Najednou jsme byli venku

Jak se stane, že se dva mladí, vzdělaní lidé ocitnou na ulici v pozici bezdomovců?

K: Na začátku všeho byla skutečnost, že jsme oba zhruba tři roky pracovali na burze jako makléři na té nejvyšší dosažitelné pozici – jako retention online specialisté.

 

Co to obnáší?

M: V podstatě učíte lidi, jak se obchoduje na platformě, a ve finále jde o to, aby peníze vkládali, ale už je nevybírali. To je přímo práce retention online manažera. Neměl bych to říkat, ale byl jsem v podstatě nucen k tomu, abych klienty přesvědčil, že nemají své peníze vybírat. Pracovali jsme pro obchodníka, který byl vlastně „market maker“ – nebyl přímo na burze a trh si vytvářel sám.

K: Dohlíželi jsme na určité portfolio klientů, kteří měli vloženy peníze v řádech milionů korun, a upozorňovali jsme je na to, kdy je vhodné nakupovat nebo naopak prodávat. Naším školícím filmem ve firmě byl známý snímek Riziko z prostředí burzovních makléřů s Benem Affleckem. Nutno říct, že v naší práci jsme byli opravdu dobří, uměli jsme dobře přemlouvat, ale byl to také velký stres. Většina komunikace se přitom odehrávala po telefonu, jak to znáte třeba z filmu Vlk z Wall Street. Zpočátku jsme byli hodně motivovaní. Nejdříve jsme se báli telefonovat s klienty, nevěděli jsme co a jak. Když se v jedenáct dopoledne zvedl celý plac a všichni začali překotně telefonovat a překřikovat se, aby to budilo dojem Wall Street, tak jsme si dali pár panáků vodky na kuráž – říkali jsme tomu vodka­-sale – a šli na to. Když totiž voláte nějakému vlastníkovi několika firem a jste na něj milý a slušný, tak na to nikdo neslyší, tvrdost a drzost je přesně to, co zabírá. Každý si vytvořil mnoho argumentů a frází, které skoro vždy fungovaly.

M: Je to prostě manipulace.

 

Kolik jste v té době zhruba vydělávali?

K: Když to šlo, tak jsem třeba během deseti minut byla schopná vydělat osmdesát tisíc korun. Byla jsem velmi dobrá „spalovačka mrtvol“, přesvědčila jsem i klienty, kteří třeba na burze už v minulosti přišli o miliony, aby do toho znovu šli.

M: V průměru jsme ale každý měsíčně vydělali asi dvě stě tisíc korun. S velkým objemem peněz přišel kokain, který umožňoval člověku na burze líp fungovat. Bralo se to jako svého druhu Red Bull. To byl tedy začátek toho, co nás později poslalo do háje a co mělo přijít v budoucnu.

 

Kokain je stereotypně spojován s prostředím burzy a velkých obchodů i spekulací. Bylo jeho užívání makléři skutečně tak masové, jak se traduje?

M: Naprosto, kromě starších dinosaurů, kteří nic podobného nepotřebovali, bral kokain každý. Určitě alespoň sedmdesát procent lidí. Je to veřejné tajemství, každý – včetně majitelů burzovních firem – o tom ví. Pokud někomu vyděláte sto tisíc měsíčně, tak s tím nemá žádný problém, je mu to jedno. Často jsem chodil do práce úplně pod parou, ale dokud jsem obchodoval a fungoval s klienty, tak to nikomu nevadilo. Pak byli samozřejmě lidé, na nichž to bylo hned vidět, a když neměli výsledky, tak brzy letěli. Často také přecházeli z kokainu na pervitin, což my jsme nikdy neudělali. Možná bychom dopadli ještě hůř, to pak člověk totiž vyhoří hned.

