Utrpení iracionálního muže

Osmidílná série Taboo showrunnera Stevena Knighta, scenáristy gangsterské ságy Peaky Blinders (Gangy z Birminghamu, 2013–2016), se tematicky a stylově blíží jinému úspěšnému britskému projektu, jímž byl seriál Penny Dreadful (2014–2016). Seriál rozvíjí koncept jakési nové epiky, rozmáchlého vyprávění evokujícího kyberpunkovou „nabitou prózu“, jak o ní psal Bruce Sterling, tedy narace, v níž každý prvek nese informaci, skrytý význam nebo obojí. Nepohybujeme se lineárně po povrchu fikčního světa od atrakce k atrakci, zásadní je namísto toho postupný a soustředěný ponor do vnitřního světa hrdinů, zprostředkovaný množstvím odboček, flashbacků a zámlk. Pomalé, rozvolněné tempo, vyžadující pozornost a diváckou aktivitu, spolu s vytěžováním historického kontextu, jenž vstupuje do fúze s politickým thrillerem či hororem, pak upomíná na vrstevnaté romány Dana Simmonse Drood (2009, česky 2009) nebo Terror (2007, česky 2007).

Kapitál zrozený z mrvy

Anglie počátku 19. století je v sérii Taboo vyobrazena jako místo, kde se neustále potýkají Narcis a Miazma. Zatímco Londýn je pokrytý bahnem a mrvou všeho druhu a z Temže se šíří výpary mrtvých těl, členové vyšších kruhů se halí do nových vůní, oblékají vypulírované uniformy a obklopují se luxusem. Úběžníkem dobového milieu je zakrývání a zamlčování všeho nežádoucího, což vytváří ideální podmínky pro zrod nejrůznějších tabu. Prostitutky eliminují pach sexu čerstvými ústřicemi, letáčkem s nápisem „cholera“ lze maskovat vraždu, o otrocích se eufemisticky hovoří jako o „nákladu“ a jejich smrt není nic víc než „ztráta“. V postosvícenské době tak stále bují temnota a navzdory proklamované rovnosti před zákonem je člověk pouze hračkou v rukou mocných, k nimž nepatří už jen vláda a šlechta, ale i první korporace a vzmáhající se byrokratický aparát.

Ze zcela odlišného časoprostoru přichází hlavní hrdina Taboo. Čerstvě osiřelý James Delaney, o jehož činech v exotické Africe všichni hovoří šeptem, se s kapsami plnými diamantů vrací do chátrajícího rodičovského domu zcela prost civilizačních masek. Jedná pudově, neuhýbá před tím, jaký je, co cítí a co chce. Divoch, jenž se navrátil z „ďáblova dvorku“ do velkoměsta, považuje sám sebe za iracionálního muže, který „nemá žádný rozum“, zároveň se ale s přehledem pohybuje napříč různými společenskými vrstvami a mocenskými skupinami ve snaze vypořádat otcovo dědictví a udržet si kus matčiny rodné hroudy kdesi v Americe. Vyzná se v lidech, disponuje množstvím informací a přes proklamovanou iracio­nalitu má plán. Později kolem sebe formuje bratrstvo z lidí na okraji, tvořené nesourodou směsicí banditů, bláznů a vyvrženců, a s provokativní elegancí moderního hackera systematicky rozrušuje nekontrolovatelné mocenské struktury. V tomto ohledu funguje Taboo jako pozoruhodný insiderský thriller.

Ženštější než ženy

Spolu se zmíněným Penny Dreadful jde o další inovativní seriál, v němž se ustavuje nový, moderní typ hrdinů oproštěných od klišé spojovaných s populárními žánry nebo genderovými stereotypy. V Penny Dreadful byla takovou postavou excentrická Vanessa Ivesová, která – nejen v rámci hororového žánru – působí výjimečně komplexně a životně, a přestože stojí v čele skupiny bojovníků s démony a monstry, nejde o komiksový typ superhrdinky ani o „final girl“, tedy o modelový příklad ženy, u níž se předpokládá osvojení maskulinních rolí potřebných k vítěznému boji s monstrem. James Delaney z Taboo je zase antitezí utkvělých představ o „správných chlapech“, kteří se tváří drsně a emoce mají pod kontrolou. Není to ovšem nesvéprávný a ufňukaný „chcípák“ ani zbytečně sebevědomý spratek, ale muž s mimořádnou senzitivitou, schopností vhledu a empatie, jenž se za impulzivní jednání a projevené city nestydí, naopak je exaltovaně staví na odiv.

