Vzestupnej tračník

Sraz má být na Terminálu N, u východu šest. Sylvie chtěla Leovi něco vyprávět, ale ten byl zcela pohlcen orientací na Terminálu N. V ruce držel vytištěné pokyny, kdyby něco. Heleď, to bude támhle. Jsme tady možná trošku zbytečně brzo, ale zas lepší než… A tadyhlety lidi tam asi poletěj taky. Jasně, támhleta kudrnatá holka, to bude delegátka, jak má to triko s logem cestovky Glomus. Sylvie konečně cítila šanci začít vyprávět Leovi to, co prve nešlo. Ale přitočil se k nim chlapík asi jejich věku s barvou vlasů, o níž nešlo říct, jestli je ještě světlá, nebo už tmavá. Kouká na Lea a povídá mu: Ty mi připomínáš jednoho spolužáka ze základní školy. Leo na něj zírá, zahřívá paměť na provozní otáčky… Aha… Jasně, to musí bejt Fíča. Tak se mu vždycky říkalo. Ve zlomku vteřiny Leo nechal prosvištět skrz hlavu variantu repliky: Ale pane, to si mě musíte s někým plést, ovšem hned si uvědomil, že ta delegátka bude za chvilku číst jména ze seznamu, co má vytištěný před sebou, a přes celou halu zazní jeho jméno, čtené skřehotavým hlasem, Leopold Jůna, a kam by se pak schoval, jak by to odůvodnil? Tak vytáhl pravačku z kapsy a podal ji tomu chlapíkovi. Ahoj, já jsem Leo. – No vidíš, poznal jsem tě okamžitě, však mě poznáváš, Fíča, totiž Filip Čechindl. Taky letíte na Madeiru s Glomusem? Jo, letíme, tady s mojí ženou Sylvií. Dobrý den, Sylvie se usmála svým pihovatým obličejem, na němž horní část okolo očí byla zcela bez pih, velmi světlá, pak začínaly na tvářích a kolem nosu pihy, a bradu měla pihovatou tak, že se pihy skoro slévaly v jednolitou tmavší barvu a zdálky to vypadalo, trochu jako když se chlap málo holí. Ale mnohem něžnější obličej Sylvie měla, než by mohl mít nějaký muž, však se to na ní Leovi moc líbilo, ta kropenatost. Teď mu začala vyprávět, jak vyzrála na jeden nový trik její matky, protože Fíča se omluvil, že si před odbavením zavazadel ještě musí odněkud někam něco přehodit, a vzdálil se k lavičkám, kde ležely jeho cestovní tašky. Leo ale Sylvii skoro neposlouchal, protože současná podoba spolužáka mu postupně před vnitřním zrakem přecházela v podobu z dětství a v mysli se mu začaly hromadit útržky epizod z těch let. A svoje účinkování v nich, obzvlášť v souvislosti s tím Fíčou, hodnotil jako krajně trapné, kolem každé epizody se vršila uvnitř rozjitřené paměti snůška keců, všelijakých cynických průpovídek a svalnatých řečí, nactiutrhačných vtípků a zlomyslných narážek, v jejichž splétání byl Fíča vždycky kádr. Ale on už tu byl zpátky a stál zas přímo před nimi. Heleď, Leo, ale jestli máte pobyt v letovisku Vitoria, tak já ho mám mít v lázních Picolo, tak to budu na opačným konci ostrova. Oni to asi pak rozvážej minibusama – každejch pár lidí jinam podle toho, co si přesně objednali, aspoň tak to bylo, když jsem byl v zimě na Kanárech. – Ale teď už tam bylo lidí víc a delegátka začala něco vykládat, ovšem bylo jí špatně rozumět, protože letištní rozhlas zrovna vyvolával nějaké Číňany, jako že „last call“, a tak se kolem ní udělala trochu tlačenice a vřava, akorát tolik, aby Leo zvládl Sylvii pošeptat: On bude pak už úplně jinde, tak si teda v letadle sednu vedle něj, ať můžem zavzpomínat na ty starý časy, co říkáš? – Ale, jo, jen si popovídejte.

