Národ, nebo stát?

Název knihy Co bylo Československo? přiro­zeně vyvolává dojem, že na jejích stránkách bude na položenou otázku odpovězeno. Následné zjištění, že se jedná o formát sborníku příspěvků z odborné konference, čtenáři ponechává v zásadě dva možné druhy očekávání: optimistické, které se vůči takovému formátu bude tvářit vstřícně, protože věří v přínos a nutnost interdisciplinárního přístupu, vyplývajícího z povahy zkoumané věci, nebo naopak očekávání pesimistické, jež před sebou nebude chtít vidět nic jiného než jen další fragment snad poněkud zkostnatělého akademického provozu, který konference a výstupy ve formě sborníků až příliš často produkuje jako rutinní vykázání činnosti.

Takovému „střízlivému“ pesimismu se ostat­ně nelze vyhnout ani při prvním pohledu na obsah knihy, který sugeruje, že namísto vznešené a stále častěji skloňované interdisciplinarity na čtenáře čeká série odpovědí na úzce zaměřené výzkumné otázky, které odpovídají specializaci jednotlivých autorů. V takovém duchu se ostatně nesou i úvodní slova editorky Mileny Bartlové, podle nichž jsou studie „jednotlivé sondy do rozsáhlého a významného tématu, které nebylo doposud soustavně zkoumáno: co to byla a jak vznikala československá identita jako identita státní a zprvu i národní. Autoři a autorky z různých oborů humanitních a sociálních věd se soustředili na oblast umělecké a vizuální kultury a (…) přinesli dílčí poznatky k otázce, jak se v této oblasti utvářela československá identita.“

Vzhledem k tomu, že kniha je jedním z „vý­­stupů týmového výzkumného projektu Ka­tedry teorie a dějin umění UMPRUM (…) rea­­lizovaného v letech 2011–2015 týmem historiků a historiček umění pod vedením Jindřicha Vybírala“, nepřekvapí, že hledání odpovědí se odehrává na terénu umělecké a vizuální kultury. Je ale možné si pokládat takovou otázku u výtvarného umění, designu nebo architektury? Úvodní text editorky je podstatně skromnější: kniha usiluje o poskytnutí „fragmentárního obrazu“, jehož střípkem byla mimo jiné i vcelku úspěšná výstava Budování státu. Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu ve Veletržním paláci.

Interdisciplinární sborník

Máme tedy před sebou standardní akademický sborník, který si nezaslouží více pozornosti než jiné publikace stejného druhu, jimž věnují pozornost především ti, jejichž profesionálního zaměření se týkají? Už ze samotného faktu, že kniha představuje „jen“ fragment podstatně širšího a pestřejšího projektu, vyplývá, že ne tak docela. Co je Československo? je nejenže nutné chápat jako část velkorysejšího celku, ale zároveň jako součást otevřeného badatelského procesu, jehož intence směle opouštějí stěny kateder a výzkumných ústavů směrem k širší veřejnosti, která získala možnost seznámit se mezi stěnami Veletržního paláce nebo na stránkách katalogu či předloženého sborníku s některými z aspektů vývoje československé identity.

Přestože jsou jednotlivé příspěvky úzce vymezené, jejich vkladem do veřejné debaty je především to, že téma, kterému se věnují, často představuje mikrokosmos širších sociál­­ních a mocenských konfigurací, jimiž se vyznačovala daná historická situace. Když například Marta Filipová ve své studii analyzuje podoby lidového umění, původně identifikovaného s vesnicí, činí tak na pozadí postupující urbanizace jakožto společenského procesu, který začal zvyšovat zájem o městské dělnické vrstvy a jejich kulturu. Proletářská třída se díky tomu ocitla v centru pojmu lidové kultury a společně s ní docházelo ve veřejném prostoru k upozaďování vesnických tradic ve prospěch městského člověka a jeho nově nabytých zvyklostí. Jiným vynikajícím příkladem je studie Maria­ny Šindelkové, která popisem historického vývoje výzdoby Svatovítského chrámu analyzuje „propojení dvou ideologických snah“, tedy národní a církevní. Chrám de facto pojímá jako důležité místo, ve kterém se protínají protichůdné tendence sekulární první republiky, která si složitě nachází nový vztah k římskokatolické církvi, dřívější opoře habsburské monarchie.

