S fenoménem takzvaného černého bloku je zpravidla spojováno kolektivní násilí, kterého se dopouštějí militantní příznivci radikální levice. Černé bloky jsou přitom opakovaně mylně či účelově považovány za extremistické organizace. Následující příspěvek vysvětluje, jak tato taktika vznikla a jaký má význam.
Letošní červencové protesty proti zasedání světových elit v Hamburku na Summitu G20 opět přitáhly pozornost k takzvanému černému bloku (black bloc). Několikadenní střety s policií, hořící auta a rozbité výlohy přiměly některé veřejné osobnosti hovořit o zločinné organizaci s anarchistickou ideologií a srovnávat akce levicových radikálů s neonacistickými žhářskými útoky proti uprchlickým centrům. Ponechme nyní stranou skutečnost, že erupci násilí vyvolal bezprecedentní násilný útok policie na ohlášenou a povolenou demonstraci (v jejímž čele byl několikasethlavý černý blok), a obraťme se raději k otázce, co to vlastně černý blok je, jaký je jeho smysl a co je jeho cílem.
Proti kapitalismu a policii
Černý blok není žádná politická organizace s konkrétní ideologií. Není to dokonce ani strategie. Je to pouliční taktika jednání při demonstracích a protestech. Poprvé se objevila nejspíš v roce 1980 v Německu po násilném vyklizení tábora v Gorlebenu, který blokoval výstavbu jaderné elektrárny. Při následující vlně solidárních protestů se na demonstracích objevili lidé v černých kožených bundách a těžkých botách, s motocyklovými helmami a maskovanými černými kuklami. Tito demonstranti formovali bloky připravené vzdorovat policii a případně ji i násilně konfrontovat za použití kamenů, dlažebních kostek, tyčí a zápalných lahví. Taktika černých bloků vzešla z nastupujícího autonomního hnutí, jehož radikálně levicovou antiautoritářskou ideologii tvořila směs anarchismu, marxismu, environmentalismu a kontrakulturní naštvanosti punku. Byla to taktika vyplývající z odhodlané militantnosti a využívala se při obraně squatů, narušování neonacistických demonstrací nebo v rámci velkých protestů.
Taktika černého bloku zpochybňuje nedotknutelnost soukromého vlastnictví jakožto pilíře kapitalistické společnosti, a proto příležitostně útočí na jeho symboly, jako jsou výlohy bank a nadnárodních korporací, ale i luxusní auta a podobně. Stejně tak odmítá legitimitu policie jakožto nestranného arbitra, který pouze dohlíží na pořádek a klid, a naopak ji považuje za nástroj udržování nerovností a vykořisťování. Hned zpočátku, po prvních střetech policie s militanty z černého bloku, se objevila snaha německých úřadů stíhat „zločinnou organizaci“ Schwarzer Block. Tento konstrukt se nicméně záhy zhroutil, neboť se ukázalo, že žádná taková organizace neexistuje. V roce 1981 se objevil pamflet nazvaný Schwarzer Block, v němž stálo: „Neexistují žádné programy, žádné pomníky ani žádní členové Černého bloku. Existují však utopické politické ideje, které ovlivňují naše životy a náš odpor. Tento odpor má mnoho názvů a jedním z nich je černý blok.“
Černý blok tedy nemá ani nemůže mít členy, je to taktika, kterou různá radikálně levicová hnutí a skupiny užívají při protestech. Zpravidla funguje krátkodobě a tvoří se ad hoc na různé akce. Postupně se tato taktika rozšířila do celého světa a patrně největší pozornost veřejnosti připoutala při protestech proti Světové obchodní organizaci (WTO) v Seattlu v roce 1999, proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v roce 2000, během arabského jara v Egyptě nebo letos v Hamburku.
