Co přijde za mlhou?

Kazuo Ishiguro, britský prozaik japonského původu, loni ve své řeči při příležitosti předání Nobelovy ceny za literaturu uvedl, že hlavním tématem jeho děl jsou věci malé a soukromé. Jeho pravděpodobně nejslavnější kniha Soumrak dne (1989, česky 1997) rozkrývá nejen společenské vztahy mezi anglickým šlechticem a nástupem fašismu, ale také trpný život jeho sluhy, jemuž uniká jak povaha jeho pána, tak i vlastní milostný život. V žánrově zcela odlišném románu Neopouštěj mě (2005, česky 2007) Ishiguro zachycuje přátelství tří dětí, které pojí ponurý osud – pocházejí ze zvláštního zařízení, jež plodí klony za účelem kultivace orgánů pro běžné britské obyvatele. Ishigurovi však sci­-fi slouží především k úvahám o charakteru existence obecně: Nakolik je život dětí odlišný od toho našeho? Do jaké míry je jejich každodennost formována cílem jejich životů? Povídková sbírka Nokturna (2009, česky 2010) představuje technicky vybroušené melancholické příběhy, které nespojuje jen téma hudby, ale též odchodu, mizení, uvadání lásky a stáří. Subtilnost líčení, která Ishigurovy knihy provází, může být příčinou překvapení, jež rozhodnutí švédské akademie vzbudilo, byť jde o autora, který debutoval již roku 1982 a je jednou z nejvýraznějších postav britské literatury. Snoubení privátního a univerzálního v prostém příběhu je typické i pro jeho zatím poslední román Pohřbený obr (The Buried Giant, 2015).

Amnézie jako lék

Ve zmíněné přednášce přemítá Ishiguro o smyslu paměti. Nad dávno vychladlými pecemi v Osvětimi se vznáší otázka, nakolik je podstatné uchovávat vzpomínku na minulé tragédie a jak funguje paměť národa: „Existují období, v nichž je zapomnění jediným způsobem, jak zastavit opakující se násilnosti?“ V Pohřbeném obru je amnézie klíčovým tématem. Děj románu je zasazen do postartušovské doby, kolem 6.–7. století, v níž se víceméně obrousily ostny britsko­-saského konfliktu. Jde o mytický čas, „silnice, které tady zbyly po Římanech, se dávno rozpadly či zarostly, nezřídka zcela splynuly s divočinou. Nad řekami a blaty visely cáry ledových mlh, jež prokazovaly znamenitou službu lidožravým obrům, kteří tehdy byli v této zemi dosud domovem.“ Obři ani skřeti však nepředstavují pro tamější obyvatele to nejhorší nebezpečí, mnohem zákeřnější je zmíněná mlha. Způsobuje zvláštní ztrátu paměti, která postihuje mladé i staré bez rozdílu, a proto všichni žijí v prapodivném bezčasí. Srdcem příběhu je cesta sta­­­řičkých manželů, Axla a jeho ženy s dantovským jménem Beatrice, za synem, jehož sice kdysi ztratili, ale hluboce touží znovu spatřit. Na své pouti prožijí řadu symbolických setkání, z nichž nejpodstatnější vyústí v ustavení skupinky sestávající ze saského válečníka Wistana, sira Gawaina, synovce samotného Artuše, a chlapce Edwina, v jehož žilách koluje dračí krev. Původní cíl putování se vzdaluje a pětice cestujících se ocitne před úkolem, jenž se již netýká pouze Axla a Beatrice – je třeba skolit dračici Querig, která se ukáže být původkyní záludné mlhy.

Axl s Beatricí na vlastní kůži poznají, že svět za humny jejich vesnice je zrádný. Nikomu nelze věřit a každá mince má dvě strany. Podivná monstra v zamrzlém rybníce mohou být stromy, ale také zahynuvší obři a i pohnutky jejich spolucestujících mohou být jiné, než se zprvu zdálo. Největší z otázek se však vznáší na povrchu všudypřítomné mlhy – pokud zemře Querig a opar se rozplyne, co si počnou s nově nabytými vzpomínkami? Axl i Beatrice si v průběhu cesty vybavují střípky minulosti a ty zejména Beatrici znepokojují, protože nahlodávají její jistotu v lásce. Na druhé straně ji však trápí, že bez vzpomínek je ješjich vztah polovičatý. A proto tedy – vzpomenout si, nebo zůstat v nevědomosti? Zapomnění je zároveň milosrdné i zhoubné a netýká se pouze manželství protagonistů, udržuje totiž příměří mezi Brity a Sasy, kteří si již nepamatují nic z krvavých bojů za krále Artuše. Ishiguro změnou vyprávěcí perspektivy, od první osoby přes snové monology sira Gawaina po třetí osobu zúčastněného vypravěče, posiluje ambivalenci v charakteru postav i událostí.

