Těsný výsledek tureckého referenda je dalším krokem k prezidentskému systému s neskrývanými rysy diktatury. Zároveň ale dokládá, že odpor k prezidentu Erdoğanovi neslábne ani pod vlivem tvrdých represí, které zakouší turecká opozice.
„Je jedno, zda 1 : 0 nebo 5 : 0 – hlavní je vyhrát zápas,“ komentuje prezident Recep Tayyip Erdoğan výsledek referenda o přechodu na prezidentský systém. Historické hlasování o směřování země totiž vyhrál s 51,3 procenta jen o vlásek. Pochopitelně zcela jinak vidí záležitost mnoho tureckých občanů, kteří ihned poté, co byla pokořena další meta při odstraňování dělby moci, konečně zase zahájili rozsáhlé protesty. Ulicemi většiny velkých měst tak opět zní hlasité údery do hrnců a pánví – projev odporu proti bezpráví a netransparentnosti.
Referendum za výjimečného stavu
Ač měla vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) přechod na prezidentský systém v agendě už od roku 2005, odhodlala se k závažnému kroku až nyní. V prosinci 2016, necelých pět měsíců po neúspěšném pokusu o převrat, podporována Stranou nacionalistického hnutí (MHP) přednesla v parlamentu návrh na několik ústavních změn. Prezident by se podle něj měl stát hlavou státu a vlády zároveň a jeho dekrety by přestaly platit jen v případě, že by parlament odsouhlasil ve věci vlastní zákonnou úpravu. Po velice krátkém projednání se pak v lednu 2017 přikročilo k hlasování. Vedle jednotně hlasující Republikánské strany lidu (CHP) se proti návrhu postavilo i šest poslanců MHP pod vedením vnitrostranické rebelky Meral Aksener. Lidově demokratická strana (HDP) hlasování na protest proti věznění svých jedenácti poslanců bojkotovala úplně. Výsledná nadpoloviční většina sice nestačila k uvedení zákona v platnost, otevřela však cestu k dubnovému referendu.
Následující tři měsíce volebních kampaní byly více než neférové a proti předvolební atmosféře se vymezili pozorovatelé Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) i Rady Evropy. Již devět měsíců platí v Turecku výjimečný stav, který se významně dotkl občanských práv. Výrazně je například omezována již zmíněná prokurdská HDP, jejíž poslanci jsou již několik měsíců ve vazbě. Počty dalších předběžně zadržených členů strany se pohybují od stovek až do tisíců. Od pokusu o převrat dochází k cenzuře tiskovin a prostor pro volební propagaci tak skýtají především televizní stanice a noviny blízké vládě. V Turecku se proto kampani na podporu přechodu na prezidentský systém nešlo vyhnout, kdežto kampaň odpůrců návrhu musel volič aktivně hledat.
Referendum ovlivnila také bezpečnostní situace na východě země, kde podle reportu OSN bylo ze svých domovů vyhnáno až pět set tisíc obyvatel. Ti si pak buď nestihli včas přihlásit nový trvalý pobyt, nebo museli počítat s přítomností těžce ozbrojených policistů a četníků ve volebních síních. V rozhodující neděli se brzy po zveřejnění prvních výsledků ozval turecký novinář Can Dündar. Na svém twitterovém účtu z německého exilu sdělil: „Jak se dalo předpokládat, hlasy z východu se přiklánějí k ‚Ano‘, hlasy ze západu k ‚Ne‘. Poslední slovo bude mít Istanbul.“ Dündarův tweet je možné číst jako projev nevraživosti mezi opozičníky, či dokonce opovržení, jež vůči Kurdům z východu pociťuje západní kemalistická elita. Výsledky ale ukazují, že pravda leží někde uprostřed. Je pravda, že od voleb v červnu 2015 v některých regionech klesla podpora protivládní politiky, nelze však říct, že by se voliči z převážně kurdských oblastí přiklonili k Erdoğanovi. Naopak v provinciích nejvíce postižených válkou opozice své postavení obhájila. Svou pověst tradiční protierdoğanovské bašty pak projevila provincie Tunceli, známá především pod původním jménem Dersim, kde pro „Ne“ hlasovalo více než osmdesát procent voličů, tedy nejvíce v celé zemi.
Boj pokračuje
V souvislosti s fluktuací voličských skupin upozorňuje Erik Meyersson, ekonom ze Stockholmské ekonomické školy, na zajímavý fakt: výrazně ubylo volebních okrsků, ve kterých se doposud ve prospěch vládní strany zásadně nevolilo. Jedná se především o kurdské oblasti na jihovýchodě země. Meyersson zde nabízí několik vysvětlení, která nejspíš jdou ruku v ruce. Ve zmíněných oblastech se příliš nezměnil počet voličů, ale pravděpodobně výrazně přibylo příslušníků bezpečnostních složek. Je také otázka, zda bylo vysídleným obyvatelům umožněno volit. Dále je možné za náhlou změnou voličského chování spatřovat manipulaci s hlasy. K druhé variantě se přiklánějí opoziční strany CHP a HDP, které hned v pondělí po referendu napadly výsledky u Nejvyššího volebního výboru. Podle pozorovatelů a mnoha videí na sociálních sítích totiž volební komise využily rozhodnutí výboru povolit dodatečnou legalizaci neorazítkovaných lístků, což se týkalo zhruba 2,5 milionu hlasů ve prospěch referenda. Při rozdílu 1,5 milionu hlasů by úspěšné napadení dodatečně legalizovaných hlasů mohlo výrazně změnit výsledek.
Jen dva dny nato se však projevila neústupnost vládní garnitury a Nejvyšší volební výbor stížnosti jednoduše a bez přezkoumání odmítl. Pro tentokrát tedy Erdoğan svůj zápas na domácí půdě vyhrál, je si ale vědom, že v dalším utkání by slabý výsledek už nemusel ubránit. V referendu ztratil předstih ve velkých městech, jako jsou Istanbul a Ankara, a není jisté, jak dlouho budou prezidentovi krýt záda nacionalisté. Oproti všem slibům byl proto o tři měsíce prodloužen výjimečný stav, spekuluje se o nových dekretech a při demonstracích proti volebním podvodům bylo zatčeno několik desítek protestujících.
Autor studuje blízkovýchodní studia.