Kreativní destrukce Sudet

Naomi Kleinová si v knize Šoková doktrína (2009, česky 2010) povšimla, že každá společenská katastrofa je v prvé řadě příležitostí k tvoření nového. Místo zničené přírodní katastrofou je v moderní době sociálního inženýrství příležitostí pro teoretiky všech politických směrů, aby v praxi otestovali své představy o tom, jak má být optimálně uspořádána společnost. Postižená lokalita se tak z regionu, který se vlivem okolností rázem ocitl vývojově pozadu, může stát dynamickým prostorem, jenž bude udávat směr ostatním, protože jeho tvůrci nemusí při svém plánování brát ohled na již existující struktury, které by je jinak brzdily v rozletu. Klasik společenských věd Alexis de Tocqueville ukazuje, jak Spojené státy těžily z toho, že při ustavování liberálně demokratického řádu nemusely zápasit s houštinou společenských struktur zděděných z minulosti, které omezovaly Evropany. Lokalita nacházející se v bodě nula v sobě potenciálně obsahuje obrovský politický kapitál pro příchozí kolonisty.

Budování nové společnosti

Z podobné perspektivy nahlíží dějiny poválečného vysídlení a následného osídlování českého a moravského pohraničí v knize s názvem „Pojď s námi budovat pohraničí!“ („Komm mit uns das Grenzland aufbauen!“, 2007) německý historik Andreas Wiedemann, žák v Česku dobře známého Detlefa Brandese. Na rozdíl od Kleinové, která zkoumá uplatňování neoliberálních představ o vládnutí od sedmdesátých let do současnosti v různých částech světa, je Wiedemann v opačné pozici – území bývalých Sudet nedostalo v rámci šokové terapie injekci neoliberálního myšlení, ale mělo se stát modelem pro budování poválečné socialistické společnosti v celém Československu. Pobídka „Pojď s námi budovat pohraničí!“, obsažená v názvu knihy, je tak výzvou k naplnění dvou politických programů, které dominovaly poválečnému Československu – programu národní očisty a vybudování socialistické (či alespoň „socializující“) společnosti.

Zatímco „očištění“ společnosti od „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů“ mohlo být jakožto akt spočívající v destrukci staré společenské struktury vyřešeno jedním rázným škrtem pera, budování socialistické pospolitosti byl mnohem složitější a hůře uchopitelný proces. Z různých představ o tom, jak má vlastně socialistická společnost vypadat, získala brzy prim koncepce komunistická; v pohraničí tak skutečně můžeme postřehnout problémy, které se staly osudem socialistické společnosti, dříve než ve zbytku Československa. Radikální změna společenské hierarchie, kdy se na místa vyhnaných německých statkářů dostali menší rolníci a zemědělští dělníci bez odpovídajících zkušeností a znalostí, vyústila ještě během čtyřicátých let ve vážné hospodářské problémy, z nichž se místní zemědělství vzpamatovávalo další dvě desetiletí. Noví dosídlenci, kteří se dostali do problémů, tak uvítali kolektivizaci zemědělství, která proběhla v pohraničí na rozdíl od většiny republiky bez většího odporu, a stali se oporou nově ustavené diktatury KSČ.

Model společenského vývoje

„Tabula rasa“ bývalých Sudet tak navzdory původním záměrům tvůrců osidlovací politiky podává více než o úspěších budování socialismu svědectví o jeho rozporech a konfliktech, podobně jako podle Kleinové ukazuje obnova hurikánem zničeného New Orleans na limity neoliberálního uvažování o společnosti. Srovnání těchto dvou analýz se přímo nabízí, neboť dokumentují radikální proměnu představ o tom, jaké společenské vztahy jsou žádoucí a na čem spočívá legitimita vládnutí během krátkého období několika desetiletí. Wiedemannova analýza zachycuje obnovu místa po živelní katastrofě – vysídlení celých okresů během několika měsíců – a následné konflikty o povahu budoucí lidové demokracie, které mezi sebou sváděli komunisté s představiteli ostatních stran. Také zde platí, že vývoj v pohraničí, kde měla KSČ na osidlovací politiku silný vliv, předjímá vývoj v celém Československu. Budování pohraničí tak poskytuje v lecčem přesnější zmenšeninu společenského vývoje v Československu než na první pohled analogické budování nových, vzorových socialistických měst ve stejné době.

Wiedemann čtenáře ohromuje především úctyhodným množstvím zpracovaných historických pramenů, které dodávají jeho tezím velkou autoritu, avšak příliš velká porce archivních odkazů a na ně navázaných tematických odboček je i hlavním úskalím místy těžko stravitelného textu. Dává přednost vědecké akurátnosti před esejistickou elegancí, takže čtenář ocení zejména úvodní a závěrečnou kapitolu knihy, kde dostává vyprávění spád a jednotlivé teze na sebe bezprostředně navazují. Nasbíraný důkazní materiál činí z jeho práce, jak konstatovali i recenzenti, zásadní příspěvek k dějinám poválečných společenských změn a zejména migrace obyvatelstva, která bývá vnímána především skrze odsun (Wiedemann používá pojem „vyhnání“) německého obyvatelstva.

Autor je historik.