Pomyšlení na smrt

Překladatelka Michaela Jacobsenová připravila reprezentativní výbor z básnického díla rakouské autorky Ingeborg Bachmannové, nazvaný Čára života. Zahrnula do něj jak téměř kompletní překlady sbírek Die gestundete Zeit (Odročený čas, 1953) a Aufrufung des Großen Bären (Vzývání Velkého medvěda, 1956), tak i některé juvenilní básně a básně z pozůstalosti, respektive texty za autorčina života knižně nevydané. Čtenáři se tak do ruky dostává výrazně rozšířená a zrevidovaná podoba výboru vydaného roku 1997 pod názvem Básně.

Mnohohlasí v rukopisech

Poezii začínala Bachmannová psát za dob gymnaziálních studií, do své třicítky vydala dvě sbírky a následně prohlásila, že už básně psát nebude. To sice nedodržela, psala verše i nadále, ale nepublikovala je – tiskem do konce jejího života vyšly už jen čtyři básně v literárním časopise Kursbuch. Poezii, kterou psala v šedesátých a sedmdesátých letech, tak známe jen díky rukopisům, jež jsou uloženy ve Vídeňské národní knihovně. Ty jsou sice paginované, ale nejsou řádně kriticky zpracované. Že se pravděpodobně jedná o vskutku pozoruhodný materiál, dává tušit kniha jednoho ze stěžejních editorů a vykladačů díla Bachmannové Hanse Höllera, nazvaná Letzte, uveröffnetlichte Gedichte, Entwürfe und Fassungen (Poslední, nevydané básně, ­náčrtky a fragmenty, 1998). Kromě dvou drobných básnických textů zde Höller zveřejňuje tři ze čtyř básní, které Bachmannová publikovala roku 1968 v patnáctém čísle časopisu Kursbuch. Jsou to: Žádné delikatesy, Čechy leží u moře a Enigma (časopisecky pak vyšla ještě báseň Praha, leden 64). K nim přidává další tři básně z pozůstalosti, které do té doby tiskem nevyšly: Václavské náměstí, Židovský hřbitov a Poliklinika Praha.

Bachmannová podle Höllera ve svých básních povětšinou neškrtala, ale možné varianty vpisovala rukou přímo do strojopisů, čímž dala vzniknout jakémusi interpretačnímu mnohohlasí. V jeho knize proto nacházíme i fotokopie jednotlivých listů z pozůstalosti, které Höller důsledně přepsal, přičemž zaznamenal varianty různočtení a v doprovodném textu provedl detailní analýzu geneze jednotlivých textů. Některé z takto vydaných básní se pak objevily i v dalším, prozatím posledním výboru z pozůstalosti Bachmannové, nazvaném Ich weiß keine bessere Welt (Neznám žádný lepší svět, 2000), který vydali spisovatelčini sourozenci a zároveň dědici jejích autorských práv. Ostražitý čtenář možná zbystří a bude se ptát, proč ta kniha vyšla a podle jakého klíče byla připravena – z předkládané edice se to ovšem nedozví, oproti Höllerovu výboru navíc kniha neobsahuje žádnou kritickou studii, poznámku editora ani jiný text věnovaný metodologii výběru zveřejněných textů. Těžko se pak ubránit úvahám nad tím, zda důvody pro vydání souboru nebyly především finančního rázu. O žádné dramatické změně okolností, umožňující najednou zveřejnit texty, jež podle týchž dědiců práv neměly nikdy knižně vyjít, se totiž v knize nic nepíše.

Lyrický deník?

Oproti básním vydaným ve sbírkách ještě za života Bachmannové jsou texty z pozůstalosti o poznání fragmentárnější a emotivnější, mnohdy se jedná spíš jen o varianty a črty. Možná to byl záměr, možná už se k nim básnířka zkrátka jen nechtěla vracet, snad to byl jiný druh tvorby, na který bychom měli aplikovat jiná kritéria než na texty, které se rozhodla vydat. Tyto básně překvapí i tematicky: intenzivněji než dříve se v nich ozývá zraněná duše bilancující na hraně mezi životem a smrtí, objevuje se v nich intenzivní smyslovost, téma alkoholu i zemitá tělesnost.

Tato témata však Jacobsenová při koncipování českého výboru upozadila, nebo spíše oslyšela, a namísto toho předložila čtenáři sbírku­-příběh, pojmenovanou Čára života podle jedné z básní z pozůstalosti. Vytvořila tak receptivní schéma, podle něhož lze ­předkládanou knihu číst jako lyrický deník, který zaznamenává autorčin život plný úspěchů, proher, cest, lásek, zklamání a strachů a který končí úvahami o vztahu času a stáří. Nově přeložené básně se však objevují i mezi těmi juvenilními – a už v těchto raných textech nacházíme témata, jako jsou smrt, průlom či změna, k nimž se bude Bachmannová ve své tvorbě po celý život vracet, podobně jako k tématům přírody a osudu, identity, osamění, času, smrti a nenaplněné lásky. Téma a jeho variace, cyklus a koloběh, to jsou ostatně významné svorníky její poezie.

Preciznější a doslovnější

Ze zrevidovaných překladů je cítit životní i jazyková zkušenost, již Jacobsenová nabyla za těch dvacet let, které oba překlady dělí. Překladatelka výrazně méně interpretuje přečtené, je doslovnější, preciznější a častěji respektuje nejen původní metaforiku, ale také veršové přesahy a gramatické nepřesnosti výchozího textu. Eliminuje také výskyt germanismů, jako je například časté užívání nominálních vazeb namísto těch slovesných. Někdy se jedná o úpravy čistě formální – typickým příkladem je zpřesnění interpunkce. I drobné změny však mohou ovlivňovat vyznění textu, například když se změní slovesný vid nebo čas. Důvody některých změn zůstanou čtenáři skryty (například nahrazování některých slov synonymy), je však zřejmé, že základní překladatelskou maximou Michaely Jacobsenové je snaha přiblížit českým čtenářům rozmanitou poetiku Bachmannové pokud možno co nejvěrněji. Například německé příležitostné kompozitum „Immerzu­-ans­-Sterben­-Denken“ překladatelka převádí do češtiny za pomoci méně obvyklého adjektiva jako „nepřestajné pomyšlení na smrt“. Jindy zase sáhne po archaismech, knižních či expresivních výrazech, aniž by k tomu německý originál přímo naváděl, takže české znění verše „in der Nachgeburt des Schreckens“, který napoprvé přeložila jako „v plodovém koláči hrůz“, v druhé verzi doplnila až knižním adjektivem do podoby „v potomním plodovém koláči hrůz“. V nových překladech se také zbavuje občasné hovorovosti, ale také až přílišné ornamentálnosti, která textům Bachmannové není příliš vlastní.

Zdánlivě drobné zásahy do textu, podobně jako téměř důsledné používání ženského rodu tam, kde si němčina oproti češtině vystačí bez rodových koncovek, podporují tezi, že překladatelka výbor Čára života koncipuje jako zprávu o životě Ingeborg Bachmannové tak, jak si jej sama vykládá – jako příběh silné ženy, který byl plný vzestupů a pádů. Důmyslně se tak vyhýbá možné bulvarizaci jejího díla, k níž by mohly navádět některé vydané básně z pozůstalosti. Jestli je to finální intepretace, není jasné; otázkou také zůstává, co se dědici práv rozhodnou udělat se zbytkem pozůstalosti.

Autorka studuje komparatistiku.