Evropský spor o (ne)bezpečnost používání glyfosátu trval déle než dva roky. Otevřel přitom na mnoha úrovních debatu, která se týká problémů daleko širších a pro společnost patrně závažnějších, než je rozhodnutí, zda povolit jeden pesticid.
Glyfosát je chemická látka používaná jako účinná složka takzvaných širokospektrých neboli neselektivních herbicidů, tedy prostředků k zabíjení velkého množství rostlin bez rozdílu. Jde o nejčastěji používanou součást chemických postřiků na polích v České republice, v Evropě a pravděpodobně také na celém světě. Patrně nejznámějším produktem pro širokou veřejnost je Roundup. V Česku se jím postřikují především obilné lány nebo pole s olejninami, jako je řepka. Aniž si to většina lidí uvědomuje, s glyfosátem se setkávají i v každodenním životě. Používá se totiž k hubení nežádoucích rostlin na železničních a tramvajových tratích, na okrajích ulic, chodnících a náměstích, v parcích, na sportovištích nebo dětských hřištích. Glyfosát si může kdokoli běžně koupit v obchodě pro kutily nebo zahrádkáře.
Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) v březnu 2015 zařadila tuto látku mezi pravděpodobné karcinogeny pro člověka ve skupině 2A, což znamená, že podle expertů IARC existují dostatečné důkazy, že způsobuje rakovinu u pokusných zvířat. V případě člověka jsou důkazy karcinogenity považovány za omezené – vycházejí z amerických, kanadských či švédských studií zaměřených na lidi, kteří s herbicidy přišli do styku při práci v zemědělství, a týkají se vzniku takzvaných nehodgkinských lymfomů, tedy specifické rakoviny lymfatického systému.
Povolit, omezit nebo zakázat?
V Evropské unii získávají pesticidy časově omezené povolení, které je nutné po určité době přezkoumat. V případě glyfosátu mělo dojít k takovému hodnocení v roce 2016 a očekávalo se, že látka bude povolena na dalších patnáct let. Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) připravil podklady, podle nichž by autorizace pesticidu neměla být problém. Nicméně rozhodnutí IARC o zařazení glyfosátu mezi pravděpodobné karcinogeny vyvolalo spor o jeho bezpečnost a o to, zda EFSA hodnotila jeho (ne)bezpečnost korektně. Zástupci členských států Evropské unie se nedohodli, zda má být jeho autorizace vůbec prodloužena, a pokud ano, za jakých podmínek. Nakonec až těsně před vypršením lhůty rozhodla Evropská komise o dočasném prodloužení o osmnáct měsíců, do konce roku 2017. Záměrem bylo umožnit Evropské agentuře pro chemické látky (ECHA), aby provedla své posouzení nebezpečnosti látky.
ECHA v roce 2017 vydala stanovisko, podle kterého glyfosát není karcinogenem, ale spor mezi členskými státy EU o jeho bezpečnost pokračoval. Poslanci Evropského parlamentu se ve většině přiklonili k názoru, že použití této látky by se mělo postupně snižovat a od roku 2022/23 by měla být zcela nahrazena. Zástupci vlád evropských zemí se opakovaně nebyli schopni dohodnout – některé státy se stavěly za prodloužení autorizace, jiné byly proti. Koncem roku 2017 v hlasování převážila podpora pro další používání glyfosátu a jeho autorizace tím dostala zelenou.
Není věda jako věda
Laici se mnohdy domnívají, že velké mezinárodní agentury dohlížející na bezpečnost chemických látek, jako jsou IARC, EFSA nebo ECHA, provádějí vlastní vědecké studie. Ve skutečnosti skupiny jimi vybraných expertů vyhodnocují dostupné vědecké výzkumy. U chemikálilí, které se vyrábějí v tak obrovském množství jako glyfosát, není problém v tom, že by o nich věda měla málo poznatků, neboť existuje obrovské množství rozmanitých studií. Hlavní úkol spočívá ve vyhodnocování nashromážděných informací. Problematický je už samotný výběr studií.
