K oblíbeným druhům televizního humoru v USA patří stand-up comedy. Společnost Netflix v loňském roce začala každý týden uvádět nový speciální pořad tohoto formátu. Dala v něm také mimořádný prostor ženám.
Primární funkcí stand-upu je pobavit publikum. Stand-up v podání žen ovšem často neplní pouze zábavní, ale také politickou a společenskou funkci, když dává zaznít nepopulárním názorům, které podrývají status quo a pomáhají pochopit, jak náročné je pro matky, přítelkyně, dcery či kamarádky obhájit své místo v mužském světě.
Ženy nemají čas mít strach
Společnost Netflix se v roce 2017 rozhodla uvést každý týden nový stand-up speciál čili zhruba hodinový záznam vystoupení jedné komičky či komika. Aktivní byly v tomto směru také stanice Comedy Central, HBO a Showtime. Zejména američtí diváci toužící strávit večer poslechem vtipů nemuseli cestovat do komediálního klubu v nejbližším městě. Stačilo si pustit televizi. Kritici proto Netflixu vyčítali, že speciály zbavil jejich výlučnosti, komodifikoval stand-up a z komiků dlouho pilujících svá vystoupení udělal pouhé dodavatele obsahu. Netflix navíc neposkytuje přesnější demografické údaje o předplatitelích, takže baviči například nevědí, ve kterých částech Spojených států jejich show více rezonovala. Umělci, s nimiž Netflix podepsal smlouvu, však na oplátku dostali rozpočet jinak vyhrazený největším hvězdám oboru a možnost oslovit globální publikum.
Například Ali Wongová, americká komička čínsko-vietnamského původu, měla před uvedením speciálu Baby Cobra (2016) problém zaplnit menší podnik. Nyní vystupuje i dvakrát za večer před plnými sály v největších amerických městech. Kariérní cesta Wongové poukazuje na další z příznivých průvodních jevů stávající nadprodukce stand-up speciálů – více příležitostí pro ženy, které by vzhledem k sexismu americké komediální scény (o němž se začalo více mluvit a psát teprve v reakci na kauzu Louise C.K.) získávaly srovnatelný prostor mnohem pracněji. Ženské stand-upy zveřejněné na Netflixu v posledních dvou letech nabízejí pestrý průřez současnou ženskou komediální tvorbou a poskytují vtipný i zneklidňující kontext k výroku americké komičky Jen Kirkmanové: „Jsem žena, nemám čas strachovat se kvůli ISIS.“
Abjektové umění
Několik generací baviček, od Mae Westové a Lucille Ballové přes Elaine Mayovou až po Joan Riversovou a Roseanne Barrovou, názorně předvedlo, jak zavádějící je rozšířené přesvědčení, že ženy nejsou vtipné. Jsou – jenom je pro ně těžší to dokázat. Stand-up v jeho nejrozšířenějším dnešním pojetí stojí na otevřeném popisu osobních zážitků a pocitů. Vyprávět o nich je pro muže vzhledem ke společenským očekáváním snazší než pro ženy. Komičky čelí většímu tlaku na to, jak by měly vypadat a mluvit, jakou roli by na veřejnosti měly hrát. Publikum často nehodnotí pouze úroveň vtipů, ale také ženin vzhled. Mnohé současné komičky proto volí podobný obranný mechanismus jako Riversová nebo Barrová. Zaujímají sebeironický postoj a svým kritikům berou slova z úst.
Amy Schumerová, Sarah Silvermanová či Iliza Schlesingerová mluví o ženských tělech sarkasticky a bez obalu. V zájmu co nejúplnějšího zprostředkování své životní zkušenosti neopomíjejí žádný prvek spoluutvářející ženské já, ať už jde o menstruační krev, poševní sekret nebo různé deformace vaginy. Některé stand-upy se v tomto ohledu blíží takzvanému abjektovému umění, jež se snaží odkazy na lidské tělo vzbudit zhnusení, pohoršení či soucit. Komičky zkoumající rámce, které určují, kdy ještě je ženské tělo krásné a žádoucí a nakolik upřímně lze mluvit o „ženských problémech“, v zásadě uvádějí do praxe koncepty femistických teoretiček, jež zkoumají diskursivní konstrukci genderu, jako Julia Kristeva či Judith Butlerová. Tím, že ženské tělo odmítají chápat jako krásný objekt pro mužský pohled nebo něco groteskního a nečistého, pomáhají detabuizovat vypovídání o něm a přispívají k dekonstrukci dominujícího řádu.
Autorky zakládající své vtipy na popisu fyzických a psychických změn spjatých s těhotenstvím či stárnutím volí jiný tón, než jaký je pro dané téma ve veřejném diskursu zpravidla vyhrazen. Jen Kirkmanová ve svém druhém speciálu pro Netflix Just Keep Livin’? (2017) líčí deprimující pocit nadbytečnosti v důsledku klimakterických změn, Ali Wongová v Baby Cobra vypráví o úskalích análního sexu v pokročilém stadiu těhotenství a Kanaďanka s maďarskými kořeny Christina Pazsitzky publiku názorně předvádí, jak probíhal její porod císařským řezem, který z ní udělal Mother Inferior (2017), jak zní název jejího stand-upu.
