minirecenze

Vratislav Brabenec, Petra Josefína Stibitzová

Pajasan

Meander 2016, 36 s.

Básník a saxofonista legendárních Plastiků opět vyjel s knihou zdánlivě drobnou, leč působivou: komiksovým příběhem o jednom stromu pajasanu, jeho růstu a skácení, a vposled se zenovým ponaučením. Zábavnou formou prosté dvoubarevné kresby Brabencův příběh ilustrovala Petra Josefína Stibitzová a vytvořila tak doprovod jeho poetického kóanu. Pajasany jsou velice fajn stromy. Uchytí se i v městské pustině a rostou rychle vzhůru. Před několika pátky jsem žil v domě na pražských Vinohradech, starém bratru 120 let, a tam ve vnitrobloku rostl pajasan stejně starý – já mu tedy říkal „Jasane“, protože hmyzu a ptactvu je to jedno. Jelikož byl tenhle jasan v závětří, vyrostl až k hřebeni střechy pětipatrového secesního činžáku a v tichu a klidu dvora se rozkošatěl do rozměrů monumentu. Ten strom za oknem, se švitořením a flétnovým zpěvem a šumem listoví a zelenkavými odlesky, mi dával sílu a život, když jsem byl v nesnázích. V Brabencově vyprávění se o pokácení pajasanu zasadí jakási domovní důvěrnice, že prý z něj padá listí. Ale to je výtečné, listí lze shrabat do kupy a třeba do něj skákat radostí! Zda jasan, který jsem doprovázel, ještě roste, nevím, už tam nebydlím. Také jsem viděl dům na stromě – v několika podlažích byly pokojíky s žebříky a schůdky a k sestupu byla používána houpačka s velkorysým rozkyvem. Ten strom však byl lužní, myslím, že dubisko nedohledné velikosti. Se stromy se dá žít – zato bez nich ne, a když, tak mizerně. Tak snad stromy ještě nějaký čas vydrží, budeme­-li přisazovat!

Vít Kremlička

Sajjid Kašua

A bylo jitro

Přeložila Šárka Melanie Sedláčková

Pistorius & Olšanská 2017, 232 s.

Sajjid Kašua se i ve svém třetím románu drží toho, co mu jde nejlépe a co sám jako izraelský Arab zažil, než se rozhodl, že jeho budoucnost není v Palestině ani v Izraeli, ale ve Spojených státech: na příkladu palestinského novináře, který stejně jako autor píše v hebrejštině, rozehrává další variace na téma nepatřičnosti, která nedovoluje stát se plnohodnotnou součástí izraelské společnosti, ale stejně tak brání smířit se s návratem do rodné arabské vesnice. Kašuovo formálně jednoduché a cynicky sžíravé psaní sice nikdy neztrácí ze zřetele, že jsou to Židé, kteří dlouhodobě hrají roli utlačovatelů a okupantů v asymetrickém konfliktu, ale zároveň odmítá, že by slabší byli jaksi automaticky bez viny. I tentokrát se ukazuje, že hebrejsky píšící Palestinec má přečtený hlavně vlastní národ, jejž bez skrupulí líčí se všemi neduhy, které by jiný přehlížel. Když se hlavní antihrdina spolu s celou rodinou ocitne v rodné vesnici, kterou neprodyšně uzavře izraelská armáda, okusíme vzorek brutality „jediné blízkovýchodní demokracie“, ale především se nám naskytne pohled na vyděšené izraelské Araby, kteří jsou připraveni prodat vlastní soukmenovce ze Západního břehu za vodu a elektřinu nebo si se sousedy navzájem rabovat ledničky a spižírny. Kašua lakonicky opisuje banální skutečnost, na niž se tak často zapomíná – totiž to, že utrpení z lidí nedělá lepší bytosti a že Palestinci jsou na utrpení odborníci. Navíc „být Arabem je ta nejstrašnější věc, jaká se dnes může člověku stát“.

Lukáš Rychetský

Michal Vrba

Prak

Argo 2016, 187 s.

Debutový román Michala Vrby patří do hojné skupiny současných literárních zpracování dávnější i méně dávné historie, z níž ovšem výrazně vybočuje překvapivě dobrým psychologickým ztvárněním anatomie slabocha a zrádce. Zdánlivou letní idylku na chatě, kde se poprvé po patnácti letech od konce války setkává „soudruh tajemník“ s majitelkou chaty a její dcerou, narušuje dceřin objev dvou sešitů. Ty obsahují zpověď původně uvědomělého a angažovaného novináře, z nějž se těsně po fašistické okupaci stává kolaborant. Pod vlivem obsedantního strachu z mučení a ztráty bezpečí své rodiny začne překládat, editovat a stylizovat oficiální německá prohlášení. Kvůli tomu se ho všichni zřeknou, s nikým se nestýká a v relativním klidu se začne mstít s pomocí titulní zbraně. Jenže msta dovede být slepá a minulé události vrhají stín i na současnost. Vrba stvořil dobře komponovaný příběh s plastickými postavami. S rozvahou dávkuje napětí a vytváří silný a napínavý děj, v němž je obsažena nebanální morální reflexe lidského selhání. Pro Prak je charakteristická lačnost, s níž se ztracenec v cíli své cesty snaží dokončit zpověď; lačnost dívky, která deníky objeví a horečnatě se jimi pročítá; a lačnost čtenáře, který se snadno nechá strhnout dějem. Lze najít i přesah do současnosti: při líčení každodenní práce s propagandistickými texty vidíme analogie s dnešními copywritery, korporátními novináři nebo tiskovými mluvčími, kteří také slouží moci, ovšem ne proto, že by jim hrozilo mučení či smrt, ale prostě pro snadný příjem slušných peněz.