(O několik desítek minut později:)

A jak se ti, Leopolde, vlastně vede? – Nezbejvá mi nic jinýho, než aby se mi vedlo dobře. – Leo si připjal bezpečnostní pás, z rádia se linulo to tolik uklidňující Kočka leze dírou, pes oknem, nebude­-li pršet… Však to znáte. Ach jo, milovat stvoření jako celek nemusí nutně znamenat hýčkat každou jednotlivost, která člověku zrovna zkříží cestu, posteskl si Leo pro sebe. Kdyby mu byl řekl: Ale pane, to si mě musíte s někým plést!, určitě by Fíča byl kontroval něčím jako Kámo, tos přesral, jelikož je to přesně ten člověk, co nedokáže říct normálně slušně Tos posral, ale musí říct pokaždé něco, co přebíjí všechno dosud řečené a míří ad absurdum jako k zamlženému horizontu či manýristickému úběžníku. A Fíča ovšem hned spustil svou litanii. – Jestli žiješ jako já, samá porada, mítink, telekonference, brainstorming, tak to by ti musela jít hlava do vejvrtky, jako ta moje, ta už je z toho fakt přebouřkovatělá. Leo, todle si poslechni:

Leopolde, stalo se ti někdy, že ve snu byla polovina zorného pole zcela černá. Mně se to stávalo opakovaně, až jsem se začal zaobírat hypotézou, zda může polovina mozku spát snovým spánkem a druhá bezesným. Pamatuješ, Leopolde, jak jsem tenkrát před nástupem do nejvyšší třídy vtrhl do učebny a „šeptem řvu“: Kluci, mám úžasnou zprávu, propadne k nám Kůzlina! To je dávačka, na tý se vystřídala celá jejich třída! A ty ses, ty blboune, zeptal: Celá? A pamatuješ, Leo, co já jsem na to tenkrát řek? – Řekls: No, Kovpak né, samozřejmě. A pokračovals: Takže ale uvědomte si, vy blbouni, kdo s tou informací přišel, kdo ji vypátral. Já. Tak mám na Kůzlinu přednostní právo, jasný, já se na ní zhoupnu jako první, fešáci. To bych teda rád, abyste byli uznalí a nesápali se mi tam. Čumět můžete, to zas jó, fajnovka nejsem a vona teprv né, co jsem slyšel od kluků ze třídy, ve který byla doteď. Teďkonc ale propadá, měl jsem ucho na dveřích sborovny při velký schůzi, to nemůže dopadnout jinak, než že propadne k nám.

No, a jak to dopadlo? Nepropadla k nám. Takže jsi byl prolhanej parchant už tenkrát, Filipe.

Ale počkej, Leopolde, co tím míníš? To, že si tolik lidí lakuje svou situaci přehnaně na růžovo, když maj vydržet v životě s tím, co dosáhli, s tím prdem, co se na něj vzmohli, protože je po ruce, to ještě neznamená, že člověk nemůže mířit vejš. Tomu se přece říká platónský ideály, anebo co si myslíš, snad že se ti bude dařit dobře, když si z nedostatku odvahy vsugeruješ, že ten zaprděnej klídek, kterýho ses dobral, to že je ideální ideál?

Tak hele, třeba tenkrát. Kůzlina k nám nepropadla. Její fotr někoho vlivnýho podplatil a sešla se komise ještě znova ke kdovíkolikátýmu opravnýmu termínu, co na něj normálně není nárok, mohla bejt vyzkoušená někým jiným než tou tlustou učitelkou, co trvala na tom propadnutí… A tak jí to namazali, zachránila se. Však si nemysli, kdyby k nám propadla, vrzlo by si tolik kluků, že by to na tý její pověsti muselo udělat už nějakej dobře viditelnej šrám. Je fakt, že takový padavkové, jakos byl ty nebo tvůj bratránek, by museli pak půl života honit bycha. Jakpak já jsem přišel o panictví? No, s Kůzlinou to bylo, to byla taková mršina, co z ní čpělo semeno půlky chlapů a kluků ze sídliště. Tvá paměť by házela bobek na to, že tenkrát byl pro tebe ideál todleto, totiž honem stáhnout gatě nad Kůzlinou. Takže k nám nepropadla, na ni coby na holku z vyšší třídy sis netroufl, to bys dostal po čuni od jinejch siláků, a zůstals panic, zůstal nezkušený, tenkrát, ty i spousta dalších blbounů od nás. No a pozdějc, když už léta uplynuly a měls přece jenom něco za sebou, to už by ti Kůzlina nebyla dost dobrá, rozvášnil se Fíča v argumentaci a cvakal o sebe dvěma částmi přezky rozepnutého bezpečnostního pásu. – Zpytoval bys svědomí: Co já vůl na ni tenkrát lezl, mohl jsem si ponechat vysoký ideály ještě o dva tři roky dýl. Platónský ideály, tak by to bylo. A co jsem proved? Vlezl jsem na ni tehdy, za podivnejch okolností, mlha všude, ale co ti mám vykládat tyhle podrobnosti. Prostě šup a je. Takže ještě dneska, když se mluví o Platónovi, o těch ­ideách a dokonce i o platónskejch tělesech v geometrii a tohle všecko, zašklebím se. Kůzlina, ta měla, jak si ráčíš vzpomenout, nohy do iks, tááákovoudle algebru. Nehty vokousaný, byla to podměrečná ryba, vím to safra dobře.

