Potřeba národního těla

Spartakiády jsou pro mnohé symbolem „komunistické totality“. Masovým cvičením měl režim demonstrovat nejen jednotu a loajalitu lidu, ale i zpřetrhat vzpomínky na Sokol a první republiku. Nová kniha historika Petra Roubala Československé spartakiády ukazuje, že mezi přáním a realitou jsou velké rozdíly a že se Sokolem mají spartakiády společného poměrně dost. Autor se v knize ptá nejen po jejich původu a organizaci, ale i na to, co měly spartakiády sdělit a jak na ně reagovala veřejnost.

Pokračování Sokola

Podobně jako velká část historiků mladší generace Roubal odmítá „v rozporu se současným právním řádem“ vnímat komunistický režim jako totalitní systém, v němž by moc jednolitého centra prostupovala celou společností. Nepopírá, že zejména v padesátých letech vedení KSČ tyto ambice mělo, zdůrazňuje ale, že i tehdy byla sociální realita mnohem komplexnější. Sám spolu s kulturním antropologem Cliffordem Geertzem chápe spartakiády jako rituál, během něhož dochází k diskusi o povaze moci. Díky diskusi je tato moc hmatatelná a efektivní. Takový rituál se nestává jen politickým nástrojem, naopak je do velké míry autonomní.

Tradice hromadných cvičení je spojena s moderním pojetím společnosti. Obraz politického těla složeného z masy lidských postav načrtl již Thomas Hobbes ve svém díle Leviathan, s představou synchronizovaných hromadných cvičení však přišlo až německé turnerské hnutí v první polovině 19. století. Právě kopií tohoto národního hnutí, s podobným důrazem na sociální darwinismus a organicistní nacionalismus, byl Sokol. Ten se masověji rozšířil až na přelomu 19. a 20. století, a to zejména na území tehdejších Čech, již méně na Moravě a ve Slezsku. Se založením Československa se Sokol stal téměř státní organizací, která v začátcích republiky doplňovala armádu. Během třicátých let se postavil Strahovský stadion, kde se v roce 1938 konal i největší slet v dosavadní historii Sokola. Zatímco ten se nesl na podpoře čelných představitelů národa v očekávaném střetu s třetí říší, o deset let později byl slet demonstrací odporu k poúnorovému vedení státu v čele s Klementem Gottwaldem.

Ačkoli se tehdy KSČ pokoušela Sokol ovládnout, nepovedlo se a musel být zrušen. O to víc překvapí, v čem všem první poválečná spartakiáda v roce 1955 na slety navazovala. Nejenže se konala na stejném místě a zněly na ní některé totožné skladby, ale dokonce se na ní podílelo i mnoho účastníků a organizátorů sokolských akcí. Spartakiáda však pokračovala i v tradicích předválečné levicové tělovýchovy či umělecké avantgardy. Právě mezi tou částí sokolské subkultury, která se rozhodla na přípravě spartakiády podílet, a komunistickými umělci panovalo napětí, nakolik půjde o pokračování sletů s tradičními sestavami a nakolik o divadelní experiment ztvárňující radikální proměnu v socialistickou společnost. Jasná shoda však panovala v otázce základního estetického a symbolického prvku, jímž byla kázeň. První stalinistické spartakiády zároveň přes mnohé vnitřní rozpory vytvořily mozaiku československé společnosti, obraz mechanického stroje, jehož součástkami byly různé profesní skupiny.

Strach stranických špiček

Po méně exponované spartakiádě v roce 1965 přichází zásadní změna s první normalizační spartakiádou v roce 1975 (v roce 1970 byla akce zrušena). Ta se ještě více navrátila k sokolské tradici a ztvárnila společnost ne jako mozaiku či stroj, ale jako národní tělo. Skladby již tolik nezobrazovaly profesní skupiny, ale spíše období života, pohlavní rozdíly a rodinu. Podle Roubala byly normalizační spartakiády úspěšné, dokazovaly, že tu nebyla úzce střežená hranice mezi politickým a soukromým. Naopak z hodnot soukromé sféry se stalo politické téma. Spartakiády nebyly ani tak dokladem normalizačního bezčasí, jako spíše sdíleného strachu stranických špiček a velké části společnosti z demografických i modernizačních změn, které pod povrchem probíhaly.

Jinak byly názory na tyto masové akce napříč regiony i společenskými skupinami různé, stejně jako byla různorodá tehdejší společnost. Od otevřeného odporu, zejména na Slovensku a mezi polskou menšinou v padesátých letech, přes posměšky až po dobrovolnou účast. Ta měla mnoho podob. Někteří se účastnili s nadšením (často šlo bývalé sokoly), jiní si užívali krátký svátek socialistického konzumu, další k akci přistupovali jako k bachtinovskému karnevalu, převracejícímu naruby uznávaný systém hodnot. Tím se spartakiády odlišovaly od prvomájových oslav, což dokládá i touha mnohých cvičenců uspořádat spartakiádu v roce 1990 navzdory tomu, že její přípravu narušila sametová revoluce. Tato touha nakonec nebyla naplněna.

Kniha představuje chytrou a zároveň čtivou práci, škoda jen, že se více nezabývá analýzou regionů. Autor se nebojí hledat širší souvislosti. Masové cvičení podle něho poodkrývalo i podstatu československého státního socialismu. S odkazem na kulturního teoretika Siegfrieda Kracauera tvrdí, že masové a synchronizované cvičení můžeme vnímat i jako podobu nadstavby dřívějšího „zmrazeného“ vývojového stupně kapitalistické produkce. Diktatura komunistické strany totiž „pouze změnila vlastnictví výrobních prostředků, avšak dominantní výrobní způsob nejen zachovala, ale prodloužila jeho životnost o několik desítek let“. Po roce 1989 přichází do Československa nový typ kapitalismu a s ním i proměna kulturní nadstavby, „estetika jediného, zidealizovaného, svobodného a erotického těla reklamního světa“. Potřeba synchronizovaného národního těla je však stále patrná při sportovních utkáních a pokřiku „Kdo neskáče, není Čech“, jen místo sféry politické se formuje v oblasti masové zábavy. Uvidíme, jestli to bude platit i v budoucnu.

Autor je historik.