Karel Kouba

Zdeněk Uherek, Šárka Ošťádalová, Věra Honusková, Vladislav Günter

Migrace. Historie a současnost

PANT 2016, 143 s.

Označení „migrant“ se (pro mnohé s pejorativním nádechem) stalo jedním z ústředních pojmů veřejných debat v České republice posledních let. Tyto diskuse však povětšinou postrádají širší povědomí o teoriích migrace nebo její historii. Za odborníky jsou pak vydáváni i spisovatelé středověkého braku. Situaci by mohla alespoň částečně napravit publikace, která se již svou základní premisou, že migrace je „základní vlastností společnosti“, staví proti mnoha zaběhlým názorům. Stojí za ní kolektiv autorů – antropolog a dvě právničky – vedený ředitelem Etnologického ústavu Akademie věd Zdeňkem Uherkem. Kniha vznikla s cílem nabídnout základní informace o tom, co je to migrace, proč vzniká, jaká je její historie především ve střední Evropě a jaké má dnes právní rámce. Jedna z kapitol se věnuje také otázce integrace do nového prostředí. Autoři při psaní kapitol spolupracovali s portálem moderni­-dejiny.cza Asociací učitelů občanské výchovy. Vedle širší veřejnosti má tedy kniha ambici oslovit i studenty středních škol. Zde však zároveň naráží na své limity – zdá se totiž, že velmi těžce hledala míru mezi odborností a nutným zjednodušováním. Na některých místech je kumulace cizích slov taková, že může činit neodborné veřejnosti – natož středoškolákům – značné problémy; na jiných zase zkratkovitost možná až příliš zastírá důležité souvislosti. Publikace se ale jistě dá doporučit všem, kteří na necelých sto padesáti stránkách hledají základní vhled do problematiky.

Jakub Vrba

Pátá loď

Piata loď

Režie Iveta Grófová, Slovensko 2017, 85 min.

Premiéra v ČR 6. 4. 2017

Předchozí film Ivety Grófové Až do města Aš připomínal současnou neoficiální tvorbu čínských režisérů tzv. generace D­-Buffs – vybledlý obraz levnější digitální kamery zachycuje bezútěšný životní příběh slovenské dívky, která přijede do Čech nejprve pracovat jako šička a posléze se z ní stane společnice bohatých Němců. Druhý film Pátá loď, který letos na festivalu v Berlíně získal cenu dětské poroty Křišťálový medvěd, se také věnuje nezletilé hrdince z chudých poměrů, jež je kvůli lhostejnosti svého okolí odkázaná sama na sebe. Režisérka tu ale volí do značné míry opačnou stylizaci. Oproti dokumentaristické syrovosti debutu je Pátá loď někdy až neestetizovaná (důsledně bílý byt hrdinčina kamaráda Kristiána), vždy ale pečlivě promyšlená, s citem pro výmluvné vizuální detaily. Film je rozdělen na dvě dramaticky rozdílné části. Zatímco první opisuje dobře známou dráhu sociálního dramatu o dítěti trpícím bídou, v níž vyrůstá, druhá se pouští do mnohem originálnějšího podniku. Spojuje totiž sociální témata s tradicí filmů s dětskými hrdiny, jaké se u nás natáčely před revolucí. Sledování dvojice dětí, které se na babiččině zahradě starají o opuštěná novorozeňata a budují si tam úkryt před zlým vnějším světem, je dost odvážný pokus o skloubení poměrně střízlivě pojaté městské robinsonády a až magickorealistického ztvárnění dětského světa. Je to kombinace, která nejlépe funguje, když film nesklouzává ani do jedné z obou poloh, ale daří se mu obě nenásilně sladit.