Nebo, Leopolde, pamatuješ, jak jsme ještě s Vencou Šilhaveckým přivázali na půdě tu Bulharku. Já jí, ty vole, tenkrát omotal kotníky řetězem. – Leo polkl naprázdno, a nebylo to jenom tím, že letadlo trochu měnilo kurs a udělalo přitom manévr, co se projevoval jako mírné klesnutí a pak nový vzestup. – A tys donesl takovej ten masážní stroječek s tou vibrující boulí. Já ji s ním pak dráždil dobrou půlhodinu, to bylo vydatný. – Ale jo, nervózně vyhrkl Leo takové skoropřitakání. – A kdo to tehdy dostal ten nápad, že do ní pustíme elektrickej proud? To musel bejt Venca, ten byl střelenej, ten neměl vůbec cit pro míru, pro to labužnický mučeníčko. Zato tobě se to přece líbilo sakramentsky. Víš, s čím já to mám dodneška v hlavě spojený? S řinčením těch řetězů, jak vona se škubala, a tys furt byl strachy podělanej, že to někdo uslyší a načapá nás. Tak jsem tě přesvědčil, abys ji víc přidržel, a utáh jsem ten řetěz pořádně, až do krve, vzpomínáš si. Venca přitom stál u okna a moh puknout smíchy, úplně to vidím. – Počkej, Fíčo, přerušil ho Leopold. Původně nám přece Venca nakukal, že se chystá na medicínu a že si chce vyzkoušet, jak by mu to šlo, jestli má talent na anatomii a fyziologii, a že to bude jen taková drobnost. – Hm, takhle žvanil. – Ale vždyť to s tím řetězem, to je fátum, Fíčo, představ si, co se mi stalo. Je to asi pět let, co jsem ji potkal, jo, tu Bulharku. Představ si, že to bylo na túře v Alpách, na klettersteigu, všude řetězy, poutat se člověk musel na sedák i na vršek, jen ti největší machři si troufli jednu karabinu vynechávat. A vona tam byla, s nějakou partou. Řetězy chrastily a do toho já si vzpomněl na todlencto, co mi teď vykládáš. Málem jsem spadl dolů, ale to by ještě nebylo až tak nejhorší. Ruce i nohy v horách nakonec člověka vždycky nějak poslechnou. Ale cejtil jsem se děsně.

A vzpomeň si, Leo, jak Venca nakonec po týhle lekci z anatomie utíral prsty venku do trávy a vyrážel výkřiky: Žlutej špenát, ­fujtajxl, do hovad, já se na tu felčařinu vybodnu, přihlásím se na horníka a bude… A to ses ale, Leo, ty svatoušku, moh potrhat smíchem pro změnu zas ty, já do vás viděl tehdá do všech až moc dobře, bando měšťácká.

Leopold si všiml v mezírce mezi sedadly, jak Sylvie momentálně podřimuje s pootevřenými ústy. Přestože tak prosvítaly její kouzelně půvabné zoubky, byl nerad, jelikož znal tu prastarou indiánskou moudrost, a sám ji měl i dobře prověřenou, že tímhle způsobem z člověka může „utéct duše“.

(O několik hodin později:)

Stalo se ti, Fíčo, že jsi snědl zkažený jídlo a v břiše, ve střevech, se ti pak tvořil plyn, kterej ale měl psychoaktivní působnost? Mně se to stalo nedávno a ověřil jsem si na tom, co mě trápívá už léta, totiž že v noci, když trávím jídlo ze dne, tak v jistý fázi vstoupí hmota do části tlustýho střeva, který se říká vzestupnej tračník, a vytvoří tam teplo. Do celýho těla se mi hrne přehnaně velký teplo, probudím se a nemůžu znova usnout, protože toho tepla je moc. A tentokrát jsem byl vstřebanej dovnitř organismu, celá pozornost tam byla vcucnutá a vnější svět, čas, téměř přestaly existovat. Jen takovým „koutkem oka“ jsem věděl, na který planetě se nacházím a co to zhruba znamená.