K: Bylo běžné, že když jsme chtěli třeba den volna, tak nám šéf řekl: „Žádné volno, vezměte si kokain a budete volat!“ Bylo jim jedno, jakým způsobem toho dosáhneme, ale bylo třeba pracovat v podstatě pořád, včetně nocí. Byli jsme strašně unavení, celé tři roky jsme každý den, krom víkendu, chodili do práce a prací jsme žili i večer v hospodě: neustále jsme vybíhali ven a znovu mluvili s klienty. To byla pracovní doba, která nikdy nekončila. Víte, že čím víc budete dělat, tím více vyděláte peněz. Byly dokonce i chvíle, kdy jsme si tuto práci s tím přehnaným zápřahem docela naplno užívali…

 

Jeden z vás nicméně od firmy odešel po třech letech a druhý ho následoval po dalším roce. Co vás k tomu vedlo, vydělávali jste přece spoustu peněz?

K: Odešli jsme sami, protože se to nedá dělat. Je to neuvěřitelně psychicky náročná práce. Jednoho dne jsem se probudila a zjistila, že mám čtvrtku hlavy plešatou, což bylo z nervů. Máte třeba padesát až šedesát klientů, kteří vložili mnoho peněz, přicházejí jejich udání, když se něco nepovede, je to strašný stres.

M: Rozhodli jsme se ve chvíli, kdy jsme ještě peníze měli a já už pod sebou měl ve firmě několik dalších lidí. Moje sestra, která mne kdysi přivedla na burzu, už v té době dělala v realitách. Tehdy byly ještě poměrně nízké ceny nemovitostí, bylo to tak před třemi lety. Nakonec jsme oba tedy v realitách také začali pracovat.

 

Dařilo se vám v realitách podobně dobře jako na burze?

M: Když jsme začali, ještě jsme vlastně žili z peněz vydělaných na burze. Tehdy se prohloubila naše závislost na kokainu a přišly první dluhy. Byli jsme totiž zvyklí na peníze, které už jsme neměli, takže jsme si začali brát půjčky. Pak přišel nápad, že si vezmeme jednu velkou půjčku a poplatíme z ní ty menší. Narazili jsme ale na podvodnou firmu, která nabízela za vložených sedm tisíc sto tisíc půjčku. Sešli jsme se v kavárně, podepsali smlouvu, já jsem zaplatil sedm tisíc a následující den jsem měl dostat svých sto tisíc. Ani druhý, ani třetí den ale nic nepřišlo. Po měsíci se do té společnosti nešlo už ani dovolat, takže jsem vyrazil do jejího sídla, kde jsem se od paní na recepci dozvěděl, že jde o podvodnou firmu, která v místě vůbec nesídlí. Pak následoval kolotoč dalších krátkodobých půjček a náš dluh se stále navyšoval. Dá se říct, že na burze jsme i my okrádali lidi, ale alespoň šlo o ty, kteří peníze opravdu měli. Tohle bylo ale setkání s tím, jak se okrádají lidi, kteří potřebují pomoc, a místo toho je někdo obere o to poslední, co mají.

 

Nikdy vás nenapadlo, že byste se mohli vrátit na burzu?

K: My už jsme byli vyhořelí. Kamarád se po šesti letech vrátil na burzu, vydržel dva týdny a přišel s tím, že to nejde, že už na to nemá. Už na ničem nejel, a to bez drog opravdu nejde. Už bychom to určitě nechtěli dělat.

 

Předpokládám, že po dluzích brzy následovaly exekuce.

M: Přesně tak, zakrátko už jsme si nemohli dovolit byt, kde jsme měli zároveň realitní kancelář. Začali jsme tedy všechno prodávat. Potřebovali jsme každý vydělat měsíčně alespoň sto tisíc korun, a to se nám nedařilo. Začali jsme se také hodně hádat mezi sebou. Tehdy jsme se přestěhovali ke kamarádovi a já začal pracovat manuálně za barem a partnerka prodávala kabelky a dělala recepční v masážním salonu. Zbavili jsme se drog a nějak jsme fungovali, tehdy jsem si ještě měsíčně šáhl zhruba na padesát tisíc.

