Nové album americké folkrockové skupiny Hurray for the Riff Raff se zaobírá tématy, jako jsou kulturní apropriace, gentrifikace či osobní integrita. V rozbíhající se trumpovské éře se tato angažovaná deska obrací především k minoritám, jež jsou současným dominantním diskursem stigmatizovány a utlačovány.
„Po zvolení Donalda Trumpa zavládl mezi lidmi, kteří nespadají do určité demografické skupiny, strach. Politicky aktivní queer lidé a ti, kteří nejsou bílí, se najednou začali bát,“ napsala Alynda Segarra, kytaristka a zpěvačka folkrockové skupiny Hurray for the Riff Raff, pro hudební magazín Spin. „Uvědomuji si, že strach je v tuto chvíli skutečně odůvodněný, a jsem teď díky němu ještě odhodlanější tvořit, abych poukázala na jednoduchý fakt – že Amerika není bílá.“
Co jsi vlastně zač?
Segarra se narodila v roce 1987 v Bronxu v rodině portorikánských přistěhovalců, kteří přišli do New Yorku během velké migrační vlny ve čtyřicátých letech. Na počátku tisíciletí se tehdy čtrnáctiletá Segarra seznámila s punkovou scénou v Lower East Side na Manhattanu a zároveň chodila poslouchat básnická čtení do Nuyorican Poets Café. Svou tehdejší kulturní zkušenost líčí takto: „Vzpomínám si, jak mi pankáči říkali: ‚Ty nejsi Portoričanka, vždyť jsi bílá.‘ A portorikánské děti se zase ptaly: ‚Kdo se obléká jako ty? Co jsi vlastně zač?‘“ Segarra vyrůstala stranou portorikánské kultury – její rodiče se chtěli za každou cenu asimilovat, a tak ji ani neučili španělsky. Neimponovala jí ani mediální prezentace Portoričanů, která byla podle jejích slov příliš sexualizovaná, ne však intelektuální ani rebelská. V sedmnácti mladá čtenářka beatniků a posluchačka písničkáře a aktivisty Woodyho Guthrieho naskočila na nákladní vlak a začala cestovat po Spojených státech. Nakonec zakotvila v New Orleans, kde si vydělávala na ulici hraním na banjo. Právě zde našla zalíbení v tradiční americké hudbě. V roce 2007 založila skupinu Hurray for the Riff Raff a od té doby s ní nahrála pět dlouhohrajících desek, na nichž se vrací ke kořenům amerického folku, country, rocku a blues.
Nejnovější album The Navigator se ale od předchozích nahrávek liší už tím, že je plné motivů z portorikánské hudební tradice. Latinskoamerické rytmy jako by odrážely obrat v životě hudebnice, která se konečně dokázala vyrovnat s internalizovaným studem, kořenícím v nesouladu mezi osobním sebepojetím a mediálním obrazem portorikánské ženy, a hrdě se přihlásila ke kulturnímu dědictví Portorika poté, co se vrátila do New Yorku a všimla si změn, k nimž zde došlo v důsledku gentrifikace. „Připadá mi, jako by každého, kdo není bílý, vyhnali,“ říká Segarra v rozhovoru pro server Bitch Media. Právě tento pocit ji prý přiměl k vytvoření konceptuálního alba, jehož hlavními tématy jsou kulturní apropriace, gentrifikace a osobní integrita.
Zamilovat se do spravedlnosti
Album The Navigator je stylizováno jako fantastický dvouaktový muzikál. První akt sleduje osud zpěvaččina alter ega, sedmnáctileté Portoričanky Navi. Ta vyrůstá ve „Městě“ plném zoufalství, špíny, beznaděje, drog a nudy – vedlejších efektů systémového rasismu, který znemožňuje tamním dětem prakticky jakoukoli sociální mobilitu. Celé první dějství se nese v duchu hromadících se katastrof, které nakonec Navi přivedou k čarodějnici. Ta jí slíbí vyplnit jedno přání. Navi je tak znechucena svým okolím, že si přeje, aby nic a nikoho nepoznávala. Čarodějnice ji tedy na čtyřicet let uspí, a když se Navi probudí, město vypadá úplně jinak, původní obyvatelé byli vyhnáni, a ona si uvědomí, co ztratila. „Musí přijít na to, jak se vypořádat se svou genderovou identitou, třídou, rasou a kulturou, a zjistit, kam odešli její lidé,“ vysvětluje Segarra.
