Obscéní pták noci

Don Jerónimo de Azcoitía přikázal odstranit z domů v Rinconadě veškerý nábytek, všechny koberce, obrazy a knihy, které mohly připomínat vnější svět: nic nesmělo v jeho synovi probouzet touhu po tom, co neměl nikdy poznat. Dal také zazdít všechna okna a všechny dveře, které zajišťovaly spojení s vnějškem, kromě jediné brány, jejíž klíč byl uschován. Celé sídlo se proměnilo v zapečetěnou dutou skořápku, složenou z řady neosídlených usedlostí, lemovaných prstencem zdí, který se otevíral pouze do nitra zahrad a dvorů, odkud pán domu přikázal vymýtit letité zlaté pomerančovníky, buganvilie, modré hortenzie i záhony lilií a nahradil je dřevinami zastřiženými do přísně geometrických forem, aby zakryl jejich přirozenou bujnost. Poručil, aby byly zbořeny vedlejší budovy, nakupené v okolí ušlechtilého jádra: pryč s celým tím labyrintem z nepálených cihel, změtí pavlačí a patií a sklepů a chodeb; bylo už zapotřebí rozetnout tu tkáň a vazivo z hlíny, rozplést lanoví, které během svého mnohaletého růstu svazovalo a znehodnocovalo čistou prostotu čtyř nádvoří určených pro jeho syna. K ubytování sluhů malého Boye nechť jsou vystavěny pavilony, rozeseté v parku, jejž nemělo dítě nikdy spatřit. Nechal pokácet všechny stromy, jejichž koruny by mohly být vidět z oken domu. Mimoto nařídil, aby poslední nádvoří, to s vodní nádrží, bylo obehnáno nedobytnými hradbami, a před pravoúhlou nádrž nechal postavit Dianu Lovkyni z šedého kamene, vytesanou podle jeho ustanovení: nahrbenou, se zbytnělou čelistí a zkroucenýma nohama; na hrbu se jí skvěl toulec a luna osvěcovala její zvrásněné čelo. Zbylá nádvoří vyzdobil dalšími kamennými zrůdami: nahým Apollónem, zamýšleným jako zpodobení hrbatého těla a tváře budoucího dospívajícího Boye, s nosem a čelistí, jaké mívají chrliči, s nesouměrnýma ušima, se zaječím pyskem, znetvořenými pažemi a neobyčejně velikým visícím pohlavím, které už od kolébky vyráželo z hrdel ošetřovatelek obdivná ach a och. Až Boy vyroste, rozpozná svou dokonalost v té Apollónově, a až se probudí jeho pohlavní instinkty, najdou svůj objekt v postavě Diany Lovkyně nebo ve Venuši poďobané neštovicemi, která se svou neuvěřitelně obrovskou zadnicí, již znehodnocovala celulitida, lascivně dováděla v břečťanové jeskyni.

O všechny tyto podrobnosti se don Jerónimo postaral proto, že nic z toho, čím měl být Boy obklopen, nesmělo být ošklivé, nuzné ani nízké. Ošklivost je jedna věc. Avšak jiná, zcela odlišná věc je zrůdnost, která má sice převrácený, ale podobný dosah jako krása, a proto si také zasluhuje podobné výsady. A zrůdnost měla být to jediné, co hodlal don Jerónimo de Azcoitía svému synovi od jeho narození předkládat.