Nejseš ty, Leopolde, hypochondr? – A ty jsi snad hyperchondr?

Nezlehčuj tohle debatní téma, víš, co se přihodilo tomu americkýmu neurochirurgovi, Eben Alexander se jmenuje? – Ty myslíš toho, jak se dostal v klinický smrti někam do nebes? – Jo, tohodle! Leo, když my dva tady zakrákoráme, kdo všechno se bude zubit nad tebou a kdo nade mnou? – Co mě děsíš a proč takhle blbě… Proč my dva bysme neměli tenhle let přežít? Víš, že fórky tohodle rázu nemám rád, ty mi to děláš schválně… A hlavně, jak to souvisí s tím Alexandrem? – Protože on o těch svejch nebesích napsal knihu, která se stala bestsellerem. Ale uvědom si jedno, je to bílej Američan, vzdělanej heterosexuál ze střední třídy, konformista, kterej každou neděli brousil kolem kostela a buď do něj nakonec vlezl sám, anebo do něj poslal svý děti. Vzornej otec od rodiny a na druhou stranu i pracovně vytíženej neurochirurg, kterej svou profesí pomáhá lidem a přitom zároveň ještě bádá! Dovedeš si vůbec představit jednoznačnější prototyp americkýho snu nebo toho jeho do každodennosti transformovanýho obrazu? A najednou tenhleten hrdina práce a občanskejch ctností dostane zákeřnou meningitidu, a plác ho, padne do kómatu. Teď se seběhnou davy předních anesteziologů, imunologů a všech lékařskejch profesí, co s tím maj co do činění. U postele fňuká žena, dva synové, z nichž prvorozenej se jmenuje Eben IV. No, to bys nevystřihnul u nás ani z kroniky rodu Thurn­-Taxisů, takovejhle maloměšťáckej nevkus! Za ruce tu jeho truchlobolnou ženušku držej dvě sestry toho Ebena Alexandra a nakonec přijde ještě evangelickej pastor a radí jim, jakejma slovama se za něj modlit. No, zastřel mě, jestli kecám, aspoň on to v tom bestselleru takhle píše!

Pak se zázračně uzdraví a pamatuje si, jak byl v nebesích během toho kómatu, a dá se do kupy natolik, aby o tom napsal knihu, a tumáš, dvacet milionů nebo kolik prodanejch výtisků na předvánočním trhu. A teď si promítni, kdyby to bylo celý jinak. Hispánskej teplouš si píchne herák špinavou jehlou a skapává někde v kobce transformátoru v Bronxu v podzemní dráze, kam se z posledních sil vloupal. Kdo si ho všimne, kdo zaznamená jeho steny, kdo nad ním rozevlaje prapor hrdý lidskosti. Ani sysel, ani datel, přítelíčku, všechno v prdeli, prohraný dopředu. Tenhle reprezentant „země svobody“ si bude muset svoje nebesa rozžvejkat jak párátko! A nemusíme pro příklady chodit až tak daleko, co třeba v Praze­-Libni po kanálech se odehrává den co den…

Čili, Leo, ty mašinfíro svýho života, já obžalovávám systém, že drtí v posledku i ty nebesa, respektive příležitost snýst je na zem a udělat z nich něco tak poddajnýho vůči tomuhle světu, jako je bestseller. Kdyby to svoje poselství ten Alexander myslel vážně, bude rozdávat ty svoje knihy aspoň zadarmo! Ale on ne, on je nechává normálně prodávat. Že na tom měl práci redaktor a počítačovej grafik a papír že něco stál, výmluva se vždycky najde. Ale sociální vyloučení, k němu jak jednou u někoho došlo, táhne se až za hrob, až přes nebesa, jako šmouha za tím naším letadlem, co v něm spolu sedíme.