Wongová svůj speciál v reakci na zneviditelňování těhotných žen (nejen) v zábavním průmyslu natáčela v sedmém měsíci těhotenství a vzdor své graviditě se nebojí vtipkovat třeba o potratu, který v minulosti prodělala. Časopisu Elle se svěřila, že možnost promluvit o této zkušenosti jí pomohla vnitřně se s potratem vyrovnat. Současně tak chtěla upozornit i jiné ženy na to, že potrat není chyba, za kterou by se měly stydět. Díky stand-upu mohla těhotenství proměnit ze společenského handicapu v prostředek emancipace. Schopnost vyprávět s humorem o sexualitě, mateřství a jiných tělesných procesech má v podání stand-up komiček nádech osvěty a apelu na ostatní ženy, aby se ani ony nebály promluvit.
Matky a mileniálky
Normy stanovující, jak by se měla chovat žena, která vychovává dítě, podvrací z pozice svobodné matky kanadská komička Katherine Ryanová ve stand-upu In Trouble (2017). Koketním vystupováním záměrně strhává pozornost ke svému tělu a vymezuje se vůči snahám definovat matky po čtyřicítce skrze jejich mateřství a péči o druhé. Svou kariérou současně demonstruje, že i žena bez manžela může být dobrou matkou a zároveň úspěšnou komičkou.
Obdiv kolegyním, které dokázaly za cenu velkých obětí skloubit výchovu dětí s kariérou, v nedávném rozhovoru pro Vulture vyjádřila Sarah Silvermanová, od devadesátých let jedna z nejvýraznějších osobností americké komediální scény. Ve svém nejnovějším speciálu A Speck of Dust (2017) sice ubrala ze snahy šokovat vtipkováním o AIDS nebo holocaustu, ale stále obratně balancuje na hraně. Potrat charakterizuje jako zákrok, který sice zabíjí, ale hlavně den, kdy jej žena podstoupí. Za ideální hračku pro dceru s vážnou tváří označuje panenku Barbie, díky níž si potomek uvědomí, že základem úspěchu jsou velká prsa a dlouhé nohy, na kterých lze stát jedině na podpatcích.
Do podobné komediální „školy“ jako Silvermanovou, jež kombinuje škádlivý projev s nestoudnými vtipy, můžeme řadit vycházející hvězdu americké komedie Amy Schumerovou. Stand-up The Leather Special (2017) zahajuje Schumerová slovy: „Nevím, jestli se to k vám doneslo, ale v minulém roce jsem se stala hodně bohatou, slavnou a skromnou.“ Následně dopodrobna rozebírá vše, co (ne)chcete slyšet o její vagině („Když mám lepší den, voní jako zvířátko z farmy“). Cílem Schumerové ovšem není pobouřit puritány. Stejně jako její kolegyně hlavně boří přetrvávající iluze o ženské sexualitě a posouvá hranice toho, o čem mohou ženy na veřejnosti mluvit.
S image svobodomyslné mileniálky pracuje vedle Schumerové také Iliza Schlesingerová, která dostala od Netflixu již tři příležitosti vyprávět (nejen) o svých zážitcích z divokých večírků. Když si ve speciálu Confirmed Kills (2016) stěžuje, jak je pro ženu náročné být neustále bezchybná, nevyznívá to díky sarkastickému humoru a promyšleným argumentům jako naříkání, ale jako realistické zhodnocení situace. Také od silných žen se podle Schlesingerové očekává, že budou působit zranitelně, neboť muži svou dominanci zakládají primárně na fyzické síle. Mentální převaha je sice fajn, ale před znásilněním vás neochrání.
O čem se nemluví
Zatímco Wongová převrací stereotypy spojené s Američany asijského původu, latinskoamerickou perspektivu v netflixovských stand-upech zastupuje dcera mexických přistěhovalců Cristela Alonzová. Leitmotiv jejího vyprávění je naznačen názvem speciálu Lower Classy (2017). Příhodami z vyrůstání v chudých poměrech („Tohle kuře za dvanáct dolarů mělo šťastnější dětství než já“) přibližuje ekonomickou a politickou realitu Spojených států z pohledu těch, kdo jsou současným americkým prezidentem vnímáni jako nežádoucí příživníci. „Copak neví, že my teď používáme tunely?“ podivuje se například nad Trumpovým plánem vybudovat na americko-mexických hranicích zeď.
Na kulturních odlišnostech a svém exotickém původu z větší části zakládá stand-up Things They Wouldn’t Let Me Say (2017) také jedna z vůbec prvních indických stand-up komiček Aditi Mittalová. Vtipné a široce přístupné vyprávění žen různého věku, třídního a etnického původu pomáhá překlenout kulturní, genderové a sociální rozdíly. Zároveň je důležitou připomínkou pestrosti Spojených států, kde se hlavního slova v poslední době opět ujímají bílí heterosexuální vyznavači konzervativních hodnot.
Od žen se očekává, že budou zároveň vyzývavé i ostýchavé, silné i zranitelné, samostatné i pokorné. Komičky zde zmíněné i ty, na které se nedostalo (například Maria Bamfordová, Whitney Cummingsová, Lynne Koplitzová nebo Chelsea Perettiová), si tyto požadavky uvědomují, ale odmítají se jim podřizovat. Určující pro ně nejsou společenské konvence, ale jejich přirozené touhy a potřeby. Neznamená to, že nechtějí nebo neumějí být dobrými matkami, partnerkami či manželkami. Pouze především vyžadují svobodnou a rovnoprávnou společnost, která od žen nebude očekávat, „že jsou zranitelné, krásné a neschopné rychle utíkat“ (Iliza Schlesingerová). Vyprávěním vtipů se podílejí na jejím utváření.
Autor je filmový publicista.