Dobrák od kosti - antikvární redukce

Olbrachtův Nikola Šuhaj loupežník se během osmdesáti let četl mnoha způsoby. Pokud na­­hlédneme do databáze sekundární literatury, vidíme zcela jasně, co nás na literárním díle zajímalo dřív a čím se zabýváme dnes. Nikola Šuhaj, kdo to vlastně byl? Hrdina, anebo zločinec? Během posledních dvou desítek let se vyrojila celá řádka autorů, kteří dohledávají fakta o Šuhajově životě ve snaze utrhnout z románu alespoň kus a předhodit ho televizním kamerám s tím, že život je skutečnější než literatura, že literatura spíše lže a život kazí, překrucuje jeho logiku a narušuje faktografii. Ještě před několika lety Olbrachtovi interpreti věnovali velkou pozornost baladickému rozměru podkarpatského díla. Šuhaj? Romantik, člověk hlubokého prožívání, který by pro vášeň i zabil. V reakci na takové zjednodušení se ovšem nedalo očekávat nic jiného, než že simplifikace co nevidět proběhne v opačném gardu.

Generace literárních historiků šedesátých let udržela nejznámější Olbrachtův román ve vzácné celistvosti reálného a mytického. Možná by se dalo uvažovat o tom, zda takový Jiří Opelík, který Nikolu Šuhaje analyzoval v kontextu Olbrachtova díla pro čtvrtý svazek Dějin české literatury, dokázal vnitřní dialektiku textu uchopit a popsat v odezvě na prvotní kritickou reakci ze třicátých let. Tehdy ovšem šlo ve věci loupežnického románu především o střet dvou ideologicky vypjatých interpretací, a nikoli o prosté hledání pravdy skutečnosti proti lži románu. Marxistický kritik Bedřich Václavek ve své rozsáhlé stati, publikované v souboru studií Tvorbou k realitě, propásl šanci napsat o společenských souvislostech, z nichž typ loupeživého dobráka vyrůstá, a namísto toho Olbrachtovi vyčítá, že se nechal zbytečně zaměstnat lidovým mýtem a pominul vzepětí solidarity utlačovaných. „Převážil tu mýtus nad skutečností: již tím výlučným prostředím (…) tou exotičností prostředí a příběhu na půdě, která odumírá. Na ní se přece rodí také kolektivní odboj, vyvíjející se z šuhajovského zoufalého odboje individuálního. Ten však není ani náznakem zachycen.“ Nabízí se cynická poznámka, jestli Olbracht na rozdíl od doktrinářského Václavka náhodou nevolil ze dvou mýtů ten, který se přece jenom může občas naplnit a může být kolektivně prožit v literárním díle.

Všechny výklady Šuhaje loupežníka nakonec stejně vedou k tomu, že dnes v Olbrachtově románu můžeme vidět příkladný způsob, jak přetavit obecnou společenskou frustraci do příběhu o vnitřně rozpolceném hrdinovi. To, že se mu kulky zázračně vyhýbají, je jenom povídačka; že jedny okrádá, aby druhým dával, tomu taky nikdo věřit nebude. I kdybychom k textu přistoupili s upřímným nadšením pro folklor, nezmůžeme se na víc než na přemítání o vypravěčově mytizující strategii. Opravdu mu šlo o to oživit model lidového hrdiny, který běhá nahoru dolů po kopcích a krotí z řetězu utržené obchodníky s lidským neštěstím? Pokud přitakáme, pak jako bychom pominuli realistická vyobrazení společnosti, jimiž se všechna Nikolova dobrodružství začínají. Jako bychom si nevšimli, že všechny ty figurky lichvářů a jejich obětí jsou generovány primitivním, ničím a nikým neregulovaným trhem, že touha po soukromém vlastnictví a moci tu strukturuje úplně vše; včetně Nikolovy lásky, jeho vášní i baladického tónu. Je to zvrhlá estetika všeobecné vřavy a nelítostného boje o život. Loupežník přibil na dveře staženého medvěda, naučeného přežírat se na panské louce, zapálil chýše chudáků, jeho dvojník někoho střelil do břicha, hlavu mu přejel vozem a „nebesa jsou jediný oheň a svět jediné hřmění. Konečky bleskových bičů šlehají trávník. Tam! Tam! Tam! Zde někde musí býti čert ukryt.“

Navzdory vší téhle venkovské hrůze, která nejspíš může kdykoli propuknout s nečekanou silou, radši pracujme národně povinnou metodou zjemnění: hrůzu překlopme do mýtu a ten obrusme baladou a nakonec si pěkně folkově zazpívejme. Vždyť svět byl tehdy krásný a život naplněný až po okraj.