minirecenze

Arťom Vesjolyj

Rus krví umytá

Přeložil Josef Sedlák

Dauphin, 2017, 210 s.

Půlstoletí od prvního českého vydání se čtenáři znovu dostává do rukou výborný román o ruské občanské válce. Přesněji část románu. Arťom Vesjolyj (­1899–1939) pracoval na knize, která v Rusku poprvé vyšla v roce 1932, po většinu dvacátých let a nepřestal ji přepisovat až do svého uvěznění v roce 1937. Rus krví umytá je kolektivní román bez hlavního hrdiny. Sledujeme obyčejné lidi, představitele různých tříd a profesí, jejich každodenní starosti a rozhovory; jen občas se pozornost soustředí déle na jednu osobu. Na nespoutaný autorův styl měl vliv ruský futurismus i lidové pohádky a jeho obraz občanské války je drsný a věrohodný. Vesjolyj neskrývá bezohlednost vítězné strany, k níž sám patřil, má pochopení pro odpor zbídačených venkovanů i dělníků proti revoluci, která je měla osvobodit, o správnosti komunistické myšlenky však nepochybuje. Kniha nicméně obsahuje jen asi třetinu románu. Jde o stejný kvalitní, i když dnes už trochu zastaralý překlad rusisty Josefa Sedláka, který vyšel v roce 1966. Zatímco ale první české vydání doprovázela předmluva, v níž překladatel vysvětlil svůj výběr a nastínil obsah zbývajících částí, ve svazku z roku 2017 si musíme vystačit s pár řádky na zadních deskách. Nedozvíme se tak ani to, že první a druhou kapitolu dělí několik set stran vynechaného textu. Jako by nakladatel doufal, že k přilákání čtenářů postačí líbivá obálka, a pokud projeví zájem o cokoliv kromě nabízeného torza románu, najdou si to sami čertvíkde.

Miroslav Tomek

Pavel Novotný

Tramvestie

Protimluv 2017, 58 s.

Liberecký básník, germanista a akustický experimentátor Pavel Novotný v průběhu deseti let lákal své přátele a známé na projížďku tramvají z Liberce do Jablonce a/nebo zpět, jednoho po druhém nutil nahlas reflektovat cestu a všechno si nahrával. Postupně tak vznikla „radioakustická kompozice“, kterou už v roce 2011 odvysílal Český rozhlas. Koláž z nahrávek mnoha subjektů v nejrůznějších časech, doplněná tramvajovými ruchy a převlečená za jedinou všezahrnující jízdu, je výsledkem autorova záměru „psát přímo zvukem“. Akustickou Tramvestii si teď mohou zájemci pustit z přiloženého CD a porovnávat ji s textovou podobou. Autor­-editor si ponechal svobodu zasahovat do jednotlivých výpovědí a lámat je do veršů, ale uvádí je pěkně popořadě a prokládá je názvy zastávek, abychom věděli, kde jsme – to vše ve dvou protichůdných pásech textu, které stejně jako tramvaj jedou buď do Jablonce, nebo do Liberce. Zatímco někteří mluvčí věcně komentují, co vidí za oknem („žádný lidi/ všichni v práci/ bouda s oknem/ rez“), jiní mají ke každému místu vzpomínku („támhle jsem chodila do toho baráčku/ milovat se s jednim chlapem kterej/ byl ženatej a já za nim pořád chodila“) anebo si prostě vedou svou. Asi není náhoda, že ještě víc pozornosti než lesnímu úseku nad Prosečí věnují rozpadlým a zbořeným fabrikám – vratislavické kyselce a hlavně Textilaně: „vydržme/ brzo už tu/ nebude nic“. Přes pár slabších míst se Novotnému podařilo završit svůj projekt jednou z nejzajímavějších „básnických“ knih posledních let.

Michal Špína

Petr Měrka, Janazapa

Víla Dita

Malvern 2017, 80 s.

Vítejte v prazvláštním světě jasnozřivých „pohádek“ Petra Měrky, kde se dějí věci nepředpokládané, kde logika událostí vymknutá z kloubů sílí a oblažuje, kde víla Dita je „křehká a úžasná“, kde se šarlatáni sjíždějí „nejen zeširoka, ale i zdaleka“, kde je beze všeho možné probudit a osedlat raketového osla a kde smysl představuje „asi ten nejcennější poklad v bytí“. Soubor sedmi fantaskních, žánrově nesnadno zařaditelných povídek, pojmenovaný podle protagonistky dvou z nich, pojal autor spolu s výtvarnicí Janazapou jako svérázný černobílý komiks v kroužkové vazbě. Vedle souvislých textových pasáží tištěných na bohatě prokreslených stránkách využili tvůrci pro úderné, jemným vtipem zabarvené repliky také klasické bubliny: „Je to i vědecky dokázané, že blbec škodí nejen sobě, ale především svému okolí.“ Slovo a obraz se tu vzájemně prostupují ve svém groteskně­-absurdním účinku; příběhy však nepostrádají myšlenkovou závažnost. Měrkova úsečná dikce, příkrá i drsně lyrická, našla svůj výtvarný pandán v inspirovaných, bezbřehých kresbách Janazapy, které lze sotva odbýt označením „ilustrace“. Oba pracují s funkční deformací uměleckého výrazu, ať už jde o pravidla literárních žánrů nebo způsob zobrazení figur a předmětů. Oč je Víla Dita nepravděpodobnější, o to je zábavnější. Vizi světa, kterou nám autoři předestírají, se na jedné straně navlas podobá naší bezskrupulózní současnosti, na straně druhé nese kýžené poselství o lepším světě, který nastane, jakmile se lidé umoudří.

