Vše pro dobro dětí

Pro zobrazení společnosti doby diktatury a následného postkomunismu ve filmech rumunské nové vlny je charakteristická mnohoznačnost a odmítání nostalgického pohledu na minulost. Mravní poklesky zde nevyplývají ze střetu bezmocného jedince se všemocným totalitárním režimem, jak je tomu v českých pokusech o filmové zúčtování s érou pozdního socialis­mu. Rumunští filmaři totiž více zohledňují, že systém tvoří konkrétní lidé, jejichž nedomyšlená rozhodnutí vedou k dalším a dalším ústupkům, tvořícím dohromady podloží celospolečenské krize. Dramaturgii sněhové koule ve svém novém filmu uplatňuje také jedna z předních osobností renesance rumunské kinematografie, Cristian Mungiu. Držitel Zlaté palmy z Cannes používá ve Zkoušce dospělosti osvědčené vyprávěcí postupy s větší opatrností než jeho krajan Cristi Puiu, jenž prokázal své režijní mistrovství tříhodinovým bytovým dramatem Sieranevada (2016; recenze v A2 č. 24/2016). Přesto ale dokázal téma mocenské dynamiky v postkomunistické společnosti nahlédnout z nové perspektivy.

Nepolevující pocit viny

Mungiu ve Zkoušce dospělosti rozvíjí motiv rodičovství, kterého se dotkl již v drásavém dramatu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 saptamâni si 2 zile, 2007). Hrdinkou tohoto filmu, odehrávajícího se v Rumunsku koncem osmdesátých let, je vysokoškolská studentka, jež pomáhá své spolubydlící v pokročilém stadiu těhotenství se zařízením ilegálního potratu. Podstoupení interrupce je pro dívku v její situaci nutnou podmínkou důstojné existence. Protagonista Zkoušky dospělosti, jejíž děj je zasazen do současného Rumunska, si oproti tomu uvědomuje, že šanci na uspokojivý život už promeškal, ale stále může zajistit lepší budoucnost alespoň své dceři. Pokud ovšem dcera bude mít zájem. Napětí mezi snahou odpoutat se od minulosti a podřízením se vzorcům chování osvojeným v době nesvobody je tak vtěleno do generačního konfliktu.

Romeo Aldea vnímá svou osmnáctiletou dceru Elizu jako zosobnění úspěchu, který jeho samotného minul. Kdyby tušil, že skončí jako chirurg v oblastní nemocnici, kde bude za úplatek transplantovat zdravá játra zkorumpovaným lokálním politikům, zřejmě by se s manželkou Magdou po pádu totalitního režimu do vlasti nevracel. Rumunskou politikou a společností je rozčarován, v kariéře už dosáhl všeho, čeho se dosáhnout dalo, se ženou dokáže komunikovat pouze o praktických záležitostech, jež se týkají převážně dcery. Neuspokojivý partnerský život si kompenzuje společností milenky, své bývalé pacientky, která zároveň tvoří součást sítě známostí, díky nimž Romeo dokáže řešit nečekané komplikace, jakou je třeba napadení dcery neznámým útočníkem.

K tomuto útoku dochází den před závěrečnými školními zkouškami, jejichž úspěšné absolvování by Elize otevřelo cestu ke studiu na univerzitě ve Velké Británii. Úvodní scéna, ve které někdo kamenem rozbije okno bytu, v němž Aldeaovi žijí, přitom naznačuje, že toto načasování nemuselo být náhodné. Podobnou připomínkou neodčiněných hříchů minulosti je později zničené boční sklo Romeova auta. Mungiu těmito zdánlivě nemotivovanými násilnými vpády do soukromí postav vytváří podobně zlověstnou atmosféru nepolevujícího pocitu viny jako Michael Haneke v Utajeném (Caché, 2005), jenž je rovněž dramatem o zločinech skrytých za fasádou každodenní existence. Ceauşeskova diktatura je sice dávno minulostí, ale někdo se stále dívá, ví, čím se Romeo provinil, a apeluje na jeho svědomí.

