Za demokratizaci skutečnosti

Nikdy jsme nebyli nezaujatí, dal by se parafrázovat název jedné z nejslavnějších knih francouzského sociologa, antropologa a filosofa Bruna Latoura. Čtyřicet let jeho plodného bádání u nás donedávna neslo pouze hermetickou slávu mezi odborníky a kosmopolitními intelektuály. A nejspíš to není jen obvyklou pomalostí, s níž se nové myšlenky prosazují, ale také jeho neskrývaně politickou rolí v historickém přehodnocování kritérií pravdivosti. Latourovy četné knihy a články totiž svědčí o dobrodružství, které přestálo i zmatené a matoucí debaty o postmodernismu, jež svými myšlenkami sám přikrmoval a z nichž, zdá se, stále zjevněji vychází jako vítěz. A to přinejmenším proto, že jeho pozitivní výzkum a inovativní metodologie se na pozadí socio­logické krajiny poseté revizionismem, reakcionářstvím a nevzrušenou setrvačností skví jako nový elektromobil uprostřed vrakoviště. O tom svědčí i loni vydaný český výbor z Latourových textů, který pro nakladatelství tranzit.cz připravila Tereza Stöckelová.

Strachem hnaná objektivita

Latour neobrozuje pouze sociologii. Jeho vlastními slovy, „jako smečka vlků“ jsou mu v patách také filosofové, kteří z jeho teorií vyvozují předpoklady nových, objektově orien­tovaných ontologií. Ostatně také diskuse, jež dnes sledujeme ve veřejné sféře a jejichž siločáry se sbíhají kolem pojmů postpravda či postfakticita, jsou jenom zbytnělým odrazem debat, sporů a válek, které rozněcovala od osmdesátých let takzvaná krize reprezentace. Střízlivě nahlédnuto, Latour nepřináší myšlenky nikterak nové. Jak sám přiznává, mnohé z nich našel u Nietzscheho, Tarda, Deleuze, Péguyho a dalších. To však není argumentem proti novosti Latourova díla. Právě naopak, Latourův ohromný přínos je argumentem proti opatrnictví, antiseptické objektivitě a štítivosti vědců vůči politice. Jenže to, k čemu jasnozřiví filosofové dříve vyzývali před ním, Latour pomalu a pečlivě vyskládal z empirických pozorování, takže se nad tím ani v očích vědy nedá snadno mávnout rukou jako nad nepodloženými spekulacemi.

Latour však nevolá ani tak po politizaci vědy, jak mu vyčítají ti, kteří ještě věří na její nezaujatost, spíše pečlivě a trpělivě dokládá, že věda nikdy nebyla odosobněná a tak objektivní, jak sobě a druhým namlouvala. Ba co hůř, víra v objektivní, subjektem neposkvrněná fakta byla vždy katalyzována strachem z barbarského davu a neochotou vědců s těmito barbary debatovat o základních východiscích poznání. A pokud to nebylo zjevné dříve, dnes, s klimatickými změnami, se právě úzkoprsá apolitičnost vědy stává nebezpečným alibismem. I kdyby jen proto, že při životě udržuje představu, že věda podmíněná nějakým zájmem je jaksi pokřivená, nedůvěryhodná, ne­-li vyloženě zkorumpovaná.

Řekneme­-li, že kniha přibližuje filosofovo válečné tažení, budiž toto klišé omluveno samotným Latourem. Metafory, kterých se chápe, jsou cílevědomě bojovné: „V zájmu míru připravuj válku,“ cituje Vergilia, když zdůrazňuje válečnou povahu vědeckých sporů. Od doby, kdy v sedmdesátých letech se Stevem Woolgarem namířil na vědce v laboratoři etnologickou metodu, jež se tradičně aplikovala na národy žijící v posledních odlehlých koutech planety, soustředí Latour válečný arzenál svých metod na dosud přehlížené aspekty techniky a spáry v obranných valech věd – přírodních i společenských. Brání víru, obnažuje tvořivost práva, zvláštnosti kartografie a výmluvnost umění a nechává za sebou hromadu poznatků i podnětných otázek.

Jeho apel na to, abychom přistoupili na konfliktní povahu sporů o povaze světa, z něj však nedělá válečného štváče, ale – jak dokládá především samo jeho dílo – diplomata. Vlastní představu diplomacie nejúplněji předkládá ve své poslední knize Enquętes sur les modes d’existence (Zkoumání modů existence, 2012). O pravdě zde říká, že působí v mnoha různých režimech, z nichž každý má své místo a svou funkci a žádný není ostatním předem nadřazen. Místo toho, aby vědecké poznatky zachycovaly nějakou předem danou skutečnost, tuto skutečnost spolu­­utvářejí. Není divu, že se z toho nejednomu vědci dělá nevolno.

