„Chci žít v komunistickém bezčasí mezi píčovinami a jasným vědomím nesmyslnosti lidských věcí,“ napsala mi velmi vzdělaná přítelkyně. „To nejsi sama,“ odepsal jsem.
Odmyslíme-li ty, kteří to v devadesátkách vzali za správný kariérní konec, a ty, s nimiž se nový stát vyrovnal, aby ostatním výrazněji nasral, odmyslíme-li řeči viditelné menšiny, která se má dobře a paušalizuje (nejlépe v médiích) svou čím dál úžeji uplatnitelnou zkušenost na celou společnost, není se co divit takovým touhám ani u intelektuálek.
Mně se ale nová doba líbí, a dokonce čím je novější, tím více. Nechci se vrátit do předlistopadové šedi, já chci vstoupit do bran Nové Evropy, jejíž didaktické a spásné signály dolétly nedávno až ke mně.
Vzkázal mi člen mezinárodní komise, která posuzovala způsobilost jimi vyžádaných divadelních textů k uvedení na divadelním festivalu, nejspíš taky mezinárodním, že moje hra Duchovní smrt v Benátkách nedává dostatečný prostor rozvoji ženských postav, což ji, jak jsem musel pochopit, automaticky diskvalifikuje.
Jsem rád, že tam někde v Německu bdíš, soudruhu, a nepustíš jed genderové nevyváženosti na jeviště, žehnej ti křesťanský Bůh! Vím, co je má povinnost, a podstoupím sebekritiku.
Věř mi, že kdybych býval věděl, jaké jsem šovinistické prase, napsal bych své loutkové podobenství o zániku maskulinity úplně jinak. Jmenovalo by se Fyzické prozření v Bruselu a nebylo by to podobenství, odvyprávěl bych realistický příběh vyhaslého a rezignujícího muže prostřednictvím výrazného rozvinutí ženských postav, Syřanky, Palestinky, Izraelky a Tibeťanky. Blbé ale je, že žádné ženy z těchto existujících i neexistujících exotických (není to xenofobní přívlastek?) zemí neznám, sedím doma na zadku, hádej proč, vím jen, že stále nějak a něčím trpí, ale něco by se pro mé poučení našlo třeba ve svodkách Goethe-Institutu, který působí na poli kulturní diplomacie dokonce v Jordánsku. Trestuhodně jsem se izoloval, podcenil dynamiku společenských proměn a nezaujal progresivní postoj, což se negativně promítlo do mé umělecké práce a podnítilo její reakční charakter.
Mohl bys mi vést ruku a vykreslit ženské postavy až do poloh, kam já kvůli svému buranství odtud z ostbloku nedosáhnu. Tvým prostřednictvím by mohl můj hrdina pochopit, co mým nikdy. Totiž to, že najít svou novou identitu ve světě, kde se použití charakteristických prvků k identifikaci bytostí pokládá za nekorektní a nebezpečné, není nemožné. Rád se poučím, jak je to možné bez vyvázání ze všech závazků starého světa, které ze mě ten nový nějak zapomněl sejmout, přestože mě neopomíjí všestranně diskvalifikovat a ožebračovat.
Určitě mi také vysvětlíš, jak ve mně mohla povstat ambice dělat umění, aniž povstalo vědomí, že jeho svoboda má své hranice u společenské doktríny. Zvláštní, že mi to nevštípili už komunisté, dokud byli u moci, takže nejspíš přicházíš s křížkem po funuse, a vážně nevím, proč mě znepokojuje, o jaký druh křížku se jedná.
Škoda, že ke mně nedolétnou prachy za uvedení hry na festivalu, za které bych mohl cestovat do Tvého nadřazeného kulturního prostoru a poučit se na místě o nejnovějších trendech umělecké práce v politicky přednastavené optice, o níž jsem si zpátečnicky myslel, že se jí říká propaganda. Chtěl bych v blízkosti Tvé moderní erudice, v kontaktu s Tvými vytříbenými sociálněinženýrskými schopnostmi a hlubokou, sociálními studiemi podloženou empatií, zkrátka v odéru tvého neoevropského kryptofašismu pochopit, že proskribování děl, která nesplňují mimoumělecká kritéria, není akt cenzury, ale stavební kámen budoucí spravedlivější a konsolidovanější všesvětové společnosti.