K: Ukázalo se ale, že náš kamarád má dávno propadlou smlouvu na byt, takže jsme se brzy zase museli stěhovat. V novém bytě jsme už druhý měsíc neměli na zbytek kauce, který bylo zapotřebí doplatit, a zbylo nám jen na nájem. Tak v podstatě začal náš život na ulici.

 

Skončili jste rovnou na ulici?

M: Měli jsme asi pět tisíc, takže jsme nejdříve šli na ubytovnu. Po několika dnech už ale neměli volno a my se ocitli s taškami a psem na ulici. Bylo sice léto, ale rozhodně jsme nechtěli být venku, obvolali jsme všechny ubytovny, a nikde neměli volno. Tak jsem říkal, prubneme noc na ulici, něco se určitě mezitím uvolní a půjdeme zas na ubytovnu. Přečkali jsme první noc, druhou noc a na ulici jsme doteď, to znamená něco kolem půl roku. Jenže teď už je zima.

 

Z vrcholu jste padli až na dno, přitom jste jednu dobu vydělávali víc než čeští ministři. Jaké to s sebou neslo pocity?

K: Bylo to hrozné, nikdy mne nenapadlo, že bychom se někdy mohli dostat do podobné situace. Najednou jsme byli venku a nejhorší pro mne bylo, že je tam s námi i náš malý pes, kterého bereme jako naše dítě. Byla to úplná bezmoc.

 

Nenapadlo vás obrátit se o pomoc na rodiče?

K: Věděli jsme, že si za vše můžeme sami a že nemůžeme za nikým jít. Naši rodiče mají své fyzické i psychické potíže, takže jsme je nechtěli otravovat.

M: Jsme hlavně hrdí a tvrdohlaví. Rodiče o naší situaci vůbec nevědí.

 

Jak jste vy sami v minulosti pohlíželi na bezdomovce?

M: Vždy jsem si říkal, že bych nežebral někde v metru a radši odjel někam do ciziny za teplem. Když po mně chtěl někdo peníze, tak jsem mu říkal, pojď zkusit pracovat do realitní kanceláře, a on se otočil a odešel. A já jsem to nechápal. My ani dnes nežebráme, raději chodíme darovat krevní plazmu, což se může vždy jen do jednoho centra a jednou za čtrnáct dní. Jsme na to dva a už z toho máme celkem rozpíchané ruce.

Jednou jsme ale domů k sobě vzali kluka z ulice. Možná to souviselo i s tím, že jsem si ráno přečetl v horoskopu, že potkám člověka, kterému změním život. Měl jsem tehdy pod sebou jako realitní agent několik ubytoven a narazil na mladého kluka, který sháněl ubytování, ale čekal na peníze na nájem. Říkal, že než je získá, tak mu asi nezbývá než přespávat v nočních autobusech, což se mi vůbec nelíbilo. Odpověděl jsem mu, že to snad není potřeba. Řekl jsem mu tedy, ať to ještě zkusí nějak vymyslet, a když to nevyjde, ať zavolá, že ho vezmu k nám domů. On se opravdu ozval, já byl zrovna v práci, takže jsem zavolal družce, že přijde kamarád, ať se o něj postará.

K: Já jsem ho byla vyzvednout a bylo mi trochu divné, že má tak velkou tašku, trochu mě také zarazilo, když se hned zeptal, zda se u nás může vysprchovat, protože to jsem předtím nikdy nezažila. Až večer jsem zjistila, že nemá kam jít a bude u nás spát.

M: To byla ale dobrá zkušenost, on pak dokonce nastoupil se mnou do práce, vydělal nějaké peníze, dal mi z nich větší část a ještě mi poděkoval.

 

Kolik času uběhlo od vašeho odchodu z burzy do okamžiku, kdy jste se ocitli na ulici?

M: Asi dva a půl roku.