Hra o žánry

Svět, který se před čtenářem prostírá, připomíná přítomností nadpřirozena fantasy příběhy. Zdá se ovšem, že toto žánrové zařazení činí řadě čtenářů a samotnému autorovi jisté potíže, jako by se spojení se světem „vysoké“ literatury obávali, byť svou zručnost v práci se žánry dokázal Ishiguro již ve zmíněném románu Neopouštěj mě. Pohřbeného obra, jehož Ishiguro začal psát již kolem roku 2005, označuje za svůj dosud „nejpodivnější“ román právě kvůli zvolenému časoprostoru. V rozhovoru pro New York Times se však vymezuje proti automatickému spojení s fantasy, tvrdí, že se pokusil vytvořit fikční svět, jenž by byl absolutně bez konotací. Proto nakonec odmítl příběh zasadit do poválečné Francie, bývalé Jugoslávie, Ameriky či Japonska, ale do období, o němž historici vědí jen pramálo.

Ať už byl autorský záměr jakýkoli, prvky fantasy v románu nelze přehlédnout. Nejde jen o všudypřítomné a obávané démony, Pohřbený obr do jisté míry konvenuje i klasické definici fantasy od Johna Clutea. Příběh se odehrává v nemožném světě, avšak události a postavy jsou blízké naší realitě. Clute uvádí jakožto klíčové motivy fantasy podivnost (wrongness), ubývání (thinning), poznání (recognition) a uzdravení (healing). Jednotlivé prvky se logicky neobjevují ve všech fantasy příbězích, ale jsou typické. Podivnost je spojena s narušením řádu věcí, což vede k ubývání jistot a spokojenosti postav, Clute však hovoří i o amnézii, která dovoluje přehlížet hroucení struktury existence. Po ubývání následuje poznání, během něhož postavy pochopí, že se děje něco zlého, a rozhodnou se jednat. Závěrem je uzdravení života postav, ale i mnohdy pusté a neplodné země. V Pohřbeném obru lze rozpoznat v podstatě všechny tyto motivy, avšak poznání a uzdravení jsou zobrazeny ve své rozporuplnosti. Každá z postav potřebuje uzdravit jiným způsobem a není zřejmé, kdo z nich bude moci vyhrát. Britský prozaik David Mitchell, proslulý svou prací s konvencemi žánrové literatury, označil symptomaticky Pohřbeného obra za svůj nejoblíbenější Ishigurův román a uvedl, že má sílu destigmatizovat fantasy díky tomu, jak povedeně využívá její motivy k úvahám o lásce a smrtelnosti.

Překročit hranici

Ishiguro však nezůstává jen v hájemství jednoho žánru, pracuje též s mýtem a pikareskním románem. V příběhu se objeví řada různorodých aluzí, pouto ústřední dvojice připomene Filemona a Baucis či Orfea a Eurydiku, a to především vědomím toho, že manželům již nezbývá mnoho času a potřebují se neustále ujišťovat o přítomnosti a lásce druhého. Wistan svým vzhledem kopíruje Béowulfa a sir Gawain, jenž je protagonistou jedné z nejvýznamnějších básnických skladeb anglického středověku (která autora inspirovala k výběru konkrétního časoprostoru), se naopak blíží spíše donu Quijotovi. Kolují o něm posměšné drby a z jeho cíle zahubit Querig si všichni dělají dobrý den. Jeho postava je jen ošuntělou vzpomínkou na slávu jeho strýce, na dobu, v níž svět měl řád.

Podstatným motivem celého románu, typickým pro všechna Ishigurova díla, je to, o čem se nemluví. Samotný závěr, v němž dojde ke zkoušce lásky starých manželů, je nejednoznačný, což jen zdůrazňuje mytický nádech příběhu a zpochybňuje ono uzdravení definované Johnem Clutem. Přítomné postavy a události, ač jsou dramatické, působí jako utkané z mlhy, jež halí krajinu (o Axlovi a Beatrice ani sám vypravěč neví, zda jsou jejich jména skutečná). Jsou mnohdy naznačeny jen letmo, bez řinčení zbroje a hřmotu bitev typických pro tradiční fantasy příběhy. A snad právě díky tomu se Pohřbený obr zatne hluboko do paměti čtenářů. Román lze číst jako portrét manželství a metaforického rozkrývání jeho temných zákoutí nebo jako příběh o povaze paměti či ceně za mír mezi národy, přičemž ani v jednom případě nepředkládá odpovědi. Jeho naléhavost tkví především v zachycení zlomového okamžiku, po němž už nic nebude jako dřív. Všichni tu stojí na hranici, z níž není cesty zpět.

Autorka je anglistka a bohemistka.