Antonín Tesař

Sam Lewitt, Cheyney Thompson

Síť. Gradient. Opilecký krok

Dům umění města Brna, 19. 4. – 30. 7. 2017

Tři roky po výstavě Obrazy a předobrazy se teoretik Karel Císař vrátil na scénu v roli kurátora. Výstava Síť. Gradient. Opilecký krok se opět věnuje určité formě dialogu, tentokrát ovšem nejde o rozhovor mezi současnými díly a jejich modernistickými prekurzory, nýbrž o vztah vizuálního umění a vědy, konkrétně matematiky. Dialog na výstavě probíhá také mezi dvěma představenými umělci. Sam Lewitt se vyjadřuje především skrze instalaci a objekt, Cheyney Thompson zase využívá zejména „tradiční“ médium malby. Císař v Brně připravil výstavu, která koresponduje s historickou tradicí Domu umění a rafinovaně zachází s „prázdným“ prostorem. Snaha o vyvážený poměr děl obou umělců se do výstavy promítla nejen kvantitativně, ale také kvalitativně: ve středové síni je množství energie důsledně rozděleno mezi topná tělesa Sama Lewitta a zářivky osvětlující Thompsonovo monumentální plátno. Série Thompsonových obrazů dokonce vznikla přímo pro brněnskou výstavu. Kromě inspirace v exaktních vědách spojuje oba umělce také zájem o ekonomické otázky, týkající se zejména hodnoty, práce a oběhu kapitálu. Karel Císař akcentuje především skutečnost, že navzdory formalismu má dílo obou autorů také společenskokritický a politický přesah. Nakolik jsou tyto obsahy přítomné v samotných dílech a do jaké míry se rozvíjejí prostřednictvím další interpretace, už bude muset posoudit každý divák sám.

Tereza Jindrová

Fráňa Šrámek

Měsíc nad řekou

Slovácké divadlo, Uherské Hradiště, premiéra 4. 3. 2017

Oblékání klasických starých dramat do moderního hávu může být velmi záslužná činnost. Vzít nadčasovou myšlenku díla, opatrně z ní sejmout již ne tak nadčasový obal, ještě opatrněji přidat aktuální prvky a celé dílo pak nabídnout nové generaci diváků. Při tomto procesu však může vzniknout paskvil, který nakonec nikoho neobohatí a jen zbytečně vytahuje energii z herců i diváků. Třeba takový, jaký vznikl ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Jedno z prvních představení Měsíce nad řekou prý vyvolalo pozdvižení: na adresu režisérky Anny Petrželkové se ozývaly vulgární urážky a jeden z diváků musel být dokonce vyveden ze sálu. Hra však může působit kontroverzně asi skutečně pouze na moravském maloměstě. Rádoby provokativní prvky jsou do kusu implementovány jen pomocí scény a kostýmů. Nepochopitelně zůstaly zcela zachovány toporné, archaické dialogy. V druhé části se objevuje několik dobře vygradovaných momentů, které se však utápějí ve spoustě nudných a nezajímavých scén, a nedaří se tak dosáhnout kýženého dramatického efektu. Inscenace se po celou dobu pohybuje někde na trojmezí dramatu, frašky a poetického rozjímání nad mládím. Od všeho si bere něco a nikde pořádně nezakotví. Kvůli celkové nesourodosti mezi moderním a starým, respektive naprosto nedostatečné modernizaci je počin režisérky roztříštěný, mělký a jednoduše nefunguje.

Kryštof B. Hájek

Sova smrti

S/T

CD, Polí5 2016

Základní rozvržení dua Sova smrti se zdá být velmi jednoduché: Tomáš Míka hraje na banjo a posílá signál Janu Faixovi, který ho pomocí elektroniky živě procesuje. Mívám jednoduché koncepce rád, protože čím jsou jednodušší, tím je snazší na ně nemyslet. A v ideálním případě mohou vést k jakémukoli výsledku. To ale není případ Sovy smrti. Tahle sova není, čím se zdá být, řekl by agent Cooper ze seriálu Twin Peaks… Kdybych byl Alex Švamberk, snažil bych se desku systematicky popsat, přirovnal bych ji k něčemu, co tu už bylo, a asi bych měl potřebu hudebníkům poradit, co mohli udělat lépe. Kdybych byl Z. K. Slabý, odmítl bych nahrávku při popisu deformovat existujícím jazykovým kódem, místo toho bych zdeformoval jazyk a pokusil se onu nahloučenou, skřipkující, rozbruskující a prokluzkovitou hudbu vystihnout mentální oklikou. A kdybych byl Benjamin Slavík, určitě bych raději napsal o něčem úplně jiném. Ale protože jsem Johan Holzel, musím přemýšlet o vztazích dominance a podřízenosti. Kdybych si měl vybrat, kým bych radši byl? Tím, kdo poskytuje materiál, ale nad jeho výslednou podobou nemá kontrolu? Anebo tím, kdo má nad výstupem moc takřka absolutní, ale je odkázán na cizí zdroj? Jistě, Míka může hrát, co si zamane, stejně jako Faix může čarovat s efekty a smyčkami, a dokonce přihodit i nějaký ten beat, ale základní nastavení se zkrátka nedá otočit – zkuste Kaoss Pad procesovat banjem… Když však na toto omezení dokážu zapomenout, musím uznat, že Sova smrti se poslouchá opravdu dobře. Jak říkám, není nad to, když jsou věci jednoduché.

Johan Holzel