Vyslal tedy svého tajemníka, aby putoval po městech i vesnicích, přístavech a dolech a vyhledal v nich obyvatele, kteří by byli hodni toho, aby zalidnili Boyův svět. Zpočátku nebylo snadné je nalézt, neboť zrůdy se rády schovávají a hanbu svého údělu odklízejí do ústraní žalostných skrýší. Ale netrvalo dlouho a Humberto Peñaloza se stal ve věci zrůd znalcem. V jednom z klášterů provincie například objevil pátera slabé víry, zato však inteligentního a znetvořeného hrbem neskutečných rozměrů. Přišel si s ním několikrát pohovořit, aby ho pokoušel příslibem pohádkového platu a života, jemuž by mohl dát takovou podobu, jakou by si sám vyvolil, ve světě, kde znetvořenost není anomálií, nýbrž pravidlem – a páter Mateo utekl z kláštera, v němž tolik let schovával svou hrůzu za plášť zbožnosti. Po veřejných domech, tržištích, cirkusech přijíždějících do chudých čtvrtí zverboval Humberto trpaslíky stěží představitelné rozmanitosti, s obrovskými hlavami, zvrásněnými tvářemi zestárlých strašáků, krátkýma nohama, ječivým hlasem, jedince lakotné, domýšlivé i bystré. Objevil Miss Dolly, nejtlustší ženu na světě se značným renomé, ženštinu nejasného původu, spektakulární tloušťky a kymácivé chůze, jež se předváděla nastrojená do flitrových bikin a tančila na pilinách pokrývajících cirkusovou arénu spolu se svým manželem Larrym, klaunem o dlouhatánských pažích i nohou a s nepatrnou hlavou, která čněla kdesi na výšinách jeho hubeného krku jako hlavička špendlíku.

Za nocí, kdy zrůdy vylézají ze svých pelechů a brousí po parcích a úhorech na okrajích měst, číhal Humberto Peñaloza na zohavené bytosti, a pokud jim jejich deformace nezpustošila inteligenci, najímal je do Boyových služeb. Tak narazil například na Bertu, ženu se znehybněnou celou dolní částí těla, kterou za sebou vlekla po zemi jako ještěří ocas a pohybovala se silou svých přebujelých rukou a paží: byla známou figurou v kinech nejlevnějších čtvrtí, kde lehávala natažená na lavici z dřevěných trámů a její živoucí očka hltala jeden film za druhým. Z Melchora, který si čítal noviny a časopisy ve svém smetištním brlohu, zase udělaly pupínky v obličeji jednu velkou skvrnu malinové barvy. Pro Humberta Peñalozu se stalo otázkou cti, že mohl donu Jerónimovi představovat čím dál tím fantastičtější exempláře, nevídaná stvoření s křivými čelistmi a nosy, s neuspořádanou květenou žlutavých zubů, která se jim nevešla do úst, akromegalické obry, albínky průsvitné jako dušičky, dívky s tučňáčími končetinami a netopýříma ušima, osobnosti, jejichž vady překračovaly sféru ošklivosti, aby je povýšily do vznešené kategorie zrůdnosti.

Navzdory odloučení, v němž zrůdy žijí, se mezi nimi zanedlouho roznesla zvěst, že jistý výstřední pán je za jejich služby ochoten vydávat pohádkové sumy. A tak se po určitém čase Humberto Peñaloza nemusel nadále nořit do hlubin večerních zábav, aby vytrhl zrůdy z jejich doupat – aniž by je kdokoli svolával, samy začaly přicházet ke dveřím domu dona Jerónima, s nářkem se shlukovaly na ulici, dožadovaly se audience a přikládaly vysokou cenu tomu, co bylo dosud jejich neštěstím, doprošovaly se místa, zaměstnání, útočiště v tomto světě bez ponižování, který jim onen pán nabízel. Don Jerónimo dostával dopisy, telegramy, reference, podrobné charakteristiky, fotografie. Zrůdy se sbíhaly ze všech světových stran, sestupovaly z hor, vycházely z lesů a vylézaly ze sklepů, často přicházely z odlehlých krajů a někdy dokonce i ze zahraničí a prosily, aby i jim bylo dovoleno vstoupit do onoho ráje, jejž se don Jerónimo de Azcoitía rozhodl stvořit.

V kanceláři naproti knihovně dona Jerónima pořádal Humberto Peñaloza s tímto zástupem pohovory a těšil se z veliké pestrosti, která se mu nabízela. Do knihovny nechával vstoupit pouze ty nejvýjimečnější exempláře: tam si je don Jerónimo nejprve prozkoušel a pohovořil s nimi a následně jim buď byla předložena smlouva k podpisu, anebo byli vyřazeni. Vyřazených přitom bylo ve skutečnosti jen málo. Šlo totiž koneckonců nejen o to, aby byl Boy přímo obklopen zrůdami, které by si byly vědomy toho, co činí, ale také o to, aby bylo těmto zrůdám první kategorie poskytnuto společenství podzrůd, které by jim sloužily jako pekaři, mlékaři, tesaři, klempíři, peoni – tak, aby jim nic nechybělo a aby svět normálnosti mohl být vypuzen kamsi do daleka a konečně zmizet.

