Call of Jihad

Na online propagandě vytvářené Islámským státem (ISIS) je fascinující, jakým způsobem využívá západní populární kulturu, konkrétně vizuální jazyk válečných filmů a videoher, jakými jsou série Grand Theft Auto ­(1997–2015) a Call of Duty (2003–2016). V samotných propagandistických dílech i západních reakcích na ně se tak ústředním tématem stává vztah mezi skutečným násilím a jeho estetizovanou audiovizuální reprezentací. Týká se to jak požadavků ISIS na autenticitu a poselství, tak úzkostných ohlasů ze Západu. Kulturní přebírky vyvolávají otázky, které jsou těžko zodpověditelné. Pokud – jak zní některé argumenty – může být západní popkultura použita jako „náborový nástroj“ nihilistické protizápadní ideologie, co to vypovídá o povaze západní kulturní produkce? A proč se Západu zjevně nedaří vytvořit atraktivní alternativu?

Moc propagandy

Západní komentátoři přisuzují propagandě ISIS ohromný dopad. Mezinárodní centrum pro studium násilného extremismu tvrdí, že „výjevy evokující emoce“ používané ISIS jsou „hypnotické (…) potenciálně přesahující racionální myšlení“. Podle akademického výzkumníka Javiera Lesaky přišli islamisté s „novým druhem terorismu, využívajícím marketingové a digitální komunikační nástroje, aby učinili teror populárním, žádoucím a napodobitelným“.

Vliv propagandy ISIS je vysvětlován různými způsoby. Někdy je chápán ve smyslu přímých mediálních účinků, jako v názoru z Daily Mail, podle nějž ISIS užívá Grand Theft Auto a další hry, aby „rekrutoval děti a radikalizoval ty, kteří jsou k tomu náchylní“. Stejně často ovšem komentátoři poukazují na nedostatek důkazů o tom, že by hraní násilných videoher směřovalo k násilnému chování, Vedle přímých behaviorálních účinků bývají videa ISIS vysvětlována kulturálně: nabízejí „mužské vzory“ a „maskulinní stereotypy“, s nimiž se identifikují mladí hráči. Podle Guardianu propaganda ISIS spojená s videohrami chce „vzbudit v mladých mužích nikoli náboženskou horlivost, ale spíše touhu po moci a kontrole“. A tato strategie funguje: „V červnu 2014 jeden bojovník ISIS řekl BBC, že jeho nový život je lepší než hra Call of Duty.“

Když ale porovnáváme různé výklady, nedávají dohromady moc smysl. Pokud počítačové hry nemají žádné účinky na společnost, nemusíme se příliš bát, že je ISIS používá jako součást své propagandy. A pokud počítačové hry naopak nějaké účinky mají, pak se ISIS stejně nemusíme nijak zvlášť obávat, protože to znamená, že Spojené státy mají k dispozici nesrovnatelně silnější propagandistické prostředky. ISIS sice může napodobovat styl áčkových her a hollywoodských filmů, ale Západu pořád patří jejich předobrazy.

Válka jako hra

Podle New Yorkeru „široká, popkulturou zatížená kampaň“ Islámského státu „proměnila to, co dříve bylo radikálním náboženským poselstvím, v cosi mnohem světštějšího“. Právě tento aspekt komentátory asi nejvíce zneklidňuje. Fakt, že ISIS nikterak nevadí po­­užívat kulturní jazyk Západu, server Quartz popisuje slovy: „Hlavním náborovým nástrojem není náboženství, ale západní popkultura.“ Americká tisková agentura Religion News Service poznamenává, že propagandistické výjevy „oslavují Islámský stát a jeho bojovníky, ale neukazují žádné mešity, Korány, imámy nebo modlící se věřící“. Jejich vizualita oslovuje „nikoli zbožnost, ale hlad po dobrodružství nebo touhu identifikovat se s něčím větším, než jsme my sami“.

Jeden z nejpronikavějších postřehů k dané problematice pochází od Michaela Muhammeda Knighta, amerického konvertity k islámu, který po studiích v mešitě v Pákistánu zvažoval, že se zúčastní konfliktu v Čečensku. V článku pro Washington Post prohlásil: „K chuti bojovat mě nepřiměl žádný verš, který bych četl na kroužcích studia Koránu, ale spíš mé americké hodnoty. Měl jsem pocit, že jednotlivci mají právo a povinnost zasáhnout kdekoli na planetě, kde zaznamenali ohrožení svobody, spravedlnosti a rovnoprávnosti. Můj vysněný scénář osvobození Čečenska a jeho proměny v islámský stát byl čistě americkou fantazií, založenou na amerických ideá­lech a hodnotách.“

