Cigareta s Lábusem

Na chodníku před Ypsilonkou se potká

REAKČNÍ ANACHRONIK s JIŘÍM LÁBUSEM.

JIŘÍ LÁBUS (dále jen J. L.): Nemáte cigárko?

REAKČNÍ ANACHRONIK (dále jen R. A.): Jistě, vemte si. (J. L. si nabídne cigaretu a R. A. mu připálí a spustí) Neutuchající univerzální kretenismus charakterizující univerzální neutuchající emancipaci všech od všeho posílá svět umění do nivelizačního hrobu, pane Jiří, to na jedné straně, a evropská výchovná cenzura posuzující díla na základě jejich způsobilosti dělat propagandu konceptu Nové Evropy na druhé straně. Je to tu zase jako za komunistů, říkají Němci v Německu jen proto, že nepamatují fašisty. V meziprostoru si zapálíš cigáro, protože kdo chce zapalovat, musí hořet. (zapálí si cigaretu)

J. L.: Jó, to musí…

R. A.: Říkám vám: esej jen přes moji mrtvolu! Momentálně je navěky přeesejováno! Nadprodukce akademizovaných hlav je alarmující, stejně jako jejich neschopnost říct lidem něco, co by s nimi pohnulo. Nehýbají se ani, když vytyčíte zneklidňující téma Česko a Evropa, úloha prvního v druhé a druhé v prvním, úloha intelektuála v obou a identita všech tří ve světle integrace a zase zpátky a obráceně. Někdo méně zdvořilý by mohl říct, že je to lidem u prdele, pane Jiří. A což teprve, když vedle sebe postavíme krotká slova divadlo a literatura. To je teprve mela! Sejde se mnoho erudovaných myšlenek o vztahu těch dvou na papírovém intelektuálním mejdanu, jistě se nejprve vzájemně obohatí hodnotami, ale pak se ty ideje ožerou, zfetují a osouloží a nad ránem tu bude zas jen ten střízlivý fakt, že žádný vztah není. Je jen závislost divadla na literatuře. A lidé? Myslíte, že vyrazí s pochodněmi a kříži na lov divadelních upírů?

J. L.: Ne.

R. A.: Přesně… a pak se diví existenci studiových scén. Měl jsem vždycky dobrý pocit, že se při psaní dramatického textu nacházím v prostoru literatury, posledního starého oboru dodnes schopného transferu autentických myšlenek a zkušeností, alespoň dokud příčnost autorského zázemí nezničí akademizace, které tak dlouho vzdoroval, a polotalentovaní blbečkové, kteří ho kanalizují do podoby trendu, jenž je vždycky tím nejstupidnějším fantomem toužebné veteše pošlých generací. Hledáte­-li největšího blbečka, třímá prapor pokroku a sedí v kulturní komisi, pane Jiří. Kdybych stál v prostoru divadla, byl bych snad mrtev nebo určitě duševně mrtev. Odmítám oddělování dramatických textů od literatury zkrátka proto, že mají společný a hlavně racio­­nální charakter, přesněji vůbec nějaký charakter, nebojím se říct, že jsou to stále ještě nástroje poznání. Vy, pane Jiří, máte také určitý charakter, a proto vás mám rád.

J. L.: Děkuju.

R. A.: Nemáte za co… Divadlo je tělem literatury, jinak není, a přesto nikdo, opakuji nikdo, nečeká ze strany dramaturgů a režisérů úctu a pokoru k literárnímu textu, znovu, naplněni svatou trpělivostí, čekáme pouze práci, která se z tohoto textu alespoň odvine, jenže takhle parazit nefunguje. Odevzdáním textu divadelním bestiím začíná v nejbližší kavárně, kde se po sobě dívají umělci, divadelní práce proti němu. Autor umírá s prvním kapučínem. Dezinterpretace, exploatace a znetvoření završené předhozením textu nové generaci tvůrčích herců a hereček, kteří tu jsou od toho, aby na něm, vybaveni svými strašnými manýry a toxickými představami, dokurvili, co se dá. Kdyby se namísto amatérského redigování raději starali o to, aby mluvili jako lidé a měli alespoň nějaký výraz, aby slova, která vypouštějí, prošla v jejich ústech animací čili oduševněním, jen tak jsme schopni je vnímat, já ale v divadle slyším, pokud neslyším jen šustění modře nasvíceného mikrotenu, ve kterém předstírají krutou a bolestivou soulož, jenom blé blé blé blé, ojížděl mě otec, jeho penis… ble ble blé, lidstvo je bez vody a tvoří gangy… ble ble blé, hle, tam v dálce ta světla, to je mezinárodní rychlík, kterým jednou odjedeme z naší rozvrácené balkánské země, ble ble blé, Česko je kotlina obklíčená schopnějšími Němci, ble ble blé, nevím, kdo jsem a kde jsem, ble ble blé, tak vylez na jeviště, až to budeš vědět, chce se vám říct, chce­-li se vám vůbec říct víc, než napsal Ladislav Klíma: „Celé ne, celé jsem to vydržet nemohl, andílku, ale viděl jsem, schován za sloupem, posledních deset minut prvního jednání. Bylas rozkošná, rozkošná, rozkošná! Už se těším na Tvoje mikádíčko! Tvůj roztoužený Láďa.“ Já bych to viděl podobně, pane Jiří.

