Takoví (jsme) byli

Z projektu Kmeny, jehož hlavním architektem je Vladimir 518 s kapitálem Budvaru a Jägermeisteru v zádech, se v průběhu let stala divácky a čtenářsky veleúspěšná sonda do nového tribalismu. Původní knihu dal dohromady kolektiv autorů pod Vladimirovým vedením už v roce 2011. Na tento výzkum převážně městských subkultur a komunit navázala o dva roky později publikace Kmeny 0, jejíž časovou bublinu tvoří období normalizace, a následovala nakonec i kniha třetí s názvem Kmeny 90, která se věnovala subkulturnímu dění bezprostředně po roce 1989. Vznikl ale i dokumentární cyklus v dramaturgii Iva Bystřičana, který mohli diváci zhlédnout na webových stránkách projektu nebo na ČT2. Prozatím posledním zpracováním tématu je divadelní představení Kmeny v brněnském divadle Reduta v režii Braňa Holička, jež doposud sklízí nadšené ovace diváků i přikyvování divadelní kritiky.

Středostavovská perspektiva

Inscenace zachovává věrnost námětu, ale zároveň jej posouvá na jinou rovinu. Příběhy tu vypráví sedm statečných herců, kteří tak před diváckou veřejností perou „špinavé prádlo“ své dřívější alternativnosti. Představení má podobu sondy do mladých let hlavních aktérů, kteří si ujížděli tu na hip hopu, tu na hipsterství, jindy zase na motorkářské vášni v srdečním rytmu Daniela Landy. Holky a mašiny se tu střídají s vysloužilým pankáčem, který se rozhodl hodit glády do kouta poté, co mu náckové jednoho krásného dne šlápli do úsměvu.

Není ale třeba dělat si nějaké iluze – tento divadelní zákusek je od začátku až do konce režírován z perspektivy „kulturní hegemonie“ středostavovského vkusu, pro který jsou exotické minoritní kultury něco jako zájezd do safari. Hemží se to tu podivnými tvary, neznámými komunikačními kódy, nekonvenčními zvyklostmi a neotřelými rituály svádění. Hiphoperka se tady snadno nechá sbalit na upachtěný breakdance, zatímco podivínský tanečník z konzervatoře nakonec zjistí, že své prokleté nagelované mládí v upnutých kalhotách a rozevláté košilce dokáže dobře zužitkovat při milostných námluvách. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.

Zábava pro všechny

Braňo Holiček zkrátka udělal z mikrokolektivní minulosti jednotlivých subkulturních identit zábavní park, do kterého pozval všechny: jak diváky bez subkulturní zkušenosti, tak i ty, kdo se v některých rolích poznají. O zábavu tu mají postaráno i vysloužilí rodiče, kteří si mohou nostalgicky zavzpomínat, jak to tehdy se svými ratolestmi měli těžké, nebo současní adolescenti, kteří třeba byli počati na některém z divokých freeteků a dnes se nad tím mohou společně se svými rodiči pousmát.

Těžko říct, jak se na celou věc může tvářit tvrdé jádro některého ze zmíněných subkulturních kmenů. Určitě pro ně bude představení v prvé řadě nemístně zjednodušující. Punk přece není jen depolitizovanou chlastačkou a CzechTek minimálně do určité doby představoval primárně prostor svobody, autonomie a sounáležitosti, nikoli pouze příležitost se dobře vysmažit. Subkultura je především životní formou a jako taková je velice osobní. Ne každému bude konvenovat sledování sebe sama z mainstreamové perspektivy, proti níž se celý život bouřil svým životním stylem a přesvědčením. Přesto ale není úplně namístě inscenaci odsoudit za to, že nedokáže překročit stín majoritního vkusu. Střípky sebereflexe tu lze posbírat, i kdyby jen mezi řádky této „kvalitní zábavy pro normální lidi“. Nemusí být na škodu si v duchu říct: „Podívej, jakej jsi byl trapák, když jsi na střední začal mávat pravačkou do rytmu Jamese Colea a nevěděls ani, co je to breakdance.“

Autor je filosof.