Komplikované elementární vzorce

Jádrový příběh, který je v próze nesoucí název Průsečík (2017) variován, pojednává o vysokoškolském pedagogu a jeho mladé studentce, o jejich cestě za společnou budoucností; jsou raná devadesátá a Tomáš vyráží do Mnichova, kde ho čeká úvazek na zdejší univerzitě. V autě s sebou veze Karlu, atraktivní („Má na sobě květované letní šaty, boty na klínku, vyzdobené po stranách sisalem. Přezky zvýrazňují její vysoké nárty.“) a vzdělanou milenku („Karla byla jiná. Poetická, romantická, múzická. Architekturu studovala především proto, že neměla kvůli své rodině šanci studovat historii.“). Společně míří za vidinou nového života, v němž se Tomáš zařídí znovu, tentokrát už bez Terezy (taktéž atraktivní, nicméně již stárnoucí ženy), zato ale s Karlou, upínající pozornost ke studiím na tamější univerzitě. Tereza zůstává v Praze, netušíc, jak zle s ní její choť naložil.

Svět se nevyvíjí dobře

Cestou dojde k autonehodě, jejich vůz vylétne z vozovky a v místě, kam dopadne, se zastaví čas. Jsme v průsečíku, který protíná několik možných světů, a vypravěč nás jimi postupně provádí. Příběh Karly a Tomáše se odehrává znovu a znovu, pokaždé ovšem s jinou logikou událostí s odlišnými důsledky, tragickými konsekvencemi, jejichž společný jmenovatel je jeden jediný: Tomáš s Karlou svou budoucnost společně prožít zkrátka nemají.

V rámci uvažování o postmoderní literatuře by bylo samozřejmě nejsnazší popsat tvar Peheho prózy jako výsledek ryze tvůrčí radosti, vůle vypravěče, který na ploše poměrně krátké jádrové zápletky dokáže vystavět několik konstrukcí a ty propojit tajuplnými odkazy, souvislostmi přesahujícími každodenní žitou zkušenost. Četba těchto prozaických erupcí by pak mohla být jakýmsi útěšným pohybem proti nemilosrdné linearitě času – stačí přistoupit na poměry, jež jsou v tomto světě uznány za jemu vlastní.

Průsečík ovšem není pouze příběhem o mi­lencích. V několika variantách vypráví i o stále živých dějinách světa, jenž počal s koncem studené války, a v náznacích pak i o blízké budoucnosti. Vize se zde střídá s popisem skutečnosti, jehož politologické ladění svého autora nezapře. Možnosti, varianty, předpoklady; jejich mix chce být jednou optimistický, podruhé skličující. Reálných světů, které nás obklopují, je celá řada, na jejich pozadí se nicméně vznáší cosi, čemu bychom mohli rozumět jako invariant skutečnosti, reálný prožitek nového společenského uspořádání. Tomáš ho přibližně pětadvacet let po nehodě líčí takto: „Svět se nevyvíjí dobře. Liberální řád, který držel pohromadě, alespoň na Západě od druhé světové války, je rozklížený. Všude se derou k moci nacionalisté, kteří mě děsí. V Rusku vládne bývalý agent KGB. V Americe se dostal do prezidentského úřadu rádoby spasitel, marnivý bohatý narcis, který vidí budoucnost v návratu do minulosti. Svírá mě z toho strach.“

Nadreálná láska

Nechce­-li se ovšem čtenář vázat na možnosti politického vývoje světa, nemusí. Vypravěč – tak trochu podle zásady „každému dle jeho chuti“ – mu průběžně nabízí téma praktikované lidské vzájemnosti, jež ruší egoistické dychtění jednotlivců. Původcem této harmonizující tendence je zcela přirozeně Karla; její svůdné tělo vyplňuje veskrze dobrý duch, zdroj čehosi, co bychom mohli vnímat jako nadreálnou synchronní lásku. Vždyť právě láska drží svět jako nějaký svorník navzdory osobním tragédiím, vystupňovaným věčným návratem do bodu nula, tedy na louku do rozbitého automobilu. Zatímco politické dějiny doplňuje úsilí individua zachovat se světu, v protikladu k takto jednoduchému, ba skoro primitivnímu světu znovu a znovu vyvstává lidský cit. Odtud pak i uvolnění, uvědomění, že v tomto světě už nejde jen o to, zda budoucnost bude nepříznivá, či naopak skvělá, z této perspektivy je už docela jedno, kdo se do budoucnosti dostane a kdo nikoli; důležitá je samotná mnohost a harmonie, v níž se různé světy završují.

V Průsečíku je ovšem možné zahlédnout i jinou univerzální zkušenost, na rozdíl od té předchozí, jež je v díle koncipována a uvažována, nejspíš autorsky nezamýšlenou. Co nacházíme v každém příběhu stejné, co Peheho limituje v jeho multidimenzionálních fantaziích, je přílišná omezenost něčeho, co bychom v tomto případě mohli nazvat výchozím světem. Vyvstává tu zřejmý paradox: zatímco románové světy se štěpí, základ, z něhož vyvstávají, si musí vystačit s prostorem, ve kterém člověka něco svírá.

Úspěšní a vzdělaní

Jedná se totiž o svět výlučný a svým způsobem uzavřený. Jeho protagonisty lze rozdělit do dvou skupin: v první z nich jsou úspěšní lidé, rekrutující se především z prostředí univerzit (případně úzce navázaného intelektuálně založeného prostředí), do druhé pak patří lidé „obyčejní“. V logice takto rozděleného světa pak platí, že zatímco univerzitní profesor Tomáš Hauser, jakkoli podvede svou manželku, není s to nikomu ublížit, tedy jej fyzicky limitovat, obyčejný člověk Karel Jindrák, t. č. bez středního vzdělání, pochází z nepříznivého sociálního prostředí a eo ipso se jedná o člověka zvrhlého, náchylného k násilným činům, soudně trestaného, nečitelného, emočně ruinovaného a tak dále. Dopustí­-li se někdo násilí na Karle oblečené do krátkých šatiček, je to pochopitelně Jindrák. Tentýž Jindrák se násilí dopouští opakovaně, neboť i on má své varianty. Jeho osobnostní limity je ovšem – v duchu stále živoucí osvícenské mentality – možné překonat; i Jindrák se nakonec dovzdělá a stane se slušným mužem: „I já jsem dnes majetný člověk. V Mnichově jsem si dokonce dodělal střední školu a začal chodit ve volném čase na večerní kurzy na univerzitě.“

Těžko se pak zbavit dojmu, že celá ta komplikovaná časová pararealita není než kompenzací jinak podivuhodně jednoduché reality, o niž se vlastně opírá, anebo spíše: od níž se chce silou fantazie emancipovat.

Průsečík tak v rámci Peheho beletristické tvorby vytváří protipól k široce epickému románu Tři tváře anděla (2009). Ten autor dokázal vylíčit přesvědčivěji, zároveň přitom očividně netrpěl chudobou faktu. Dvacáté století v jeho nejprudších křečích dokázal ztvárnit s úplně jinou přesvědčivostí než doby po konci dějin. Má­-li svět hledat, stahuje se do útočiště a z něj pak okolní dění pozoruje jedinou zkreslující optikou. Výsledek této činnosti je zřejmý, vzniká záměrné komplikovaný obraz skutečnosti až nepříjemně zjednodušené. A zatímco historický román dokázal leccos schovat pod přirozenou tragiku dějin, aktuál­ní látka poskytuje jisté blahodárné vědomí: stále lze uvažovat o kategorii buržoazního románu a o funkci reprodukce společenského těla prostřednictvím literárního textu.

Autor je literární kritik.