Ačkoliv je Tom Hardy, hrající Delaneyho, horší herec než Eva Greenová, jež ztvárnila Vanessu Ivesovou, daří se mu efektivně propojit svůj herecký potenciál s charakterem postavy. Hardy je výrazný fyzický typ, jehož výraz je sice omezený, ale on sám s ním dokáže pracovat tak, aby vynikl kontrast neotesané fyzičnosti a vnitřní křehkosti Jamese Delaneyho. Jeho rozložitá postava zaplňuje prostor záběru a poutá na sebe pozornost, přestože působí staticky: většinou jen sedí, postává, pomalu kráčí, mručí, tváří se záhadně (to vše proloženo občasnými výbuchy animálního násilí). Uměřený projev je ostatně vlastní většině postav, a jejich excentričnost je tak vyjadřována především kostýmy, parukami, tetováním či nejrůznějšími tělesnými modifikacemi, což je v souladu se zmíněným principem vrstvení a překrývání coby dobového modu operandi.

Zatímco většina postav své já zakrývá, pro Delaneyho není žádné vnitřní drama dost malé, aby mu polonahý nevěnoval alespoň jedno významné mlčení s pohledem upřeným do matčina vyhaslého krbu. Paradoxně je mnohem ženštější než ženy v jeho okolí, předurčené k tomu, aby zkrátka jen trpěly. Nevlastní sestra Zilpha, s níž udržuje milostný poměr, přítelkyně z dětství Helga nebo mladá vdova po Delaneyho otci Lorna jsou propracované postavy s komplikovanou minulostí a poutavou přítomností, s nimiž není těžké se identifikovat. Taboo je ale mimořádně brutální v tom, jak nekompromisně jsou zde hrdinky podrobovány mocenským hrám bílých gentlemanů a jejich vidění světa. Ženy jsou konstantně ponižovány, znásilňovány, pro svou senzitivitu obviňovány z šílenství a v duchu viktoriánských románů vězněny pro vlastní blaho v odlehlých komnatách rodinných sídel. A to ani jedna z nich – na rozdíl od Delaneyho – nepronáší repliky typu: „Slyším zpívat mrtvé v řece.“

Zvedněte kotvy, odcházím

Tragický je ovšem i osud samotného Delaneyho, jenž zůstává rozpolcený mezi dvěma světy. Vstřebává to nejhorší z obou, a vždy proto působí neukotveně, jako cizorodý element, narážející na limity prostředí, v němž existuje. Toto rozkročení odráží i prostor seriálu. Je důsledně členěn na „svět otce“, reprezentovaný povrchními civilizačními výdobytky Londýna s jeho předstíranou racionalitou a patriarchálním uspořádáním, v němž jsou nejcennějšími komoditami kapitál a moc. Naopak „svět matky“ je pro Jamese terra incognita tajemné Nootky, do níž vstupuje prostřednictvím své zostřené emocionality, meditací a magie, jež evokuje primitivní šamanské praktiky.

Kontrasty a průniky těchto sfér dynamizují vyprávění, přičemž symbolickou i reálnou hraniční linii představují říční břeh, motivy mořeplavby a obecně vodní živel, jenž se v různých fázích příběhu stává tranzitním prostorem mezi mateřským a otcovským principem, zotročením a svobodou i životem a smrtí. A zatímco dílčí bitvy mezi hlavním hrdinou a jeho protivníky probíhají ve špinavých uličkách Londýna nebo na venkově, rozhodující boj o možnost cesty za novým začátkem se příznačně uskuteční v přístavišti. Epické finále, během nějž tvůrci seriálu sebevědomě a bez sentimentu k postavám vyčistí hrací plochu, rozevírá široký horizont pokračování příběhu i toho, jakým běsům budou jeho hrdinové dále čelit.

Autorka je filmová publicistka.