No a teď si představ, že se něco stane, že se s tím letadlem opřem do kukuřice, a máš to. My dva tady budem zápasit o to tvoje bardo, jestli „bílé světlo bohů“ nebo „kalné světlo bytostí nižších“, a přitom co, kdo nade mnou bude fňukat? Ukazoval jsem ti tu předsmrtnou fotku Attily Józsefa, ale to je jenom zástupnej symbol. On je pro mě jenom ukázka, co by a jak by. Protože toho herákovýho Hispánce nikdo ani nevyfotil, pochopitelně… No, možná na policejní stanici, pokud stihl udělat nějakej průser vhodnýho druhu, totiž takovýho, na kterej naše hmotařská společnost klade důraz. Jinak neměl co do činění ani s policií a pohyboval se celou dobu na odvrácený straně Měsíce. Jestli se jenom rouhal dennímu světlu a vystrkoval špinavou prdel na modrou oblohu, tak nezajímal ani fízly. Ten Attila József se dostal nakonec do učebnic coby básník, vyzdvihli jeho mrtvolu z toho kolejiště někam, kde je nakonec vcelku snadný si ho všimnout, ale já si nad ním vždycky vzpomenu na ty bezejmenný, naprostý ztracence v záhybech a podšívkách tohodle světa, a dál už vždycky myslím jenom na ně.

A s náma, co myslíš? Letadlo bude čumákem v kukuřici a tebe bude postrádat dvacet lidí nebo i třicet, a mě? Ani noha. Já si tady v tomhle eroplánu vezu kompletní svůj svět, celou historii i historiografii, naprostej souhrn primárních i sekundárních pramenů informací vztahujících se k mojí osobě. – Počkej, Fíčo, informací… V dnešní době, to asi ne? Ale emocí, emocí, jestli jsi chtěl říct, no, to je vážnější.

– Emocí, Leo, teď jsi na to kápnul, to je ta stránka věci, o kterou se jedná. Ty tady máš aspoň s sebou Sylvii, tu zrzavou kebuli, ta ti přispěchá ofačovat poškrábaný dlaně, až budeš tlouct na nebeskou bránu a plejt záhonky u dveří barda. Ona při tom nouzovým přistání střemhlav na čumák taky možná natáhne pírka jak bedmintonovej míček, ale pokusíte se k sobě aspoň prodrat, budete vykřikovat: Ó, kde jsi? nebo Ach, proč tak zle končíš?, budete shazovat kelímky ze stolečků, abyste se aspoň v poslední vteřince střemhlevýho pádu stihli políbit na rozloučenou. A dalších iks lidí venku na vás bude s hrdostí a patetickým smutkem vzpomínat, tak je to. Máš to, parchante, pojištěný na obou stranách, vevnitř i vně.

Leo se podíval směrem k sedačce, kde nechal Sylvii, teď už nehrála tamtu společenskou hru, která přeci jen ukrátí dlouhý let asi nejneutrálnějším možným způsobem. Neviděl jí do tváře ani na ruce, ale pojal dojem, že něco není v pořádku. Nevím, ta ramena jsou nějak smutná, těm vlasům ke spokojenosti asi něco chybí, scenérie je nějak roztřesená, rozostřená… Leo dlouho věnoval pozornost věcem, přesněji řečem, na míle, na světelné roky odlehlým, a proto se teď jeho pozornost lepila na zátylek jeho ženy nějak odskakujícím způsobem, jako kdyby se obraz vskutku otřásal. – Omluv mě, Fíčo, musím za ní, jdu tam hned. – Ale kam bys teďka chodil, tady seď, vždyť jsme se ještě nedostali ani do půlky. Ještě zbývá to nejtěžší, ještě to nejenom nezačalo, ale ani jsme ho spolu ještě nezahlídli na obzoru. Drž se sedadla, nepovoluj ten bezpečnostní pás a buď tam, kde jsi, protože, a to neber na lehkou váhu, povídám ti, že jak mě tady posloucháš a necháváš ty příběhy vyplout z přístavu, to nejhorší si držíme na distanc, a kdoví, možná se nám i podaří to oddálit, odtlačit od sebe a doletět, přistát na letišti dřív, než se s tím budeme nuceni utkat. Tebe to nedrží při životě, Leopolde? Nervy jak špagáty, ale když nevidíš svoje nervy, když zíráš pořád ven, před sebe, tak jsou to slova a věty, na čem visíš, je to vlasec, na kterým jsi chycenej za tlamu, a je to i dlouhej šnorchl, co znali jen javánský lovci perel, kterej vede až na hladinu, a nechává tě to všechno hnusný vydržet.