Léčba detektivkou

Dvacet let po premiéře průlomového filmu bratrů Dardennových Slib (La promesse, 1996) autorská dvojice sociálně realistických filmařů vstoupila do hlavní soutěže festivalu v Cannes (kde za uplynulé dvě dekády soutěžili s každým svým novým filmem) s novinkou Neznámá dívka. Tvůrci v ní směřují čím dál víc od traumatizujících mnohoznačných pozorovatelských portrétů lidí v zoufalých situacích, jako byly jejich vrcholné snímky Rosetta (1998) a Syn (Le fils, 2002), ke sdělným apelativním dramatům. To není nutně špatně. Minimálně se dá říct, že podobný pohyb dělá ve své novince Zkouška dospělosti (Bacalaureat, 2016), která také loni soutěžila v Cannes, i čelná osobnost rumunské nové vlny Cristian Mungiu. Ostatně fakt, že celou soutěž vyhrál snímek Kena Loache Já, Daniel Blake (I, Daniel Blake, 2016), který je pojat jako jednoznačná a vyhrocená obžaloba odlidštěného státního mechanismu, naznačuje, nakolik je tento posun od sociálního realismu k sociální kritice v současné době v kursu.

Etika duchařská a fyziologická

V Klukovi na kole (Le gamin au vélo, 2011) Dardennové poprvé do hlavní role obsadili hereckou hvězdu (Cécile de France), a ne neprofesionální herečku. Ve snímku Dva dny, jedna noc (Deux jours, une nuit, 2014) udělali z mezinárodní hvězdy Marion Cotillardové středobod záměrně silně repetitivního příběhu o ženě, která postupně obchází své kolegy z továrny na solární panely a prosí je, aby se vzdali svých prémií, protože jen tak se bude moct vrátit do práce. Hlavní roli Neznámé dívky opět hraje poměrně známá francouzská herečka Adčle Haenelová a film má tentokrát půdorys detektivky. Mladá lékařka Jenny v něm pátrá po identitě zabité ženy, která těsně před smrtí neúspěšně zvonila v její ordinaci. Je to pátrání vedené sice přes několik slepých odboček, nicméně přesto poměrně přímočaré a nakonec odměněné uspokojivým rozuzlením. Zatímco starší filmy Dardennových měly často drásavě nejednoznačné konce, finále jejich novinky je stejně jako u jejich předchozího filmu Dva dny, jedna noc naopak velmi jednoznačným a úderným „prohlášením“ nějakého silného přesvědčení.

V případě Neznámé dívky je to zatím nejpolopatičtější zformulování motivu, který autoři propátrávají prakticky v celé své tvorbě. Jde o přesvědčení, že tělo reaguje na vyhraněné etické konflikty, které si mysl nepřipouští nebo odmítá. Fantomatické těhotenství hrdinky Mlčení Lorny (Le silence de Lorna, 2008) nebo hyperaktivita Kluka na kole jsou fyzickými výrazy neřešitelných konfliktů, do kterých byly postavy uvrženy okolnostmi nebo vlastním rozhodnutím. Jestliže v předchozích filmech se tento motiv spíš nenápadně ukazuje, než že by se o něm otevřeně mluvilo, pak Neznámá dívka je naopak od začátku otevřeným manifestem tohoto tématu. Etika tu má na jedné straně až duchařský rozměr, když Jenny mluví o tom, že zabitá dívka není mrtvá, protože stále žije v myslích těch, jichž se její smrt dotkla. Na druhé straně je ale silně fyziologická. Film nám ukazuje celou plejádu toho, jak postavy fyzicky reagují na zmínky o dívčině smrti – od zvýšeného tepu přes kardiologické potíže po těžké žaludeční komplikace.

Manifest bez tajemství

Rozhodnutí udělat hrdinkou filmu právě lékařku umožnilo Dardennovým rozehrát tuto fyziologickou symptomatiku etiky v řadě výrazných odstínů. Hrdinka, která na začátku filmu poučuje svého kolegu, že si musí od svých pacientů zachovat odstup, se následně vydává na fanatickou misi za nalezením totožnosti ženy, které vlastním nedopatřením nepomohla. Její kolega studuje medicínu proto, aby prostřednictvím léčby cizích těl překonal trauma, jež mu způsobil jeho otec. Pitva zabité dívky promlouvá o utrpení, které zakusila před svou smrtí. Tvůrci jako by ve filmu od začátku polemizovali s tím, co to znamená nemoc a jak by měla vypadat léčba. Tělesné symptomy jsou pro ně příznakem psychických, konkrétně etických tlaků a právě na ty se doktorka Jenny ve své autoterapii detektivním pátráním zaměřuje. Proto je ale Neznámá dívka nejpřímočařejším, a tím pádem také nejslabším filmem, se kterým dvojice za dvacet let své mezinárodně sledované dráhy přišla. Z jejich novinky se vytrácí tísnivost neřešitelných situací, ve kterých se ocitali hrdinové jejich předchozích děl. Ve finálové scéně se navíc nejen odhalí všechna tajemství, která film pečlivě budoval, ale navíc se divákům přesně vysvětlí, co si o celém příběhu mají myslet.

Cristian Mungiu ve své Zkoušce dospělosti hraje s podobně otevřenými kartami. Jeho film pojednává o otci, který se stydí za svou zemi a chce, aby jeho dcera odešla studovat vysokou školu do zahraničí. Zároveň ji ale svým jednáním bezděčně stahuje ke stejně vypočítavému způsobu uvažování, před kterým ji chtěl uchránit. Hrdina o svém vztahu k vlasti a svém strachu z dceřina „zkažení“ v několika scénách otevřeně mluví, celé téma je před diváky na mnoha příkladech rozkrýváno podobně jako v novince Dardennových. Mungiův film přesto působí méně didakticky, přirozeněji a vlastně i naléhavěji. Rumunský tvůrce totiž daleko přesvědčivěji volí mezi tím, co divákovi říct, co mu ukázat, co naznačit a co nechat jen mírně poodhalené pomocí několika nejasných zmínek.

Nic proti systému

Ve Zkoušce dospělosti každý detail nějak dotváří jednoznačně srozumitelný, ale přitom komplexní obraz, který zároveň často odkazuje za hranice svého rámu. Neznámá dívka je naproti tomu, na bratry Dardennovy překvapivě, scenáristicky nedotažené dílo, které nechává spoustu motivů podivně trčet ve vzduchu. Hlavní hrdinka je například viditelně osamělá žena, nejspíš orientovaná na kariéru, ale její zázemí ve filmu slouží jen jako v podstatě lhostejné pozadí jejího osamělého pátrání. Podobně ledabyle rozvržené jsou i ostatní figury, které jako by ožívaly jen v momentech, kdy mají co říct k hlavnímu tématu, o které tvůrcům jde – k tomu, jak etika překračuje jejich rozum a navzdory myšlení promlouvá do jejich jednání. Vítězi Cannes Já, Daniel Blake se vyčítalo, že je příliš černobílý a jednostranný ve své obžalobě systému. Neznámá dívka je naopak až příliš mdlá a nemá toho proti systému zas tolik co říct, což opět nebývá u Dardennových zvykem. Je to spíš jen hodně hlasitá přímluva za obecnější téma, o kterém režisérské duo ve svých předchozích filmech už dokázalo mnohem naléhavěji šeptat.