Martin Lukáš

Miroslav Pech

Američané jedí kaktusy

Protimluv 2017, 119 s.

Sbírka povídek Američané jedí kaktusy vyšla v relativně krátkém časovém odstupu od předchozí Pechovy knihy Cobainovi žáci, v níž se pokusil o generační zpověď zachycující dospívání na maloměstě. Ačkoli v některých povídkách (Nemůžeš za to, Lehátko) vystupují opět mladí lúzři, Pech jde tentokrát do mnohem větší hloubky a na malé ploše se mu v přesných črtách daří rozehrát úsporná psychologická dramata a emocionální grotesky, jimž často nechybí tragický přesah. Příběhy na jedné straně akcentují trapnost a nepatřičnost, provázející okamžiky zaběhlé patologie všedního dne, na druhé straně pak zachycují životy, které se nacházejí v situaci náhlého zmatení, zlomu či krize. A často se jedná o balancování na hranici takzvané normality. Ať už je to rozklad osobnosti redaktora krajských novin, způsobený zdánlivou banalitou, zkrat řidiče autobusu během dálkové jízdy nebo „pouhé“ partnerské boje stárnoucích manželů, jež vystihuje zuřivé lomcování klikou zamčených dveří, dělících jejich osamělé noci plné napětí, nespavosti a nenávisti. I když jsou některé příběhy poněkud prvoplánové (Jiný ráno, Příběh o sněhu a pudinku), nechybí jim jistá rafinovanost a v případě druhé povídky zůstane v absurdním rámci alespoň nejistota a tušený strach. A nejlépe se Pechovi daří tehdy, když se nesnaží být za každou cenu vtipný. Stačí mu totiž, aby při popisu bytu během natáčení porna zmínil pár detailů (hereččiny náušnice od přítele nebo rozečtený díl Spisů Václava Havla u režisérovy postele), aby ve čtenáři vyvolal pocit empatie i potutelný smích.

Karel Kouba

Out

Režie György Kristóf, Slovensko 2017, 83 min.

Premiéra v ČR 14. 12. 2017

Absolventu FAMU Györgyovi Kristófovi se podařilo s jeho celovečerním debutem Out dostat do soutěžní sekce Un Certain Regard na festivalu v Cannes. Je ale otázka, nakolik můžeme koprodukční film s českou účastí považovat za domácí filmový úspěch. Out je totiž bytostně mezinárodní projekt, a to nejen podmínkami svého vzniku. Jeho příběh vypráví o dělníkovi a milovníku rybaření z východního Slovenska Agostónovi, který se poté, co přijde o zaměstnání, vypraví do Lotyšska, kde má pracovat jako přístavní svářeč. Tím začíná osamělá cesta Pobaltím, která z různých směrů ohledává pocity cizince migrujícího napříč Evropou ve snaze najít uplatnění. Out se snaží představit Agostóna jako sympatickou postavu s vlastním životem a přáními a neredukovat ho na dělnického nomáda. Dělá to ale možná přece jen příliš minimalisticky – problémy v manželském životě, naznačené v několika dialozích, a záliba v chytání ryb bohužel k vytvoření plastické postavy, která by utáhla celovečerní road movie, nestačí. Až příliš modelové jsou naproti tomu Agostónovy střety s obyvateli navštívených míst. Každý z nich jako by chtěl upozornit na některý problém, jejž s sebou fenomén cestování za prací přináší. Film, natočený ve stylu současného sociálněrealistického artu, má díky svému tématu také lepší šanci cestovat po mezinárodních festivalech než většina naší produkce. V současné české a slovenské tvorbě rozhodně patří k tomu zdařilejšímu.