Tuto elitu zrůd, která měla vychovávat a vzdělávat malého Boye, musel Jerónimo jemným a pracným způsobem přesvědčit, že bytost, která je abnormálním zjevem, nepatří k nižšímu stadiu lidského rodu, vůči němuž má člověk právo soucitu i opovržení: to jsou jen prvotní reakce, vysvětloval don Jerónimo, které zakrývají dvojznačnost dosud nepoznaných citů velmi blízkých závisti nebo nepřiznané smyslné vášni, citů, jež probouzejí tak mimořádné bytosti, jakými jsou zrůdy. Obyčejní lidé jsou totiž schopni reagovat pouze na obvyklé stupně škály, která se rozkládá mezi krásnem a ošklivostí, což jsou koneckonců jen odstíny jedné a téže věci. Naproti tomu zrůda, tvrdil don Jerónimo se zanícením, kterým je strhával pro svou mystiku, náleží k odlišnému, privilegovanému druhu, jenž má své vlastní zákony a speciální kanonická pravidla, v nichž jsou pojmy krásna a ošklivosti vyloučeny jakožto bezvýznamné, neboť zrůdnost je ve své podstatě vyvrcholením syntézy obou kvalit, zesílených až na práh vznešena. Normální bytosti propadají tváří v tvář takové výjimečnosti zděšení, a proto zavírají zrůdy do ústavů nebo cirkusových klecí a s pohrdáním je od sebe odstrkují, aby jim vytrhli z rukou jejich moc. Avšak on, don Jerónimo de Azcoitía, jim navrátí jejich výsady zdvojnásobené, zestonásobené…

S tímto cílem – a jakožto odměnu za služby svému synu Boyovi, který byl také zrůdou, ale na rozdíl od ostatních neměl nikdy poznat ponížení od světa, jemuž schází pochopení – uzpůsoboval svou usedlost v Rinconadě, jejímiž stezkami a podzimními alejemi v příznivých dobách kráčela láska tak dokonalá, že mohla zplodit jedině velkolepou bytost, jakou byl Boy. Dítě mělo vyrůstat v uzavření těchto geometrických a šedých nádvoří, aniž by poznalo kohokoli jiného než své sluhy, kteří mu měli od prvního okamžiku vštěpovat, že jedině on je počátkem i účelem a středem tohoto kosmu, stvořeného výhradně pro něj. Nemohl a nesměl o tom z žádného důvodu pochybovat. A neměl poznat ani sžírající touhu, s níž oni, sluhové, dosud přihlíželi radostem, jež jim byly zapovězeny, protože se narodili do světa, který nebyl vytvořen pro ně.

Má to však smysl, začínaly se ptát zrůdy, obětovat se představám o odstranění světa, jehož existence z nich už naneštěstí jednou stihla učinit oběti? A k čemu jim tedy budou peníze, báječné platy a skvělé zabezpečení vyšších bytostí, když jim bude dovolen přístup leda do pustých nádvoří a vysídlených usedlostí, v nichž měl vyrůstat Boy? Ne, ne, ne… pochopte, vyzýval je don Jerónimo, kromě honorářů dostanete také celý zbytek Rinconady, kde si vybudujete svůj vlastní svět, s morálkou a politikou a hospodářstvím a zvyklostmi, jaké jen budete chtít, se svobodami i mantinely, po jakých jen zatoužíte, s požitky i strastmi, na jaké si jen vzpomenete, poskytnu vám naprostou volnost, abyste si vytvořili vlastní řád nebo vlastní nepořádek, tak jako jsem já vytvořil řád pro svého syna. Je tu jen jediný požadavek: Boy nesmí nikdy mít ani tušení o existenci bolesti a slasti, štěstí a neštěstí, o tom, co se skrývá za zdmi jeho umělého světa, nikdy k němu nesmí dolehnout byť jen vzdálený šum hudby.