Bez východiska

Romeo nemůže připustit, aby dcera otřesená pokusem o znásilnění při zkouškách selhala. Jeho život se realizuje výhradně skrze ni (jak napovídá i množství jejích fotografií v bytě) a špatný výsledek zkoušky by pro něj byl osobní porážkou. Hrozba jejího ne­úspěchu jej přiměje vytěžit maximum ze svého sociálního kapitálu a ohnout pravidla podle vlastních potřeb. Rozhodnutí jednat v rozporu se zásadami, podle nichž dceru vychoval, ospravedlňuje tím, že se sám stal obětí bezpráví. Proč by měl jednat férově, když ani život takový není? Jenomže jedna protislužba na sebe nabaluje další a postupně vychází najevo, že nevyzrálý ve svém přístupu k problémům, které neřeší, nýbrž jen obchází, není pouze Romeo, ale celá společnost. Tím posledním, kdo potřebuje absolvovat titulní zkoušku dospělosti, je nakonec samotná Eliza, která se otci dokáže vzepřít.

Závěr filmu naznačující, že postavy uvízly v začarovaném kruhu, navazuje na úvahu Romeovy matky, tázající se syna, jak se může Rumunsko změnit, když všichni uvěří, že úspěchu dosáhnou jedině za hranicemi. Alternativu k únikovému plánu zosobňuje Elizin přítel, ovšem pro Romea je neperspektivní mladík symbolem nedostatečně ambiciózní a strnulé rumunské společnosti, stojící na pochybných morálních standardech. Právě těch přitom Romeo využívá k dosažení svého cíle, když sám sebe přesvědčil, že účel světí prostředky. Scéna, kdy v houští znenadání propukne v pláč, sice naznačuje, že si svou spoluúčast na utváření zkorumpované společnosti uvědomuje, nevidí ovšem jiné východisko. Osobní a systémové vady od sebe nelze oddělit.

Bludiště morálních dilemat

Z hrdinova tunelového vidění vyplývá jednání v zájmu toho, co sám považuje za správné. Opomíjí širší kontext a nepřipouští empatii. Také vyprávěcí hledisko je omezené na Romea (s výjimkou dvou záběrů těsně před útoky na byt, respektive na auto, kdy zasahuje pomyslná „vyšší spravedlnost“). Pohyb se často odehrává i v zadním plánu obrazu, ale nehybná kamera, sledující herce z odstupu, zůstává soustředěna na dění v popředí, kde Romeo zpravidla s někým hovoří. Když jeho dialog s milenkou svou mlčenlivou přítomností naruší její syn se zvířecí maskou na obličeji, vzniká znepokojivá metafora mezigeneračního neporozumění i Romeovy odtrženosti od skutečného světa, který postupně nahradil vlastním konstruktem reality.

Kdo je otcem výše zmíněného chlapce, se nedozvíme. Jde o jednu z otázek, kterými film – připomínající svou výstavbou detektivní vyšetřování, během něhož se vyšetřující sám dopouští zločinu – udržuje naši zvědavost. K thrillerové napínavosti přispívá ostrý střih. Mungiu nenechává scény doznít, děj neustále popohání vpřed, a když už dovolí hrdinovi na okamžik vydechnout, pak na tak výmluvném místě, jakým je hřiště plné dětí, které budou zřejmě dříve či později stejně jako Eliza poznamenány rozhodnutími svých rodičů. Zkouška dospělosti je díky strohému, ale účelnému stylu a vypravěčské přímočarosti ve výsledku snad až příliš hladce plynoucí film, který opakovaně dává najevo, že se odehrává ve světě plně kontrolovaném režisérem.

Mungiu na rozdíl od svých kolegů neusiluje o maximálně věrnou nápodobu skutečnosti a stále se prodlužující sérii eticky pochybných rozhodnutí neodlehčuje trpkým humorem (snad kromě ironické tečky v podobě dceřina mnohoznačného úsměvu). Na skutečnost, že minulost napravit nelze a jen málokdo je schopen a ochoten odnést si z ní poučení, upozorňuje s vážnou tváří, čímž připomíná předního moralistu československé nové vlny Evalda Schorma. A právě jako moralita, která diváka provede pečlivě zkonstruovaným bludištěm, v němž každá odbočka vytváří nové dilema, obstojí Mungiův film o nenápadných kompromisech se závažnými důsledky nejlépe.

Autor je filmový publicista.