Identity nesamozřejmé Evropy

Zastřešující motto letošního festivalu současného tanečního a pohybového divadla Bazaar znělo „Víc než národ“. Již třetí ročník představil přes tři desítky divadelníků a tanečníků ze zemí bývalého východního bloku. Není to pouze kvantita, která z Bazaa­ru dělá jednu z nepřehlédnutelných událostí současného performativního umění u nás. Bazaar neokázale nabízí jedinečný vhled do této oblasti umění v zemích, s nimiž nemáme bohužel příliš častý kontakt, jakkoli ve vlastní nedávné minulosti i současnosti můžeme najít až nepříjemné paralely či přímo shody s jejich historií či kulturně­-společenskou atmosférou.

Matky z oceli

Národní identity jsou v prostoru střední, východní a jihovýchodní Evropy pěkně zapeklitými propletenci. Z jedné strany na ně tlačí nedávná totalitní zkušenost, z druhé je pak ovlivňují resentimenty neudržitelných národních koncepcí předminulého století i komplexy nesamozřejmých národů integrující se Evropy. Není proto divu, že jakákoli kritičtější divadelní reflexe vlastní identity vyvolává u diváků a zejména u politických představitelů vyhrocené reakce. Ukázkovým příkladem by mohl být bosensko­-chorvatský režisér Oliver Frljić, jehož inscenace Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! (viz recenze v A2 č. 7/2017 a rozhovor v A2 č. 6/2017) letošní Bazaar otevírala.

O identitě postkomunistické Evropy se však hovořilo i bez radikálních a velkolepých gest, jež jsou pro Frljićovu tvorbu typická. Intimně, ve výsledku však stejně kriticky k tématu promlouvaly především performerky. V prvé řadě se jednalo o představení Polky Agaty Siniarské a Rumunky Mădăliny Dan Matky z oceli. Inscenace se odehrává v bezprostřední budoucnosti, již obývají podivné entity s umělou emocionalitou. Hraje se v neutrálním prostředí, které je doplněno pouze několika plazmovými obrazovkami. Inscenaci otevírá videozáznam simultánního monologu žen­-robotů, vyjmenovávajících nejrůznější události, které se staly před jakousi přesně nedefinovanou katastrofou a po ní. Performerky oblečené do bezpohlavních šedých kombinéz zaplňují scénu odpadem starého světa. Jedná se však o odpad tvořený symboly a obrazy, z nichž jsme si navykli splétat svou národní totožnost.

Kontejner symbolů

Časová linie inscenace je velkorysá – vine se od vzniku moderních států ve střední a východní Evropě až po bezprostřední současnost (odkazuje se na nedávné protesty na bukurešťském náměstí Svobody). Na tuto časovou osu performerky věší jednotlivé události či symboly. A to doslova – na scéně natáhnou prádelní šňůru, na kterou umisťují cedule s nápisy „Rozpad Rakouska­-Uherska“, „Pražské jaro“ či „Holocaust“; i přeneseně – pouštějí na monitorech nejrůznější záznamy z historie Polska a Rumunska. V obou případech jde ale o vytahování symbolů nahodilých, jako by se performerky přehrabovaly v obrovském kontejneru, do něhož byla bez ladu a skladu sesypána historie jejich vlastí.

Vedle „velkých“ událostí a obrazů, jako je poprava manželů Ceauşeskových či projev Lecha Wałęsy v americkém Kongresu, se objevují události a obrazy „malého“ významu: polský animovaný večerníček o psu Reksiovi, kýčovitá rumunská popmusic a podobně. Jsou to obrazy a symboly starého, zaniklého světa. Opakované pokusy o pláč jsou jakýmsi společným jmenovatelem inscenace. Starý svět skončil, je potřeba pokusit se ho oplakat, rozloučit se s ním.

Dior v Moskvě

Minulost viděná z perspektivy žen byla také tématem představení Dior v Moskvě Ingridy Gerbutavičiūtė a Agniji Šeiko z Litvy. Navzdory své neokázalosti to byla jedna z nejsilnějších divadelních výpovědí, jakou jsem v poslední době na našich i zahraničních scénách viděl. Vznikla na principu dokumentárního divadla. Základem inscenace jsou rozhovory Gerbutavičiūtė a Šeiko s litevskými i českými ženami, jimž bylo v roce 1989 mezi třiceti a čtyřiceti lety. Rozhovory sloužily inscenátorkám k zachycení generace žen, které uvízly mezi dvěma světy. Ačkoli je politické a ekonomické změny poslední dekády minulého století zastihly v poměrně mladém věku, nikdy z nich nemohly profitovat v dostatečné míře. Navždy zůstaly na prahu zdánlivě otevřeného světa práce, krásy a sexu. Jednou nohou stále drženy ve starých představách patriarchálního světa, druhou nohou nakročené k plnění představy o ženách „moderních“, ať už to slovo znamená cokoli.

I když Dior v Moskvě, jak už bylo řečeno, vychází z principu dokumentárního divadla, v inscenační podobě je mu na míle vzdálen. A právě díky tomu performerky neproměnily své hutné a snad i originální téma v trapný, černobílý plakát. Představení se hrálo kolem dlouhého úzkého stolu, který se táhl přes celou šířku jeviště. Po jedné straně stolu seděli diváci, kteří se tak stali asistujícími svědky a občas byli vyzváni k drobné pomoci jevištní akci. Postranní část scény a celá její druhá polovina pak byly vyhrazeny performerkám.

Příběhy vepsané do těl

Litevky nasbíraný materiál rozdělily do několika obrazů, jež inscenovaly prostředky tradiční činoherní narace i soudobého tanečního a pohybového divadla. Nejde však o lineární řazení příběhů. Inscenátorky některá témata předjímají bezeslovnou, fyzickou akcí, k níž až posléze dodají verbální příběh. Vše je propojené jemným a nenápadným předivem, přesto však pohybově razantním a výrazově expresivním. Hlavním prostředkem jsou těla obou performerek, jež se nijak nesnaží držet si od tématu odstup. Naopak, sesbírané osudy žen jako by nejdříve pohltily svými těly a během představení je ze sebe vydávají. I v jejich tělech jsou zapsány příběhy, jimž pomáhají na svět (tedy na divadelní scénu), i jejich těla jsou součástí narativu.

Festival Bazaar ovšem nepřináší pouze hotová divadelní díla. Je také tržištěm, na němž probíhá výměna rozpracovaných inscenací či performancí. Té patřila třetí březnová sobota, kdy se ve dvou blocích a v bezmála osmi hodinách na scéně divadla Alfred ve dvoře vystřídaly desítky divadelníků ze zemí střední, východní i jižní Evropy. Každý blok byl uzavřen debatou, kterou moderovala filosof­ka performativity Alice Koubová. Tato část festivalu je na české poměry nejen netradičně otevřenou laboratoří současného divadelního a tanečního umění, ale díky zmíněným diskusím i výraznou platformou, kde si lze v kontaktu se zahraničními tvůrci poopravit představu o naší zdánlivé výjimečnosti.

Autor působí na Akademii múzických umění v Praze.