Dobré jméno zaujatosti

Těm, pro které je Latour nepřijatelný, zpravidla leží v žaludku nestrávené zbytky postmodernismu. A i ti, kteří Latourovu metodologii vítají a používají, často nejsou s to přistoupit na její východiska. Je to „epistemologické psycho“ či „jen metoda transformace jazyka“, jak se mi svého času svěřil starší kolega sociolog. Jenže bez ochoty dívat se novým okem na ty předpoklady pravdy, které považujeme za výspu civilizované kultury, pouze odkládáme hledání zbraní vůči protivníkům, kteří naši vizi světa berou ztečí již dnes. Ti totiž mají mnohdy navrch právě proto, že se nespoléhají pouze na rozum jakožto schopnost posuzovat pravdivost. Tato taktika ovšem může sloužit jak špatným, tak dobrým cílům, jak diskriminaci, tak emancipaci. Když bílý nacionalista Jared Taylor říká, že pravda nestačí, nelze s ním nesouhlasit, jakkoli se nám to příčí. Latourovy myšlenky však mohou pomoci tento strach překonat. Právě dnes potřebujeme dělat dobré jméno zaujatosti a současně ukazovat důležitost objektivity, ačkoli nikdy neměla tu absolutní nadřazenost nad subjektivitou, jak jsme si mysleli.

Latour toho dosahuje tím, že předkládá nový obraz poznání, které se objektivní pravdy nevzdává, pouze jí odmítá přisuzovat roli předem daných kritérií. A právě tím, že odmítá jejich preexistenci, otevírá možnost jejich utváření všem aktérům, kteří mají na zkoumaném jevu zájem. Co je skutečné a co není, je totiž příliš důležitá otázka na to, abychom ji přenechávali jenom některým vědcům či jenom některým filosofům. Skutečnost jako něco, co není předem dané, ale neustále vzniká, a to i vlivem jejího hodnocení a pojmenovávání, má být demokratizována. Složitost dnešního světa je totiž složitostí samotné skutečnosti a způsob, jak se s touto situací vyrovnat, nemá spočívat v tom, že si najdeme náhradu za ztracená, zvnějšku odvozená (tj. objektivizovaná) a předem stanovená kritéria. Usilovat musíme o posílení imunity vůči komplexitě, nikoli o léčení jejích symptomů. To je možné pouze tehdy, když se tak jako Latour na povahu jevů nedotazujeme z nějaké vyvýšené pozice, když svět nezkoumáme uzavření ve vlastních oborech a nepředpokládáme předem stanovenou hierarchii mezi jednotlivými vědami, ale ptáme se, jak vzniká skutečnost. A jako nás postmoderní krize reprezentace poučila o tom, že vytrhávání z kontextu je nešvar, může nás latourovská diplomacie naučit nedůvěře vůči tomu, co se klade jako předem dané a co fakta odděluje od zájmů.

Portrét myšlení

V čem přesně a podstatně Latourovo tažení proti posvátné objektivitě spočívá, se však z této knihy vlastně nedozvíme. V mnoha ohledech je aktuální výbor de facto pouhým doplňkem, komentářem k samotnému dílu, k vlastní pečlivé argumentaci, kterou musí čtenář hledat v jiných textech. Nabízí spíš něco jako portrét či anotaci Latourova myšlení. Samotné myšlenky zde nejsou předkládány, pouze zmiňovány (například o rozdílu mezi aktérem a aktantem se tu nedočteme). Výjimkou jsou dva texty: první o ikonofilii v náboženství, v němž Latour spílá neurvalé vědě za to, že natahuje zbožná slova a svaté obrazy na pranýř označujícího a označovaného, neberouc v potaz, že nemají ani tak něco znamenat, jako spíš něco dělat – proniknout zdivem rozumu a pobídnout ducha k lepšímu bytí. Tím druhým je text o kritice, které dochází dech, v němž se Latour vydává „emancipovat veřejnost od unáhleně naturalizovaných, objektivizovaných faktů“.

Nemusí být však nevýhodou, že kniha není cílena primárně na odborníky; právě naopak. Ostatně také pozornost, kterou Latour věnuje svému jazykovému stylu, je mezi akademiky vzácná. Ani jeho nejodbornější texty zpravidla nejsou zatížené odkazy na prameny (na spojence, jak sám říká), bez jejichž studia by nebylo možné porozumět tomu, co říká. Jejich čtení tedy není oním obvyklým během přes překážky cizích slov. Takže mu dokážou porozumět také nevědci. A pokud máme vzít vážně demokratizaci skutečnosti, tak tato srozumitelnost není něčím navíc, ale důležitým předpokladem.

Autor je kritik.