Hans Henny Jahnn
Noc z olova
Přeložil Radovan Charvát
Pulchra 2016, 160 s.
O Noci z olova její překladatel uvádí, že jde o samostatně vydanou epizodu z nedopsaného románu Každého to dostihne. Je to tedy jakýsi fragment fragmentu, u něhož se můžete jen dohadovat, kam vedou odkazy k postavám v tomto textu nerozvedeným a co to má všechno znamenat. Což ovšem není na škodu, protože takové už sny bývají. V původním kontextu románu byla Noc z olova snem uvězněného hlavního hrdiny. Tuto informaci při čtení můžete i nemusíte brát v potaz, každopádně vám ale usnadní přijetí líčených příhod. Mladším nebo méně zkušeným čtenářům nabízí autor několik osvědčených fantaskních a dekadentních motivů, mimo jiné dvojnictví, fantomy, podzemní chodby nebo sexuální náznaky včetně homosexuality. Starší a zkušenější těmito prvky možná už tolik neokouzlí, ale přinejmenším je může pobídnout ke konfrontaci s mladší verzí sebe samých. Próza byla publikována v roce 1956 a autor ji psal na sklonku života, podle překladatele celé dva roky. Možná i proto je z ní cítit nostalgie a odcizení. A vzhledem ke své poetice působí i poněkud anachronicky. Text ovšem skutečně vyvolává určitý snový dojem – totiž že má znamenat víc, než do něj autor dokázal vepsat. Jahnnovi vyšly česky dosud jen vybrané epizody ze staršího románu Perrudja. Výbor byl prý zamýšlen jako ochutnávka. Noc z olova je ovšem také jen taková pozdně večerní ochutnávka. Proč vlastně nevydat rovnou Každého to dostihne? Vždyť už název zní, jako když zaklapne víko hrobky.
Ondřej Pomahač
Zbyněk Vybíral
Nocleh na letišti Gatwick
Protimluv 2016, 114 s.
Na záložce souboru krátkých povídek Zbyňka Vybírala čteme, že autor píše „s nadhledem o vnitřním, rozporuplném světě mužů a jejich uvažování o ženách“. To je zčásti pravda, protože variace na „rozporuplné“ vztahy k ženám – případně sex s nimi – nalezneme ve většině povídek. Nadhledu ale ve Vybíralově literárním debutu příliš není, protože texty svou monotematičností a repetitivním bolestínstvím stárnoucího muže mnoho sebereflexe nenabízejí. Spíše než o povídky se jedná o jakési skici nebo náčrty situací, které nemají žádné výraznější završení. Tím víc se čtenářské očekávání zaměřuje na ono avizované „uvažování“, v němž se ale bohužel žádné závažné existenciální boje či hlubší analýzy neodehrávají. Najdeme tu bilanci rozpadlých nebo rozpadajících se vztahů, vyvolávání vzpomínek či zaprášených citů a popis momentů, v nichž si muž najednou uvědomuje své stáří. Ze všeho vane smutek, melancholie, místy i odevzdání a mnohdy máme během čtení pocit, jako bychom byli přítomni jakémusi intimnímu autoterapeutickému rituálu, s nímž je těžké se ztotožnit. Hrdinu jedné z povídek označí odcházející partnerka za sobce, který „rád poslouchá jen sám sebe“, což sedí i na Vybíralovu tvůrčí metodu. Nelze ale říct, že by šlo o špatnou literaturu. Je spíše bezvýrazná, i když je v jejím jednotvárném plynutí možné najít mnohé překvapivé momenty a silné obrazy, jako například v poslední povídce Stihl jsem. V knize se dočteme, že „psaní je monolog bez adresáta“. Což vyvolává otázku, zda takový monolog vůbec vydávat.
Karel Kouba
Vladimír Papoušek, David Skalický (eds.)
Fenomén Zappa
Akropolis 2016, 272 s.
Publikací věnovaných americkému rockovému avantgardistovi Franku Zappovi vyšla v češtině už řada. Ta loňská je možná nejambicióznější a také nejpodivnější – nejen proto, že vznikla kombinovaným úsilím tuzemských akademiků a členů Fan klubu Franka Zappy, ale především díky důrazu na česká specifika titulního „fenoménu“. První polovina knihy sestává z příspěvků vysokoškolských pedagogů, kteří k věci přistoupili jaksepatří teoreticky. Aleš Opekar je v tématu jako doma už od osmdesátých let, kdy psal o „hodnotové orientaci v rockové hudbě“, Jozef Cseres by mohl o hudební avantgardě přednášet i ze spaní, Miroslav Petříček si vystačil se střídmou myšlenkovou elegancí, Petr A. Bílek na Zappu přiložil Bachtina, ale jako nadšený bigbíťák-teoretik své sousto přežvýkal, a Vladimír Papoušek je zkrátka především nudný, ale Zappu v mládí asi poslouchal. Po kabinetním hloubání přichází druhá část knihy, připravená členy fanklubu, jejichž životy vyvrcholily příjezdem „Zappíčka“ v lednu 1990. O této návštěvě, během níž si na hudebníka „chtěl každý sáhnout“ a stal se „kulturním a obchodním zástupcem Československa v USA“, se dovíme doslova všechno, možná i to, co bychom vědět nechtěli. Zmatená naivita porevoluční společnosti, v níž zřejmě zabloudil i pragmatik Zappa, působí až přeludně. Fascinující je především orálněhistorický příspěvek Pravoslava Tomka. Jako příklad dobové euforie uveďme aspoň zvolání Martina Němce: „Připadá mi, že na té krásné době, kterou vnímám jako kopec šlehačky, je Zappa jako ta nejkrásnější třešeň.“
Billy Shake jr.
