První kolo francouzských prezidentských voleb skončilo tak, jak předvídaly předvolební výzkumy. Úspěch slavil Emmanuel Macron, který postoupil do druhého kola s jednou z nejnižších preferencí v historii Páté republiky. Druhá skončila Marine Le Pen, která zároveň dosáhla dosud nejlepšího volebního výsledku Národní fronty. Co to znamená pro francouzskou levici?
Jednoznačnými poraženými jsou po prvním kole francouzských prezidentských voleb vládnoucí socialisté, jejichž kandidát skončil pátý s pouhými šesti procenty preferencí. Levicoví voliči si nakonec vybrali Jeana-Luca Mélenchona, který získal množství hlasů hlavně v lidových čtvrtích a v banlieues, zatímco pravicová část strany, bývalý premiér Manuel Valls a ministr obrany Jean-Yves Le Drian, se rovnou připojila k Emmanuelovi Macronovi. I proto se neoliberálnímu kandidátovi dostalo výrazné podpory ve velkých městech, ale i v Bretani, tradiční baště socialistů.
Krize socialistů
Dynamika volební kampaně ukazuje, že se Socialistická strana (PS) prakticky rozpadla. „Pohled na výsledek socialistické strany mě velice mrzí,“ slzel po volbách Manuel Valls. „Ale copak mohou být ve stejném politickém prostoru lidi, kteří nesdílejí podobný pohled na Evropu, ekonomiku, byznys či bezpečnost? Nemyslím si to, a teď přišel čas si to vyjasnit,“ dodal s odkazem na svou tezi o neslučitelnosti dvou levic uvnitř PS. Straně navíc zůstalo těžké dědictví pětiletého prezidentského mandátu Françoise Hollanda, kvůli němuž se teď levicové části voličstva jeví jako nevěrohodná. Mimo to není jasné, v jakém rozpoložení půjde strana do parlamentních voleb. Část loajalistů ve straně zůstala a nemusela by přejít k Macronovi v případě, že kandidátky budou již obsazené. Přítomnost bývalých představitelů hollandovského establishmentu na kandidátkách by při tom téměř jistě znemožnila dohodu s dalšími levicovými silami, jež byly v posledních letech v opozici.
Vzhledem k výsledkům Jeana-Luca Mélenchona by bylo přirozené, aby otěže převzalo hnutí France Insoumise (Nesehnutá Francie), za které kandidoval. To je však zatím ve stádiu servisní organizace svého prezidentského kandidáta a sám Mélenchon je dlouhodobě neschopen vytvořit strukturovanější politické hnutí, jež by dokázalo přetavit jeho dobrý volební výsledek v pevnější politický koncept. Svědčí o tom ostatně osud původní Mélenchonovy strany Parti de Gauche, která nikdy nedokázala promítnout úspěchy svého lídra ve výrazné počty členů, aktivistů a schopných politiků. France Insoumise je v tomto ohledu ještě rozvolněnější a je otázkou, zda se jí podaří získat voliče tam, kde její hlavní představitel nekandiduje.
Přízrak Macron
Po prvním kole voleb se mezi socialisty a France Insoumise otevřela další trhlina. Zatímco Benoît Hamon ihned ohlásil podporu Macronovi, Mélenchon svoji preferenci nesdělil a vyzval své příznivce, aby se vyjádřili v referendu na jeho stránkách. Mezi podporovateli jeho hnutí se mezitím začal šířit hashtag #le7maisansmoi (7. května to bude beze mě). Pro nepodstatnou část levicových voličů je liberální program bývalého bankéře Macrona, který chce například zrušit majetkové daně pro nejbohatší, nestravitelný a nevolitelný, podobně jako nacionalistický program Marine Le Pen.
Neúčast či nevyjádření preference v druhém kole přitom nebude pouze věcí politického útlocitu levicových voličů, kteří se nedokážou sešikovat ke společné obraně proti postfašismu. V druhém kole se nebude rozhodovat jen o tom, kdo bude prezidentem na příštích pět let. Pro Marine Le Pen by porážka s 35 procenty a více byla úspěchem. Jak poukazují analytici, Macron je pro frontisty výborným terčem. „On je kandidátem oligarchie, já jsem kandidátkou lidu, a to je hlavní rozdíl mezi námi,“ uvedla v televizní debatě Le Pen. A tento kurz pravděpodobně nabere celá její kampaň před druhým kolem. Nacionalistický kandidátka se ve čtvrtek 26. dubna dostavila do závodu Whirpool v Macronově rodném městě Amiens, kde zhruba tři stovky dělníků stávkují proti přesunutí výroby do Polska. Přijetí ze strany dělníků nebylo úplně chladné. „Macron je přízrak, osud dělníků ho nezajímá,“ uvedla jedna ze stávkujících, která evidentně není nadšená z volného pohybu kapitálu v EU, podporovaného kandidátem hnutí En Marche. Mnoho jejích kolegů pak vyjádřilo nelibost nad tím, kdo se do druhého kola voleb dostal.
Druhé kolo je tak pro Le Pen a její příznivce příležitostí, jak si uzurpovat opoziční prostor vůči Macronovi. Přímá a veřejná podpora Macronovi ze strany části levice je v tomto ohledu neprozíravým krokem, protože radikální pravici umožňuje tvrdit s větší věrohodností, že je jedinou antiestablishmentovou politickou silou. Viditelná neúčast ve druhém kole volby je tak jedinou možností, jak zvýraznit existenci opozice proti neoliberální politice i proti novým podobám fašismu. Dnes se zdá být Macron v plné síle, což mimo jiné ukazuje i neustálý přísun politiků zleva i zprava, kteří hledají v řadách jeho hnutí En Marche záchranu před krachem svých původních politických formací. Pokud bude následovat politickou křivku svého kmotra Hollanda, bude dnešní vládce opozice zítřejším pánem v Elysejském paláci.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.