Zatímco například IARC vychází z prací, které byly řádně opublikovány v seriózních vědeckých časopisech, a tedy prošly řádným recenzním procesem, některé instituce, jako třeba EFSA, automaticky vyřazují studie bez protokolu GLP, jejž zavedli chemici pracující pro významné korporace, aby se předešlo falšování výsledků výzkumu. Tento protokol ale mnohé univerzity nepoužívají, a tak jejich výstupy nejsou do hodnocení zařazovány, byť by třeba byly publikovány v kvalitních vědeckých časopisech. Na druhou stranu EFSA ve svém posuzování glyfosátu vycházela z několika prací, které ve vědeckých časopisech zveřejněny nebyly. Některé navíc financovali samotní výrobci pesticidů, a dokonce je označili za své „obchodní tajemství“. K tvrzením EFSA se tak nemohou seriózně vyjádřit ani laici, ani odborníci, vyjma těch, kteří se podíleli na přípravě jejího stanoviska. Tento přístup také vzbuzuje oprávněné otázky týkající se transparentnosti při posuzování rizik potravin nebo pesticidů. K důvěryhodnosti EFSA nepřispívají ani chronické problémy s konfliktem zájmů zúčastněných expertů. Na to dlouhodobě upozorňují nevládní organizace typu Corporate Observatory Europe.
Neochota přemýšlet o problémech
Evropská komise už dočasné povolení glyfosátu v roce 2016 doprovodila doporučeními pro jednotlivé členské státy. České republice bylo třeba doporučeno omezit používání této chemikálie ve veřejných parcích, na dětských hřištích nebo v zahradách a v zemědělské výrobě upustit od takzvané desikace. Tento postup spočívá v tom, že se nedlouho před sklizní postříkají řepková či obilná pole – plodiny po zasažení glyfosátem uschnou a zemědělci tím ušetří za sušení sklizně.
Za to, jaká pravidla budou v Česku platit, je tedy zodpovědná česká vláda, případně zastupitelstva měst a obcí, v nichž se pesticidy používají. Na podzim roku 2016 se Rada vlády pro udržitelný rozvoj (RVUR) nebyla schopna dohodnout vůbec na ničem, dokonce ani na velmi krotkém doporučení jedné ze svých odborných komisí, aby se problematikou glyfosátu zabývala příslušná ministerstva, tedy životního prostředí, zdravotnictví a zemědělství. Že proti takovému návrhu usnesení vystupovali na jednání RVUR zástupci agrární komory a ministerstva zemědělství, je sice smutné, ale svým způsobem pochopitelné. Že se proti němu postavili také představitelé odborů, Asociace krajů ČR, a dokonce i ministerstva zdravotnictví, je však přinejmenším znepokojující.
Hlavním problémem je u nás pohodlnost a neochota mnoha zemědělců, úředníků i politiků udělat cokoli navíc, co by jim – byť sebeméně – přidělalo práci nebo je nutilo o problémech přemýšlet. Spotřebu glyfosátu v zemědělství lze přitom významně snížit pečlivým dodržováním zásad dobré zemědělské praxe a střídáním vhodných zemědělských plodin ve správném pořadí. Existuje i integrovaná ochrana užitkových rostlin a vzrůstá také počet ekologických farmářů, kteří nepoužívají nejen glyfosát, ale ani další chemické pesticidy, a přesto úspěšně pěstují jakékoli plodiny.
Pokud jde o plevel ve městech, řada výrobců nabízí zařízení, která ho ničí buď mechanicky, nebo pomocí horké páry. Takové přístroje se využívají v mnohých evropských městech, u nás se uchytily například v Brně či Mělníku.
Autor je lékař a odborný konzultant v oblasti ekologických a zdravotních vlivů.