J. L.: Jó, já taky.

R. A.: Jiná je situace, když má divadlo grafo­mana ze svých řad. Potom se sebeblbější blábol obchází po špičkách, všichni čvachtají v mentálním průjmu, aniž by je dokázal někdo aspoň obstojně nasvítit a postavit na místo, kde dávají jevištní a vůbec jen nějaký smysl. Jeviště připomíná univerzální smetiště, ze kterého se chce divákům umřít, jenže to hercům neřeknou ani po představení. „Chtělo se mi umřít, a proto jsem vás teď přišel zabít.“ Tohle by, pane Jiří, dávalo smysl.

J. L.: Jó, to určitě dávalo…

R. A.: Autor proto musí přicházet zvenčí, aby zabránil šílenství. Garantovat mimodivadelní zkušenost, která odvrátí triumf vágní tekuté katastrofy, kterou divadlo samo o sobě představuje. Duševní rovnováhu hledejte vždy vně divadla, pane Jiří, nejlépe u psaného slova, to vám snad nemusím říkat.

J. L.: Né, to jistě né…

R. A.: Možná lidstvo v mnohém ohledu podceňuji, nikdy ale ve vysoké míře jeho niterné lačnosti spatřit slovo učiněné tělem. Pro něj je schopno nejvyšších obětí na jedné straně a dívat se z gauče na telenovely na straně druhé. Emoce jsou radioaktivní materiál, světlo šalba, komponovaný pohyb hanebnost, hudba umělá excitace. Divadelní iluze bez literatury je vražedná, divadlo bez literatury je jen jáma chaotických potencí, pane Jiří.

J. L.: Jó, to říkáte dobře…

R. A.: Bez literatury je divadlo zatuhlý obřad nebo podvyživená performance. Tak to aspoň dávejte na plakáty, protože diváci si po vašich představeních říkají už jen strašné věci!

J. L.: Myslíte jako o Ypsilonce?

R. A.: O té už se, pane Jiří, bohužel nemluví, mluvím obecně o konkrétních případech, ale řeknu vám, že adaptace bude vždy méněcenná a po všech kecech vždycky jako pravý důvod k jejímu uvedení vyplave zvučné autorské jméno. Napsal jste úspěšnou knihu, ale z nějakého záhadného důvodu jste ji nenapsal jako divadelní hru, to však napravíme, natočil jste filmový trhák, ale asi jste se spletl, protože jste ho nenazkoušel v divadle, no nic, to uděláme my, naši herci si také poslepují jevištní koláž z dopisů a deníků známých osobností, které jistě jen za tím účelem vznikaly, umíme i divadlo dokumentu tak dobře, že na něj chodí i gymnázia, a vrcholem našich perverzních tendencí je setkání divadla a poezie, kterému se jednoduše říká peklo. Mor fúzí nezahání nudu, pane Jiří, ale požírá uměleckou tkáň a uvolňuje tím prostor zvěcnění, které přivání byznysem. Požehnaným umělcem budoucnosti je hipster pojišťující své umění, které spočívá ve vydyzajnování jeho byznysu tímto byznysem. Uměleckým prostorem budoucnosti je komerční chillout. Vrcholem tedy nebude postdramatické divadlo tvořené divadelníky na principu postautoritativního sdílení uměleckých kompetencí, vrcholem bude tvůrčí schůze třiceti divadelních kreativců přehazujících si profesní odpovědnost za likvidaci oboru v tomto komerčním chilloutu, přenášená on­-line.

J. L.: To jsou věci…

R. A.: Že? Je to tak. Literaturu a divadlo v budoucnu spojí společný osud: zničení artis­tickou svévolí vydávanou za tvůrčí svobodu. Bude to už vždycky jen prázdné, ať jste v denním oslím úvazku šesti set slov nebo tří šílených premiér měsíčně. Kolaborace s kapitalismem a mediální manipulací na jedné straně a na druhé straně nic.

J. L.: Nic.

R. A.: Tak, a teď ať si tuhle autobiografickou literaturu vychrlenou na chodníku vrazí na divadlo! Nebýt vás, pane Jiří, bylo by to hotové monodrama a všichni by se připočůrali blahem. Akorát Chuchma by si už asi vzal plínu. (zahodí cigaretu) Tak buďte zdráv! Jdete do Ypsilonky na zkoušku, ne?

J. L.: Abych řekl upřímně, už asi ne…

Koláž černýberan