Bezesporu originálním „latourovským“ příspěvkem je i studie Ladislava Zikmunda­-Lendera, který se zabývá specifickou sociální praxí zednářských spolků a nachází v nich symptomatické místo podivuhodně ambivalentního modernismu první republiky. Čeští zednáři se v této budovatelské epoše přimkli k myšlence utváření československého státu se skutečným a zároveň až bizarním nadšením, opírajícím se mimo jiné o pansofickou metafyziku a vágní spiritualitu, jejímiž nositeli se staly tajné homosociální a veskrze patriarchální spolky držitelů ekonomického a kulturního kapitálu, tedy elit s nezanedbatelným vlivem na podobu tehdejší československé společnosti. Ostatně vzhledem k tomu, že součástí zednářských lóží byli i příslušníci politické třídy, nelze se divit autorovu závěru: Zikmund­-Lender na základě poodhalení odvrácené mystické a iracionální stránky rané československé modernity společně s Latourem soudí, že „ani základy ‚československého národa‘ nebyly nikdy příliš moderní“.

Budování nacionalismu

Nadmíru zajímavá je ale i studie Heleny Maňasové Hradské, která se věnuje vztahu reklamy a prvorepublikové modernity ruku v ruce s kritikou teze, podle níž byl někdejší reklamní průmysl zrcadlem hodnot tehdejší doby. Namísto toho nachází v reklamě částečně ahistorické invarianty, které spíše svědčí o stálosti různých strategií obchodu, jež hodnoty naopak předepisují. Mezi ně patřil především budovatelský politický étos, opírající se o „vzorné hrdiny na kolbišti hospodářské soutěže“ (například Václav Klement, František Otta nebo Tomáš Baťa) a využívaný v součinnosti s nacionálními mýty o přináležitosti k jednotnému společenskému tělesu. Na ideologické úrovni se tak spotřebitel stával bezmála politickým aktérem, který nesl ideu pokroku, modernizace a intenzifikace kolektivní síly společně s mezinárodním (a pro meziválečná léta typickým) patosem destrukce, hlásajícím nutnost násilí při proměně starého v nové.

Otázce zásahů Československé republiky do „soukromého vlastnictví svých občanů“ se věnuje Kristina Uhlíková, když mapuje několik vln, v jejichž rámci se zaměřuje na proces zestátňování památek. Přínosné jsou i poznatky Petra Gibase a Blanky Nyklové, kteří podrobují kritice představu o každodenní „šedi“ státního socialismu. Na příkladu vizuální diskursivní analýzy fotografické reprezentace Ostravy mezi lety 1952 a 1985 poukazují na ideologické zobrazení vztahu lidí, těžkého průmyslu a krajiny, stejně jako na proměny konstrukce genderu ve společnosti reálného socialismu.

Sborník uzavírá esej Petra Pitharta, jenž se věnuje především kritice takového národního státu, který se začíná chápat jako etnicky definovaný celek. Právě tato myšlenka představovala jeden z neuralgických bodů čechoslovakistické ideologie a generovala antagonismy, které nakonec podle Pitharta vedly k rozpadu Československa o mnoho let později. Zdá se ostatně, jako by právě zde spatřoval původ nesnášenlivosti ke všemu cizímu, kterou „vyčištěné“ Česko trpí. A to nikoli Česká republika jako stát, který jsme vybudovali, ale jako stát, který nám prostě zbyl. Samotný Pithartův závěr je pak nekompromisní: vždy jsme dali přednost národu před státem, etnicitě před erárem. A můžeme dodat, že přítomné studie mu nakonec zhusta dávají za pravdu, přičemž právě v tom spočívá aktuál­nost sborníku, jenž se dotýká historických kořenů našeho nacionalismu a technik utváření národní identity.

Autor je doktorand na AVU.