Prohlížíme-li si programy divadel, vídáme stále častěji adaptace a dramatizace nejrůznějších literárních předloh. Proč divadelníkům nestačí dramata? Jaké má divadlo výhody oproti literatuře? Budou literatura i divadlo zničeny artistickou svévolí vydávanou za tvůrčí svobodu? Na tyto a mnohé další otázky se snažíme odpovědět v přítomném čísle. O vztahu inscenujícího režiséra k adaptovanému dílu se dočteme v „manuálu“ dramaturgyně a režisérky Lucie Ferenzové nebo v rozhovoru s uměleckým šéfem HaDivadla Ivanem Burajem. Ten pojednává badiouovským slovníkem nejen o problematizující reinterpretaci realistických divadelních her a aktualizující dramatizaci velkých románů (ať už jde o Paní Bovaryovou, Kafkův Zámek nebo Brochovy Náměsíčníky), ale také například o potřebě pomalosti nebo o nezbytnosti zbavit české divadlo předvídatelnosti a pohodlné apolitičnosti. Jako extrémní příklad divadelního textu na samotné hranici inscenovatelnosti může sloužit ukázka z dramatu německého autora Wolframa Lotze, která vybízí k téměř nekonečné sérii divadelních interpretací, aluzí a her. A konečně v radikálním pamfletu S.d.Ch. se mimo jiné dozvíte, že „bez literatury je divadlo zatuhlý obřad nebo podvyživená performance“. Také zde zazní zásadní ponaučení: „Duševní rovnováhu hledejte vždy vně divadla (…), nejlépe u psaného slova.“