 

Předpokládám, že jste neměli žádné kontakty v pražské bezdomovecké komunitě. Jak jste si vlastně hledali místo, kde jste trávili první noci?

M: Od začátku jsme byli v parku, kde přebýváme i nyní. Po prvních nocích měla K vždy hysteráky, že už tak dál žít nechce a že půjde domů. Já jsem vždy říkal, že svou situaci musíme vyřešit sami, a nakonec jsme se rozhodli, že to opravdu sami zvládneme. Postupem času jsme se seznámili s ostatními bezdomovci.

 

V tom hrál ale roli i kostel, který se v parku nachází…

K: Jednou začalo pršet, my jsme tábořili nad kostelem a první, co nás napadlo, bylo, že se půjdeme schovat k němu. Věděli jsme, že u kostela z druhé strany už jeden bezdomovec přebývá. Moc jsme se s ním nebavili, protože byl nabručený a nepříjemný. Jakmile jsem ale jednou měla nad sebou provizorní střechu, kam nepršelo, tak jsem řekla, že už nechci jít pryč, že se odtamtud už nehnu. S kolegou odvedle jsme se brzy seznámili a ve finále se z nabroušeného bezdomovce stal hodný, zlatý strejda, který nám v mnoha ohledech poradil a pomohl.

M: To by člověk neřekl, jak si bezdomovci umějí pomáhat. My jsme dnes taková čtyřčlenná parta – jeden přinese maso, druhý pití a navzájem si vypomůžeme. Jednou jsem měl svátek a kamarád bezdomovec vytáhl úplně nové brusle s tím, ať si je vezmu. Jindy mi zas říká: Máš tabák? Nemáš? Tak tady si vezmi. Tohoto „strejdu­-bezdomovce“ jsme v podstatě adoptovali a dnes sháníme ubytovnu, kde bychom společně žili.

 

Ke kostelu ale patří farář a právě ten vám dost pomáhá, nemýlím­-li se.

K: Zmíněný bezdomovec už u toho kostela přebývá tři roky a dobře se zná s místním otcem, s nímž nás seznámil. A to je strašně hodný pán. Byli jsme se ho ptát, zda mu nevadí, že přespáváme u jeho kostela, a zda nechce třeba s něčím pomoct. Zná naši situa­ci a vychází nám maximálně vstříc, stejně jako komunita lidí, kteří k němu do kostela chodí. Navzájem se zdravíme a často nám i nosí nějaké jídlo, což nám moc pomáhá. Otec nám v současnosti také pomáhá s hledáním ubytovny, kam bychom mohli všichni tři i se psem, protože má přístup k internetu a telefon. Dokonce nám nabídl, že by nám první nájem v ubytovně zaplatil. To by znamenalo, že bychom měli zázemí, tedy místo, kde by mohl zůstat pes a my bychom se každé ráno mohli převléct do čistých věcí a chodit do práce.

 

V současnosti práci nehledáte?

M: Barmany hledají všude, ale abyste mohl dělat barmana, tak musíte mít místo, kde se můžete umýt a v klidu vyspat. A to my stále nemáme.

 

Jaký je tedy váš další plán?

K: Plán je najít levnou ubytovnu a pak se snad konečně odrazíme ode dna.

 

Máte už nějaké zkušenosti se sháněním bydlení v některé z pražských ubytoven?

K: Myslela jsem si, že s mými komunikačními dovednostmi to nebude tak těžké. Opak je pravda, je to docela šílené! Během jednoho odpoledne jsem například obvolala snad všechny pražské ubytovny, ale někde nechtěli psy, jinde ženy, a když už se náhodou něco našlo, tak za takovou částku, za kterou bychom měli celý byt i s kaucí. Výjimkou nebyl ani měsíční nájem ve výši 21 000 Kč za jeden pokoj. Přitom jsou podle našich zkušeností ubytovny přeplněné.