Antonín Tesař

Vlastislav Hofman

Pocta invenci

GVU Ostrava 27. 9. 2017 – 7. 1. 2018

Vzhledem k tomu, že Vlastislavu Hofmanovi byla uspořádána retrospektivní výstava už v roce 2004 v Obecním domě v Praze, rozhodla se kurátorka Mahulena Nešlehová v ostravském Domě umění tentokrát akcentovat autorův vztah k Ostravě – jakkoli se tak děje pouze v jednom z výstavních sálů. Hofman, člen Tvrdošíjných, byl architektem, designérem i scénografem a autoři výstavy tentokrát chtěli představit všechny aspekty jeho tvorby. Díky tomu byla zaplněna obě patra budovy. Každý sál je zaměřen na určitý tematický okruh: vstupní místnost v přízemí je věnována Hofmanovým kubistickým designům užitého umění a futuristickým návrhům fasád, vedlejší sál prezentuje objekt krematoria v Ostravě – mapuje celou jeho historii včetně demolice v době normalizace. V prvním patře jsou pak vystaveny Hofmanovy portréty a vedle nich krajinné scenerie kolísavé kvality, poněkud nešťastně seřazené. Oproti spodnímu patru se zde bohužel vytrácí ucelenější myšlenkový koncept, což bylo zřejmě způsobeno snahou postihnout na omezeném prostoru autorův široký umělecký záběr. Rozpačitost ale mizí v části vyhrazené Hofmanově scénografické tvorbě. Zde jsou představeny plakáty k divadelním hrám, návrhy kostýmů a kulis, které mohou návštěvníci navíc porovnat s jejich výslednou podobou na fotografiích z inscenací. Ambiciózní cíl – demonstrovat komplexní dílo Vlastislava Hofmana – se ve finále vydařil, a to navzdory tomu, že výstavě ubírá na celkovém vyznění absence textového doprovodu a jednotnější koncepce.

Petra Willerthová

Prozatimní chlamydy

„Hele Vašku, já svobodu nedávám“

Panoptikon Barikáda, Praha, premiéra 17. 2. 2017

Výkony amatérských herců pod taktovkou taktéž amatérského scenáristy a režiséra Filipa Zrna v první autorské inscenaci kolektivu Prozatimní chlamydy překvapivě působí spíš jako od ostřílených herců než ochotníků. Jde o divadelní kus, z něhož vyzařuje atmosféra devadesátých let, která přinesla velká očekávání, ale zároveň i značnou nejistotu. Krystalicky se v něm ukazuje sartrovské „odsouzení ke svobodě“. Do hlavních rolí jsou obsazeni herci ze spolku TyJáMi a Divadla Jack: nešťastnou zamilovanou sekretářku hraje Adéla Špulková, unylého hospodského Ondřej Pecher a namyšleného generálního ředitele Dominik Honzl. Postavy úzce propleteného trojúhelníku trpí společenskými a osobními neduhy, „svobodu nedávají“, a proto se snaží těžkého břemene zbavit. Hrdinové posilnění alkoholem usilují o narušení zaběhanosti, ale jejich pokusy ztroskotávají na absurdních banalitách. Předestřené téma neschopnosti vědomě se vyrovnat s tíhou vlastní existence a vymanit se ze začarovaného kruhu stereotypů, sterilního užívání jazyka a konečně alkoholového opojení dělá z dvouaktovky velmi komplexní počin. Musím však přece jen vytknout jistou kompilační uchvátanost, místy vystupňovanou až k nesrozumitelnosti, a kolísání tempa. Na rok 2018 Prozatimní chlamydy připravují volné pokračování s názvem „… na pytlácké stezce“, prý z prostředí poněkud duchovnějšího. Uvidíme, zdali příjemné překvapení na amatérské scéně zopakují.

Růžena Kohoutová

Různí interpreti

Jiná hudba pro kocoura Vavřince

CD, Polí5 2017

Kdo by neměl slabost pro kocoura Vavřince? Já ji mám nejen pro něj, ale i pro jeho otce Z. K. Slabého. A tak když jsem s ním loni slyšel v rozhlase rozhovor a dozvěděl se o chystané kompilaci, zpozorněl jsem. Ne že bych čekal, že kolekce bude jedlá. Ani jsem nevěděl, kdo všechno do ní přispěje (tehdy pouštěli Květy). Ale bizarní kombinace obsažená v názvu ve mně vzbuzovala chutě, kvůli nimž se člověk prosmýkne lecjakým mlázím, jen aby vyčenichal pár hadovek. Na albu se nakonec sešla interpretů celá rodina: od Zubů Nehtů, Dřevěného pytlí v jutových uhlích přes Pavla Richtera se synem a Miroslava Wanka se synem až po skupinu Noch Fanfrnoch. Co interpret, to jeden track, celkem jich je sedmnáct plus bonus od OTK. Ačkoli se většina příspěvků nevyhne hlasům nebo zpěvu, není nouze ani o čistě instrumentální kusy. Sympatické je, že se nemyslí pouze na Vavřince, ale dojde i na jeho přátele. Nejsympatičtější ovšem je, když se občas na všechny úplně zapomene. Jako třeba na konci pomotané dramatické scénky Kořánovic dětí. Třebaže každý interpret zastává originální přístup, kolekce pohromadě drží. Připomíná správný dárkový koš, ve kterém se vedle sebe ocitnou čokoládové lanýže, láhev myslivce, konzervované mandarinky, paprikáš i antiperle a navzájem se snesou. Je to tím, že se v jiné hudbě sdílí nadhled, kreativní přístup či jistá dávka improvizace? Nebo zúčastnění prostě nechtěli Vavřincovi zkazit narozeniny? Album totiž vyšlo nejen jako možný dárek pod stromeček, ale hlavně jako pocta u příležitosti kocourových šedesátin. K vydání jej zabalil Petr Slabý.

Patrik Pelikán