Knight byl dítětem reaganovské éry, kdy připojit se k mudžahedínům bylo v souladu s americkými hodnotami a reálnou politikou studené války. Ovšem od konce studené války nejsou věci tak jednoduché. Západní vlády hájí tentýž druh univerzálního intervencionismu, na který se odvolává Knight, je pro ně ovšem čím dál obtížnější nalézt dostatečně atraktivní záminku, jež by dala jejich intervencím smysl. Jak si všiml britský diplomat Robert Cooper ve své knize The Breaking of Nations (Rozpad národů, 2004), v dnešních postideologických konzumních společnostech „je nábor do armády obtížný – konzumerismus je totiž věc, za kterou nedává ­smysl položit život. Díky technologii ovšem také není potřeba tolik rekrutů.“ Obtíže s formulováním smyslu a konkrétních cílů ozbrojených zásahů přiměly západní vůdce k tomu, aby se pokusili přiblížit válku počítačovým hrám: udělat ji více high tech, odtažitější a méně rizikovou.

Přechod na tento typ válčení neznamená, že by západní militarismus byl méně nebezpečný – bombardování a útoky pomocí dronů jsou velmi efektivní. Poukazuje však na nedostatek přesvědčení. Právě v tom spočívá nedostatečně zdůrazněný politický rozměr různých srovnání současných způsobů vedení války s počítačovými hrami. Vzhledem k absenci jednotící vize a inspirující vyhlídky do budoucna vyznívají západní války a intervence falešně a pokrytecky. Jejich rétorika je důrazná, ale v praxi jsou váhavé, opatrné a navenek působí jako únikové strategie. Provokace ISIS spočívá v tvrzení, že zatímco Západ produkuje bezpečný spektákl imaginárního násilí, oni „to dělají doopravdy“.

Slabost Západu

Tato pozice ovšem není známkou skutečné síly. Síla Islámského státu, stejně jako předtím al­Káidy, je totiž produktem slabosti Západu. Vyjádřil to teoretik mezinárodních vztahů Faisal Devji: „Zdá se, že evoluce militantního symbolismu pokračuje dvěma směry zároveň: na jedné straně ke konvenčnímu politickému jazyku států a na straně druhé k sociální rétorice popkultury a zločinu. Násilí je však prováděno způsoby, které nerozlišují mezi sociální a politickou dimenzí, mezi každodenním a výjimečným, a odmítá přiznat politice jakoukoli autonomii.“ Zatímco al­Káida byla globální a nespojila se s žádným státním útvarem, ISIS se prohlašuje za samostatný stát s vlastní suverenitou. Přitom tam, kde se al­Káida prezentovala zrnitými videi vousatých mulláhů vedoucích monology v jeskyních, ISIS vytváří uhlazené digitální obrazy s ironickými popkulturními odkazy. Důvodem, proč kriminální násilí v Grand Theft Auto lze brát jako možný nástroj propagandy, je ovšem patrně to, že Islámský stát byl ve vytvoření smysluplné politické vize úspěšnější než al­Káida.

Správně pojmenovalo celý problém jen pár komentátorů. Západ zatím nebyl schopen prohlásit ISIS za organizaci podvodníků, protože jeho vlastní ruka je velmi slabá. Alberto M. Fernandez, dřívější koordinátor strategických protiteroristických jednání amerického ministerstva zahraničí, správně poznamenává, že Západ postrádá „opoziční narativ“. Ale znát problém není totéž jako přijít s řešením. Dosavadní snahy o vytvoření takového narativu nejsou příliš přesvědčivé. Například kampaň ministerstva zahraničí pojmenovaná „Znovu se zamysli a odmítni“, která měla za cíl oslovit potenciální rekruty ISIS na sociálních sítích, byla specialistkou na zpravodajské služby Ritou Katzovou v článku pro Time popsána jako trapná, neefektivní a úzkostná. Online kampaň FBI nazvaná „Nebuď loutkou“ zahrnuje videohru The Slippery Slope (Šikmá plocha, 2016), která měla očkovat mládež proti radikalizaci přes internet. Recenzenti ji ovšem označili za „velmi matoucí“, „absurdní“ nebo prostě „zhůvěřilou“.

Přes množství talentů a tvůrčí energie, které pohánějí Hollywood a globální videoherní průmysl, to vypadá, že Západ zatím nedokáže přijít s ničím lepším, protože mu zkrátka chybí fundamentální politické přesvědčení a sebedůvěra. A právě jen kvůli této bezradnosti nám propaganda ISIS připadá působivá.

Autor působí na London South Bank University.

Z anglického originálu přeložil Antonín Tesař.