Maurice Duverger
Politické strany
Přeložili Olga a Zdeněk Velíškovi
Karolinum 2016, 494 s.
Duvergerova kniha o politických stranách je zakladatelskou prací. To na jedné straně znamená, že zásadně ovlivnila rozvoj komparativní politologie nejen v kontinentální Evropě, a umožňuje tak mimo jiné lépe pochopit východiska dnešního stavu oboru, na straně druhé od jejího prvního vydání uběhlo už bezmála sedmdesát let, a patří tedy do historického kontextu, od něhož se současná situace v lecčem významně liší. Nakonec, jak říká sám Maurice Duverger, politická strana je „velkou inovací 20. století“ a do dneška sotva mohla zůstat nezměněna. O stáří knihy svědčí i skutečnost, že Duverger pracuje sice s působivým množstvím komparovaného materiálu, všechen ale pochází ze západního politického světa. Nedozvíme se tedy, zda do jeho výkladového rámce zapadají i politické strany z jiných kulturních okruhů – pokud tedy nepoužijeme jako vodítka zobecnění, jež si Duverger vedle empirického studia stranických systémů místy dopřává. Autorovi je nicméně třeba přiznat, že tato zobecnění nepostrádají eleganci a přesvědčivost, byť mohou být empiricky kontroverzní. Mimo jiné tvrdí, že „pokaždé, když stojí veřejné mínění před zásadními problémy, má tendenci se polarizovat. Přirozený pohyb společnosti inklinuje k bipartismu.“ I díky tomuto teoretickému rozletu, který je pro současnou empirickou politickou vědu spíše neobvyklý, Duverger stále stojí za přečtení.
Matěj Metelec
Stát pevně
Rester vertical
Režie Alain Guiraudie, Francie, 2016, 97 min.
Premiéra v ČR 2. 3. 2017
Ve filmech francouzského režiséra Alaina Guiraudieho se iracionální, snové pocity neskutečna a bezbrannosti před krajním ohrožením plynule prolínají se stejně neurčitě se vynořujícími homosexuálními motivy. Tak se bizarní nudistická pláž, kde si dávají dostaveníčko gayové, v režisérově vrcholném díle Neznámý od jezera stává dějištěm morbiditou nakaženého milostného vztahu mezi podezřelým z vraždy a jejím svědkem. Rovněž Guiraudieho novinka Stát pevně sleduje hraniční surreálné děje, ty ale tentokrát nemají tak silné situační ukotvení a zabíhají mnohem dál do přízračných výjevů. Film vypráví o scenáristovi Léovi, který je homosexuál, ale vyspí se s dcerou farmáře na francouzském venkově a stane se otcem nemluvněte, o něž se musí starat. Halucinační dějové peripetie Léa neustále stavějí do pozice osamělého outsidera, čelícího nedorozuměním, nejistotám a ohrožením, leckdy spojeným s jeho malým dítětem, které ho konfrontuje s prožitky ztráty kontroly nad vývojem situace. Film příznačně opouští svého hrdinu ve chvíli, kdy sám sebe přesvědčuje, že nejlepší způsob, jak čelit smečce hladových vlků, je stát pevně a nedat najevo strach. Guiraudieho dílo se opět snaží působit spíš na emoce než na racionalitu a lze v něm vidět jak pokus o umělecké ztvárnění „jinakosti“ homosexuálů, tak existenciální zprávu o bytí ve světě, kde uvnitř všednosti neustále dochází k podivným setkáním a událostem lze porozumět vždy jen z malé části.
