Mezinárodní festival divadelních škol Setkání/Encounter 2017, jehož historie sahá až do roku 1990 a který pořádají studenti brněnské Divadelní fakulty Janáčkovy akademie múzických umění, se letos konal na přelomu března a dubna. Přestože nemohu hodnotit festival jako celek, soudím, že i z pouhých dvou festivalových dní – čtvrtku a pátku 30. a 31. března – bylo možné udělat si celkem zřetelnou představu o možnostech, cílech i zaměřeních různých škol z mnoha, nejen evropských zemí. Festival, jehož letošní téma znělo „těžký výběr“ (který za diváka udělal někdo druhý), podle všeho splnil svou funkci i na omezené ploše. Zastavme se alespoň u několika inscenací.
Proměna chorvatské Akademie dramatických umění v Záhřebu byla pozoruhodnou pohybovou etudou herce představujícího Řehoře Samsu. Kafkův text byl přitom spíše evokován než adaptován. Zamrzelo ovšem, že takřka tanečně performované, viditelně bolestivé úsilí odolat nevyhnutelné proměně ze vzorného syna a živitele rodiny ve všemi opovrhovaného parazita nedostalo ve výsledné podobě představení větší prostor. Záměr udělat z jednoduchého, ale působivého nápadu plnohodnotnou inscenaci vedl k tříštění a ve výsledku byl trochu cítit upoceností. Španělská Královská škola dramatického umění (RESAD) naproti tomu tříštivost jako metodu dovedla v inscenaci Achaques (Bolesti) ad absurdum a zaujala nezvyklou kombinací scénické evokace postapokalypsy a zombie hororu, dokumentární reflexe španělské občanské války a komické linky střílející si z vrtochů stáří i mládí. Překvapivě nevznikl pověstný kočkopsí dort, ale tvar, k němuž se lze ve vzpomínkách vracet jako k pozapomenutému snu, jehož symbolický význam ne a ne rozlousknout.
Osobním vrcholem pro mne byla, trochu nečekaně, zcela klasická činohra Národní filmové, televizní a divadelní školy v Lodži Ďábel v něm. Jedná se o nepříliš často inscenované dílo anglického dramatika Johna Osbornea, autora slavné hry Ohlédni se v hněvu z roku 1956. Před několika roky ji uvedlo Národní divadlo ve Walesu a v hlavní roli Huwa se představil Iwan Rheon, který si na poněkud komplikovanější postavě pocvičil hraní postiženého záporáka, jež z něj ve Hře o trůny učinilo celebritu světové úrovně. Lodžský Huw si nicméně vysloužil nejen ocenění poroty, ale i ovace ve stoje. Nejen za vervu – ale hrálo se, jako by to mělo být naposled (dle kuloárních informací to způsobila zuřivá smršť, která se na hlavy studentů snesla po prvním uvedení hry od šéfa souboru). V současném Polsku, ovládaném Právem a spravedlností, se umělecké strefování do pokrytectví formální víry odměňuje v horším případě žalobou, v lepším házením klacků pod nohy při další činnosti. Při Huwových závěrečných slovech, tvrdě tepajících Boha na kříži, který je jen společensky přijatelnou omluvou za osobní slabosti i čirá zla, proto vzhledem k aktuálnímu kontextu mrazilo. Body navíc za odvahu.
Za zcela jiný konec to vzala švýcarská Divadelní akademie Dimirti pod vedením Pavla Štourače. V hodinové scénce Insomnia (Nespavost) o nudící se partičce herců a čekání na spásný telefonát, který by je z letargie vrhl do vytouženého světa umění, Švýcaři předvedli, co vše lze zahrnout do kategorie „univerzita pohybového divadla“. Z rukou herců a předmětů denní potřeby vykouzlené „loutky“, představující autority teatrologie a vážně přednášející tuhé a zaumné myšlenkové konstrukty, rozesmívaly až k slzám a obdobnými nápaditými taškařicemi to na scéně jen sršelo. Kontrast urputné a těžkopádné tradice s hravostí party, v níž je každý osobností trochu větší, než by se slušelo, a přece se spolu vydrží celou noc poflakovat v jedné místnosti, by mohl působit značně pateticky, kdyby nebylo zřejmé, že zapůsobila především náhoda. Dávná pravda: život může být kýčem tam, kde si to umění dovolit nemůže.