Předávkování antickou extází

Když bůh Dionýsos sestoupí z nebeské klenby, aby napravil pověst své matky, Diovy milenky Semelé, a zpravil smrtelníky o svém božském původu, začnou se dít nevídané věci. Je to jen dávný mýtus? Už před čtyřiadvaceti stoletími se Euripidés při psaní dramatu Bakchantky inspiroval jak pověstmi, tak skutečnými slavnostmi, jež byly proslulé svou divokostí a nevázaností. A podobně divokou inscenaci, pohybující se na rozhraní starobylých bájí a aktuální skutečnosti, nyní představilo vinohradské divadlo D21, jež se rádo zaměřuje na celospolečensky závažná, a přitom opomíjená témata.

Dvě roviny

Scenáristka a režisérka Lucie Ferenzová je v pražském divadelním světě známá především spolupracemi se Strašnickým divadlem, centrem současného umění MeetFactory nebo s Divadlem Na zábradlí. Se scénou D21 se spojila již před dvěma lety, kdy se chopila režie Čechovova Racka, přijatého tehdy veskrze pozitivně. Nyní coby scenáristka zvolila prastarou látku, již se společně s režisérem Jiřím Ondrou snaží situovat do blíže neurčené doby a zároveň v ní zachytit odraz současnosti. Podobné spojování a komparace dvou časových rovin je vždy chůzí po tenkém ledě – může inscenaci pozvednout, ale také zcela shodit. V případě Bakchantek dochází k juxtapozici po celou dobu hry. Někdy jsou průniky hladké a nerušivé, jindy se však lehce zadrhávají a občas se zadřou úplně. V divákovi tak po skončení představení přetrvá pocit rozpolcenosti, nejistoty až zmatenosti. Na začátku představení za toto vyznění mohli především představitelé hlavních rolí – Michal Dudek jakožto mstící se Dionýsos a Petr Prokop coby vládce vesnice, jejíž umístění v čase a prostoru zůstává nejasné. Oba působili zprvu nejistě, jako by se necítili ve svěřených rolích dobře. S postupujícím časem se však tento rušivý prvek umenšoval, až úplně zmizel.

Scénář spojuje s původním textem místy až překvapivě silné pouto – silné natolik, že publiku alespoň trochu obeznámenému s Euripidovým dramatem nečiní problém vývoj na jevišti očekávat a předvídat. Překvapit je může spíše to, jak se do inscenace promítá současná realita. K prvnímu prolnutí dochází ve chvíli, kdy poznáváme vládce Penthea, jenž už nevládne z trůnu vytesaného z kamene, nýbrž od počítačového monitoru, u kterého se baví čtením lascivních a přízemních seznamkových zpráv svých poddaných. Paralela se znuděnou společností, ve které se stalo veřejné popisování nejexplicitnějších sexuálních zážitků běžnou záležitostí, působí velmi příhodně. Totéž se bohužel nedá říct o následující alegorii. Za doprovodu divokých dervišských tanců doléhají od žen zahalených v šátcích k divákům slova o tom, že se „náš starý kontinent“ nemá bát o své původní hodnoty a má přijmout věci nové, nepoznané. Poselství podané takto násilně, náhle a bez kontextu ovšem nevyvolává patřičný účinek a vyznívá naprázdno.

Tance a zpěvy

Jiným způsobem prolnutí antického děje se současností, jenž Bakchantkám naopak velmi prospívá, jsou hudebně­-taneční scény, jichž je v inscenaci úctyhodný počet. Ve vydařené hudební složce představení se uplatnilo hned několik žánrů, od ohlušujícího noiseu po sólový zpěv s téměř neznatelným doprovodem. Všechny skladby účinně dotvářely atmosféru a společně s projekcemi posunuly inscenaci do oblasti multimediální tvorby.

Euripidovo drama se hemží ženami, jež v extatických vytrženích, blízkých stavům šílenství, nalézají a poznávají svého polozapomenutého vládce. Možná je ale v inscenaci D21 extáze až příliš, a hra předvídatelností svého průběhu časem začne nudit. A snad by také nebylo od věci snížit množství starověkých mouder v monolozích…