 

Oslovili jsme vás poté, co jsme vás opakovaně viděli, jak si před kostelem čtete. Znamená to, že jste si s sebou na ulici vzali knihovnu?

K: Naše dny vypadají tak, že partner vyrazí shánět práci nebo jídlo a já většinou sedím, hlídám psa a věci a čtu si. Já bych se zbláznila, kdybych nemohla alespoň něco pořád číst. Ty knihy jsem si ale s sebou nepřinesla, naštěstí existují knihobudky a ty mě zásobují literaturou všeho druhu.

 

Vraťme se k tomu, co jste označili jako hrdost. Myslím, že lidé mohou přiznat svou chybu a požádat své blízké o pomoc. Může se stát, že i dospělému člověku často nezbude nic jiného než se obrátit na rodiče. Vás to skutečně vůbec nenapadlo?

M: My jsme se tak rozhodli a prostě to tak máme. Dříve jsme machrovali, takže to musíme zvládat sami. Kdyby naši rodiče věděli, jak žijeme, tak by to tak nenechali, to by nedovolili. Ale oni to nevědí, myslí si, že bydlíme na ubytovně.

K: Kolikrát je to těžké, když třeba přijdeme na návštěvu, tvářit se, jako by se nic nedělo.

M: Posledně ti máma řekla, že nějak smrdíš, to bylo o fous…

K: Mně už taky docházejí voňavky…

M: My jsme prostě takový praštěný, ale věříme, že se z toho dostaneme, protože jsme draví a pořád máme ambice.

 

Po všech těch zkušenostech v sobě máte až tak silný kapitalistický dril, že vše musíte zvládnout sami? Působí to, jako by to byl jakýsi relikt vašich zkušeností z burzy. Svět ale přece není spravedlivý a často se člověk může snažit, jak chce, a přesto zůstane na dně…

M: To je sice pravda, ale nás každá překážka posiluje a posiluje i náš vztah, který je mnohem silnější, než byl kdy předtím. Sami jsme se dostali i ze závislosti, stačilo, že nám došly peníze, žádné léčebny jsme nepotřebovali. Přitom několikrát ještě přišla možnost do toho znovu spadnout, ale už jsme si nedali a myslím, že bychom si to ani nedokázali užít. Vzpomínám si, jak jsem K říkal, že dokud budu mít peníze, tak nedokážu přestat brát. A pak jsme najednou přišli o byt a zbytek už znáte. Dnes si myslím, že se to vše mělo stát, aby nás to spravilo především po duševní stránce.

 

Mluvili jste o veskrze pozitivních zkušenostech s bezdomovci, farářem a jeho komunitou. Co ostatní kolemjdoucí?

M: Dělíme je na ty, kteří se na nás mračí, pak ty, kteří se usmějí, a ty, kteří nás pozdraví.

K: Češi většinou dělají, že nás nevidí. Dost z nich chodí kolem a je na nich vidět, že je odpuzujeme. Turisté projevují větší a často upřímný zájem o to, co zde děláme a proč takto žijeme.

M: Těch, kteří se jakoby štítí, zas ale není tak velké procento, často se lidé naopak usmívají a říkají třeba: Dobrý den, vy tu kempujete?

 

Jakým způsobem reagovali bezdomovci, s nimiž jste přišli do styku, na váš příběh? Věřili mu vůbec?

M: Věřili. Řada z nich zažila podobně neuvěřitelné věci. I od nich jsem slyšel příběhy, které by byly pro mnoho lidí těžko uvěřitelné.

 

V době vydání rozhovoru oba zpovídaní čerstvě nežijí na ulici. Nejprve jim pomocnou ruku podal kolektiv Autonomního sociálního centra Klinika, kde nalezli útočiště na pár týdnů, a následně si našli spolu s bezdomovcem, kterému přezdívají „strejda“, místo na jedné z pražských ubytoven. Oba začali pracovat v jednom nadnárodním řetězci hypermarketů.