Nenásilí versus odpovědnost
Násilí, které černý blok používá proti policii, neonacistům či soukromému vlastnictví, vzbuzuje pozornost a vyvolává debaty. Často se přitom opomíjí či záměrně přehlíží povaha tohoto násilí a jeho kontext. Kritika černého bloku až na pár výjimek není vedena z pacifistických pohnutek a běžné doporučení střílet do demonstrantů gumovými projektily či je pořádně seřezat pouze ukazuje, že problémem není násilí jako takové, ale spíš otázka, kdo na kom ho spáchá. Násilí černého bloku je přitom převážně symbolické. Jistě, dlažební kameny a zápalné láhve hozené na policisty jsou reálné a mohou zranit, nicméně policie je na to víceméně připravena a je proti tomu vyzbrojena. Pouliční střety se tak v evropských zemích zpravidla odehrávaly jako svérázné divadlo, hrané podle nepsaného pravidla: ani na jedné straně nešlo o to protivníka zabít. Najdou se ovšem i výjimky, jako v Kodani v roce 1993 nebo třeba v Janově roku 2001, kdy jednotliví policisté, kterým ujely nervy, použili střelné zbraně, což skončilo zraněním i smrtí demonstrantů. Neví se však o případu, že by černý blok zabil policistu.
Demonstranti samozřejmě nejsou tak naivní, aby si mysleli, že hozené dlažební kameny porazí systém, jde především o komunikaci odhodlání, radikálního odmítnutí a také vzteku, který ale slepě nemíří na slabší obětní beránky, nýbrž především na mocenské symboly. Jde také o snahu odmítnout vnucenou debatu „násilí versus nenásilí“, která vyhovuje těm, kteří chtějí hnutí a protesty utlumit či kontrolovat. Černé bloky proti tomu stavějí odpovědnost vůči spoluprotestujícím, případně vůči obyvatelům čtvrti, kde protesty probíhají. Jiná věc je, že třeba v Hamburku se na protesty nabalili i ti, kteří nerespektovali „pravidla“ černého bloku a rozbíjeli výlohy menších obchůdků a zapalovali auta běžných občanů.
Češi nechápou
Černý blok lze posuzovat i podle toho, nakolik přispívá k dynamice hnutí a protestů, nakolik jejich účastníky posiluje a dodává jim pocit síly a sebedůvěry. Když v roce 1988 v Hamburku přišlo deset tisíc lidí bránit squaty v Haffenstrasse a tři tisíce lidí v černém bloku postavily barikády, podařilo se autonomní centra ubránit a lidé zažili díky černému bloku pocit vítězství. Podobně před pár lety v Itálii při masových protestech proti vysokorychlostní dráze bojoval černý blok po boku místních obyvatel. Když se politici a média snažili hnutí No-Tav rozdělit na rozumné demonstranty a na ty zlé z černého bloku, přišli důchodci s transparentem „Všichni jsme černý blok“. Mnohem ambivalentnější roli sehrál černý blok při protestech v Praze v září 2000, kdy se odehrály celodenní boje v Nuslích. I kvůli těmto srážkám bylo jednání elit ukončeno o den dřív. Mezinárodní hnutí proti globalizaci kapitalismu to vnímalo jako symbolické vítězství a dodalo mu to sílu při dalších protestech po světě. Nicméně na hnutí v Česku, které následně bylo vystaveno ostrakizaci a marginalizaci, to mělo spíše demobilizující efekt.
Česká veřejnost byla šokovaná nejen násilím demonstrantů, ale především jejich „tvrdošíjnou rozhodností“. Přímá akce, natož v takto násilném pojetí, pro ni byla nesrozumitelná. Novinář Jan Čulík tehdy napsal: „Češi jsou vysoce pragmatičtí a individualističtí a nechápou, že by někdo mohl zastávat určité politické názory tak silně, že by byl ochoten je obhajovat až k vlastní smrti. Život a přežití, případně přežívání, je pro většinu Čechů nejvyšší hodnota, které dávají přednost před vším jiným.“ Taktika černého bloku má tedy vždy své kulturní a kontextuální meze. A zrovna násilí, byť symbolické, je něco, s čím u nás asi příliš nelze mobilizovat k emancipační politice. Na druhou stranu právě v odhodlanosti a nasazení, jak je reprezentuje černý blok, máme v Česku co dohánět.
Autor je spolupracovník redakce.