Rezignovanost v druhém aktu střídá aktivita a vzdor – svým způsobem lze tuto část vnímat i jako reflexi posunu v autorčině umělecké tvorbě, která se začala v posledních letech značně politizovat. V únoru roku 2013 napsala píseň Everybody Knows věnovanou Trayvonu Martinovi, sedmnáctiletému Afroameričanovi, který byl o rok dříve zastřelen v Sanfordu na Floridě, což zavdalo podnět k masovým protestům. Skladba byla později vydána jako součást kampaně zaměřené na finanční pomoc Nadaci Trayvona Martina, jež podporuje oběti násilí, a fondu Třetí vlna, který pomáhá hájit práva LGBTQ komunity.
Na desce Small Town Heroes z roku 2014 se pak objevila skladba The Body Electric, kterou magazín American Songwriter a National Public Radio vyhlásily politickou písní roku. Segarra ji napsala jako vzpomínku na zavražděnou přítelkyni a také v ní připomenula Jyoti Singh, třiadvacetiletou Indku, která byla v roce 2012 hromadně znásilněna v Jižním Dillí a na následky utrpěných zranění později zemřela. „Píseň je také o tom, jaké to je, být dehumanizována, jaké to je, když je vaše tělo použito jako zbraň proti vám. Když je násilí na vás ospravedlňováno tím, že jste byli příliš sexy nebo patříte k jinému etniku,“ komentuje Segarra text své písně.
Před dvěma lety zpěvačka pod dojmem protestů ve Fergusonu a Baltimoru napsala komentář pro The Bluegrass Situation, v němž apeluje na folkové muzikanty, aby svou tvorbou promlouvali k současnému dění. Vytýká jim, že se zacyklili v romantizaci starých časů a idealizaci hnutí za občanská práva. To však podle ní nikdy neskončilo. „Pokud se bojíte postavit vedle lidí demonstrujících v ulicích s transparentem ‚Přestaňte nás zabíjet!‘, tak nejste, příteli, folkový zpěvák,“ píše a cituje spisovatelku a aktivistku bell hooks, podle níž je nezbytně nutné „zamilovat se do spravedlnosti“.
Kolonizovaní a hypnotizovaní
Katarzním momentem alba The Navigator je píseň Rican Beach, která poukazuje na kulturní apropriaci portorikánské kultury: „Nejdříve nám ukradli jazyk, potom jména a věci, které nás proslavily. Potom naše čtvrti a ulice a nechali nás, ať zemřeme na Rican Beach.“ Na tomto místě skončili Naviini blízcí po vyhnání z města a Navi v nich nachází autentickou kulturu odhodlaných lidí, kteří neztratili chuť bojovat. Zpěvačka si neodpustí důležité rýpnutí: zpívá o politicích, kteří tlachají o tom, že postaví zeď, aby cizince drželi venku. V příběhu, který Segarra na své desce vypráví, se to podaří snadno a rychle i díky tomu, že „všichni básníci umírali na nemoc mlčení“.
Závěrečná skladba Pa’lante (v překladu „Kupředu“), pojmenovaná podle novin, jež od roku 1970 vydává radikální portorikánská organizace Young Lords, je oslavou návratu do komunity a zároveň mobilizačním protestem proti rasové nadřazenosti: „Kolonizovaní a hypnotizovaní, staňte se někým. Sterilizovaní a dehumanizovaní, staňte se někým.“ Segarra tím apeluje na každého, kdo je nucen internalizovat negativní obraz sebe sama, aby nepodlehl a zůstal bytostí, která si je vědoma své hodnoty.
Patriotismus promlouvající na desce The Navigator v momentálním politickém a společenském klimatu USA, jemuž vládne rétorika stavění zdí a vyhánění přistěhovalců, velice rezonuje. Není velkohubým patetickým gestem, ale poměrně střízlivým vyjádřením pudu sebezáchovy. I proto jsou témata, o nichž Segarra na posledním albu zpívá, blízká jakékoli menšině, démonizované dominantním diskursem.Autor je publicista a překladatel.
Hurray for the Riff Raff: The Navigator. ATO Records 2017