Antonín Tesař
In a Landscape
Dům pánů z Kunštátu, Brno, 8. 2. – 26. 3. 2017
Výstava In a Landscape, která je nyní k vidění v Domě pánů z Kunštátu v Brně, je pozměněnou verzí stejnojmenné výstavy konané loni v Praze. Kurátor Milan Kreuzzieger vybral tentokrát sedm umělců: Jakuba Jansu, Tomáše Honze, Dimitriho Nikitina, Štěpánku Šimlovou, Jakuba Tomáše, Vladimíra Turnera a Miroslava Vavřinu. Tito autoři představují všemožné způsoby, jak se dívat na krajinu. Krajina jakožto uměle vytvořený prostor je příznačným tématem současného umění. Všichni zmínění umělci využívají ve své tvorbě nová média, a propojují tak přírodu, kulturu a technologii v jeden celek. Podle francouzského filosofa a antropologa Bruna Latoura jde v daném případě o hybridy, takzvané kvaziobjekty, u nichž nemůžeme s jistotou určit, zda patří do sféry přírody, společnosti či politiky. Doplňujícím prvkem, který na výstavě rozbíjí časové hranice, je kolekce muzejních exponátů, přírodnin, které společně s uměleckými díly vyjadřují současnou epochu antropocénu. Zvukový doprovod výstavy tvoří skladby In a Landscape a Imaginary Landscape No. 4 od Johna Cage, který byl sám experimentátorem na poli nových technologií a náhody. Podnětnou součástí výstavy je doprovodný projekt Icaró od Jana Nálepy. Jedná se o audiokompozici generovanou na základě „biodat“ získaných z rostlin. Koncept výstavy, reagující na prostředí, v němž žijeme, působí aktuálně a otevírá perspektivy, které lze v dnešní „postfaktické době“ dál rozvíjet.
Karolína Juřicová
Andy Weir
Marťan
CD, OneHotBook 2016
Za úspěchem Marťana stojí dobrý nápad, postavený na půdorysu literární klasiky. Zatímco Robinson Crusoe ztroskotal na opuštěném ostrově, astronaut Mark Watney zůstal po jedné z písečných bouří uvězněn na liduprázdném Marsu. Spisovatel Andy Weir původně knihu psanou ve formě deníkových zápisků publikoval v podobě blogu, následovalo vydání audioknihy a až po něm přišla tištěná verze. U nás však byla skoro dvanáctihodinová audiokniha vydána až po té tištěné a je zřejmé, že důvodem byla především úspěšná filmová adaptace. Děj knihy se odehrává v několika fázích. Tou první a asi nejzajímavější je Watneyho snaha o přežití – astronaut se pokouší Mars alespoň dočasně zúrodnit a vypěstovat si tu vlastní potraviny. V další fázi sledujeme jeho mnohatisícikilometrový přesun k raketě, která ho má vynést na oběžnou dráhu Marsu. A konečně jsme svědky příprav tohoto letu. Deníkové záznamy jsou prokládány popisem toho, co se děje v pozemním ústředí NASA, a také vstupy z rakety, kterou se Watneyho kolegové mají vrátit zpět na Zemi. Je přitom patrné, že si autor dal práci se studiem fyzikálních jevů i možností současných technologií. Roli Watneyho ztvárnil svým výrazným hlasem herec Jan Zadražil, dění v NASA a raketě pak přibližuje hlas Jana Vondráčka. Vzhledem k množství fyzikálních reálií je Marťan román spíše vědecký než fantastický, v závěru sice zbytečně natahovaný, každopádně ale napínavý a díky Watneyho smyslu pro humor i zábavný.
Jiří G. Růžička
Mick Harvey
Intoxicated Women
CD, Mute Records 2017
Australský hudebník Mick Harvey, známý hlavně jako někdejší člen Bad Seeds, se pohybuje na poprockové scéně zvláštním způsobem. Těžištěm jeho hudebních aktivit jsou výrazné umělecké osobnosti, o jejichž tvorbu se dokáže postarat – jak jejich publikum pomalu a neochotně zjišťuje – lépe než ony samy. Serge Gainsbourg, k němuž se Harvey dostal až po jeho smrti, představuje zvláštní případ. Vydání prvního alba gainsbourgovských coververzí Intoxicated Man ještě působilo jako rozmar. Po dalších třech deskách je ale jasné, že pohyb okolo žárovky Harveymu svědčí: vztah mezi mrtvým francouzským excentrikem a oslněným kocentrikem trvá už přes dvacet let. Ač se to nezdá, slavný šansoniér se neustále zdokonaloval, respektive rozšiřoval rejstřík své svůdnosti o stále perverznější prvky, a jeho sláva kulminovala až dlouho po jeho skonu. Důkazem je i to, že Harvey na mrtvole novodobého prokletého básníka, jenž zemřel ve dvaašedesáti letech, elegantně překonal vzdálenost mezi sedmatřicátým a osmapadesátým rokem svého života a celá polovina jeho sólové tvorby je gainsbourgovská. Poslední nahrávka Intoxicated Women se soustředí na duety a písně psané pro různé zpěvačky, takže Harvey zůstává v pozadí, což je jeho osvědčená role. Album však obsahuje i dvě téměř neznámé písně, které tím pádem působí jako originály. Jak říká známý citát, dobří umělci napodobují, velcí umělci kradou. Harvey by rád dělal obojí. A posluchač si může vytvořit vlastní, kongeniální výběr – stejně jako u Gainsbourgovy diskografie.
Billy Shake jr.