Ne všichni složitým úmyslům dona Jerónima rozuměli. Někteří se nechali vystrašit jejich domnělými nároky a raději se vrátili do svých skrýší na úhorech, jeskyní vyhloubených mezi ostružiníky, do svých klášterů a cirkusů. Jiní však poslouchali a pochopili. Především Císařovna měla řadu otázek, a velmi bystrých. Byla naverbována jako první: tato příbuzná dona Jerónima z vedlejší, zchudlé větve, zato však se vzděláním, které si doplňovala čtením časopisů a knih, vládla dílně, kde se šilo nejjemnější spodní prádlo a v níž navzdory svému vzrůstu pohádkového Palečka, své hlavičce s buldočími tesáky a tukovými váčky vzbuzovala takovou autoritu, že se jí dělnice bály. Teď měla spravovat hermetický Boyův dům. Byla jedinou zrůdou, která jednala s donem Jerónimem jako rovný s rovným, a coby příbuzná, byť vzdálená, k němu měla přístup soukromou cestou, aniž by musela projít kanceláří tajemníka, který bděl nad knihovnou.

„A co ten Humberto?“

„Co o něm potřebuješ vědět?“

Zapálila si cigaretu a přehodila nohu přes nohu.

„Jaké má být jeho postavení vůči nám.“

„To už jsem ti řekl. Veškerá autorita bude vyvěrat z něho. Musíš ho považovat ani ne tak za mého zástupce v Rinconadě, jako za mě samotného, vtěleného do Humberta – jako bych žil mezi vámi a staral se o Boye. Po našem posledním shromáždění příští týden se už se mnou nebudete smět spojit jinak než Humbertovým prostřednictvím. Trestem za jakýkoli pokus o přímou komunikaci bude vyloučení.“

„A já, jakožto příbuzná?“

„Hlouposti stranou, Císařovno: zapomeň na příbuzenství, koneckonců společnou máme leda praprababičku. Humberto mezi vámi bude natolik mnou, že jemu samému bude stačit, když se se mnou setká jednou za rok.

Císařovna se na pohovce zavrtěla mezi polštáři z šedého sametu. Její nohy sotva dosahovaly k okraji sedadla. Vypadala jako oplzlá panenka navoněná parfémem Mitsouko.

„To není odpověď na mou otázku, Jerónimo.“

„A o co tedy jde?“

„O něco, co nám dělá starosti, mluvili jsme o tom mezi sebou, s Bertou, s Melchorem…“

„Vážně?“

„Podívej, aby bylo jasno, o co tu běží: Humberto není zrůda. Je to normální tvor, běžný, obyčejný, i když je to škaredý a bezvýznamný chudinka. Ale pochop, že jeho postavení mezi námi ostatními je dost pochybné.“

„Ale proč?“

„Protože jeho přítomnost nám bude neustále připomínat to, čím nejsme. Nakonec ho začneme nenávidět.“

„Možná máš pravdu. Jenže Humbertova role mezi vámi je důležitá přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé, octne­-li se jediný normální tvor ve světě samých zrůd, bude to právě on, kdo bude nenormální, takže spadne do kategorie zjevů, zatímco vás ostatní promění v normální bytosti. Pro Boye bude ztělesňovat zkušenost zrůdnosti.“

„Zajímavé. A ten druhý důvod?“

„Humberto je velmi talentovaný spisovatel, který neměl klid ani příležitost k tomu, aby naplno rozvinul své tvůrčí schopnosti. Pověřil jsem ho sepisováním kroniky Boyova světa, dějin mé odvahy umístit svého syna mimo běžné souvislosti života.“

Císařovna vydechla oblak dýmu.

„On je Humberto spisovatel? To jsem nevěděla. Zajímavé. Nakonec by celá ta záležitost s Rinconadou mohla být docela zábavná…“

* * *

Štědré zálohy, které don Jerónimo de Azcoitía dopřál zrůdám ještě před jejich budoucí mzdou, jim umožnily zbavit se veškerého dřívějšího majetku, svých nuzných oděvů, které měly zakrývat jejich nevídaná znetvoření, svých hábitů a sutan, svých zašpiněných cárů, svých cirkusových, divadelních nebo hampejzových rób, a zabydlet se v Rinconadě se skvělou a zbrusu novou výbavou. Berta si přivezla čtyři kufry plné střevíců: lakových, ještěrčích, krokodýlích, pozlacených, s jehlovými podpatky na večer, s plochou podrážkou na sport, a dokonce, jak se šuškalo hned od prvního dne, i jeden pár s přezkou z opravdových briliantů. Basilio, akromegalický hlavoun neobyčejné síly, stavěl na odiv svá potištěná trika – se Supermanem, Marilyn Monroe, Che Guevarou, předváděl se ve svých saténových koupacích kalhotách, v kopačkách s vyztuženými hřeby, v županech a osuškách s iniciálami šampionů. Císařovna si půlhodinu po svém příjezdu na místo začala zkoušet karmínové sametové turbany, astrachánové fezy, slamáky, hučky z fialového tylu, které sem dopravila v tuctu speciálních krabic na klobouky. A doktor Azula, jehož španělský přízvuk si od počátku vynucoval respekt, se svým jediným okem, které takřka uprostřed jeho obličeje zářilo uspokojením, pověsil svýma dravčíma rukama na mahagonová ramínka deset nových obleků z anglické tkaniny a z nich vybral jeden lehčí kousek světle modré barvy, v němž si onoho prvního dne pyšně vykračoval po parku, ohromen impozantním horským masivem americké země, kam ho přivedl don Jerónimo Azcoitía s příslibem pohádkového platu, pokud se ujme péče o jeho syna.

Následovaly veselé okamžiky výběru pokojů a bytů, které si potom každý vyzdobil v mezích svého vkusu a s využitím předmětů, jaké byly z neosobní šedi Boyových nádvoří a domů vyloučeny: byla tu hebká křesílka ve stylu francouzského direktoria, pastelová malba Rosalby Carriery, veliký obraz červánků nad umělými zříceninami s podpisem Clauda Lorraina, benátské komody, ručně vyřezávané petits meubles, závěsy z hedvábí s efektem moaré, janovského sametu nebo toile de Jouy, kterých se v dražbě zmocňovali ti, kdo nejhlasitěji křičeli a nejvíce se tlačili. Basilio se nad takovými malichernostmi povýšeně usmíval: na podlaze svého pokoje rozbalil prvotřídní spacák značky Abercrombie & Fitch, stěny si ozdobil fotografiemi fotbalových mužstev a hudebních skupin, zatímco do ložnice postavil punching­-ball, aby mohl trénovat.

Bylo léto. V nádheře parku cvrkaly cikády svůj známý koncert vlahého večera. Zrůdy, které zrovna neměly službu u Boye, se navlékly do plavek a vrhly se do bazénu. Berta s rukama tlustýma jako kmeny natírala olejem šarlatové pupínky na Melchorově těle, potom zase Melchor mazal Bertiny nehybné nohy až k pantoflím z duhových flitrů. Nataženi jeden vedle druhého, s očima zavřenýma pod tmavými brýlemi, mlčenlivě se opékali na slunci. Melise, která byla albínka, a nemohla se tedy vystavovat plnému slunci, Císařovna ve stínu vysvětlovala:

„Tak to chodí. Uvidíte, že to skončí svatbou. Berta už mi řekla, že mám jít za svědkyni. Mám klobouk s chocholkou, který se bude výborně hodit.“

Ti, kterým se nechtělo plavat, popíjeli koktejly pod pestrobarevnými slunečníky nebo hráli na trávníku kroket a fotbal. Poté, co Larry a Miss Dolly dokončili svou práci a malý Boy usnul v kolébce, lehli si spolu v předsíni. Koneckonců, každý podle svého gusta, zašeptala Berta; pokud jde o mě, tak tohohle Larryho tedy ani za nic, je tak hubený, až je to nechutné; a Císařovna, zatímco svým psím jazýčkem hledala třešeň na dně své sklenky Manhattanu, přitakala:

„Musí mít naprosto zvrácený vkus! Larryho vážně ani za nic.“

Ze španělského originálu El obsceno pájaro de la noche (El País, Madrid 2003) vybral a přeložil Michal Špína.