Výraznou součástí americké televizní zábavy jsou politicky zaměřené late-night show, soustředěné kolem výrazných moderátorů. V trumpovské éře se vyostřuje kritičnost některých z nich, zatímco jiní hledají vstřícnější polohy nebo čirý eskapismus.
Moderátoři nejrůznějších zámořských late-night show dnes nejsou „pouhými“ baviči, kteří šaškují s celebritami usazenými na gauči, hrají s nimi ztřeštěné hry a vymýšlejí vtipné skeče. Stephen Colbert, John Oliver, Seth Meyers, Samantha Bee nebo Trevor Noah jsou zároveň komentátory, kteří se – obrazně řečeno – nebojí vzít vrcholného politika za límec a pořádně s ním zacloumat. Ve svých monolozích se sarkasticky vyjadřují k současnému dění, zaujímají k němu jasné stanovisko, a dokonce se někdy odhodlávají k burcujícímu aktivismu. S rozmachem volně přístupných kanálů na YouTube, kde se pravidelně objevují útržky z čerstvě odvysílaných epizod, se tito komici definitivně stali mezinárodně známými mediálními osobnostmi, spolehlivými průvodci palčivými tématy a synonymem pro krátká videa, která si pouštíme ke snídani.
Vtipy prošpikovaná investigativa
Mohlo by se zdát, že fenomén politické late-night získal na významu a popularitě teprve nedávno, s úspěšnou prezidentskou kandidaturou Donalda Trumpa. Hybridní pořady, propojující sžíravou satiru se zpravodajstvím, mají nicméně v USA delší tradici. Průkopníkem se v tomto ohledu stal zejména program The Daily Show, jehož hlavní tváří byl od přelomu milénia až do předloňska moderátor Jon Stewart. Už za vlády George W. Bushe Stewartova relace úspěšně prošlapávala cestu novým inovativním formám politické žurnalistiky. A přestože její tvůrci o svém projektu hovořili s mírně sebeshazovačným despektem jako o „fake news“, ve skutečnosti kromě výsměšných šlehů na adresu vládnoucí garnitury vytvářeli také svébytnou kritickou alternativu k tradičnějším „skutečným“ zprávám. Tam, kde například „seriózní“ reportáže střihem zahlazovaly Bushovy veřejné projevy, které tak najednou vyznívaly plynule a autoritativně, The Daily Show záměrně zviditelňovala prezidentovu řečnickou neobratnost, stavěla do popředí váhavé pomlky a upozorňovala na chatrnou argumentaci.
Není náhoda, že několik předních figur současné late-night, Stephen Colbert, John Oliver či Samantha Bee, začínalo právě ve Stewartově pořadu. V závislosti na tom, co jejich aktuální sólové projekty umožňují, pak tito moderátoři pokračují ve stejně laděné politické satiře i nyní. Zřejmě nejdál, až do formy promyšleně vygradované, vtipy prošpikované investigativní novinařiny tento koncept dotáhl Oliver ve svém netradičním late-night Co týden dal a vzal (Last Week Tonight with John Oliver), kde původem britský komik jen za poslední rok důkladně reflektoval francouzské volby, brexit nebo síťovou neutralitu.
Komedie v zákopech
Oproti bushovské éře ale došlo k důležitému posunu. Politicky zaměřená, názorově vyhraněná perspektiva se stala natolik integrální součástí americké televizní late-night, že se dnes od komiků přímo očekává. A to i od těch, kteří se jí jinak spíše vyhýbají. Pozdvižení tak loni vzbudil Jimmy Kimmel, který v úvodu své jinak odlehčené talk show opakovaně brojil proti republikánskému návrhu zdravotnické reformy. V nečekaně silných, emotivních promluvách přitom zdůraznil svoji osobní zkušenost otce, jehož syn se narodil s vrozenou srdeční vadou. Pod palbou ostré kritiky se oproti tomu ocitl Jimmy Fallon, který si uprostřed vyhrocené prezidentské kampaně pozval do své The Tonight Show jako hosta Donalda Trumpa. A místo aby jej po vzoru svých kolegů nesmlouvavě konfrontoval s jeho xenofobní, humpoláckou rétorikou, s úsměvem mu přikyvoval, a v jedné chvíli dokonce laškovně cuchal jeho účes.
Pohoršené reakce na Fallonovo vstřícné interview, stejně jako na jeho neochotu glosovat Trumpovy přehmaty přitom odrážejí několik obecnějších změn. Zákopy mezi „protisystémovými“ a „establishmentovými“ politiky a médii se výrazně prohloubily, rétorika se na obou stranách vyostřila. Tradičnější liberální média, mezi které patří i americké televizní stanice vysílající zmíněné late-night show, tak utvořila více méně jednotnou frontu, jež svorně vyjadřuje odpor k vulgárnímu populismu, extremistickým náladám, případně konzervativním či radikálněji pravicovým médiím. A kdo si dovolí vystoupit z řady, na toho je třeba ukázat prstem.
V tomto klimatu se tak nabízí několik otázek po úloze současné americké late-night. Není konfrontační antitrumpovské zaměření komediálních pořadů rovněž taktikou, jak v nabité konkurenci získat větší množství obdobně smýšlejících diváků? Tím spíš, pokud jsou typickým publikem nočních talk show liberálové z velkých měst na východním a západním pobřeží? Ostatně, jak ukazují výsledky sledovanosti, Colbert s tímto přístupem za poslední dva roky dokázal předstihnout jindy suverénně prvního Fallona. Co tato převaha politicky vyhraněné liberální komedie znamená v době, kdy je jedním z hlavních problémů uzavřenost a neprostupnost různých sociálních skupin? Nejsou pak žerty na Trumpovu adresu tím, co pouze přesvědčuje přesvědčené, a co navíc přispívá k dalšímu prohlubování společenských propastí?
Ničím nerušený eskapismus
Právě jako reakce na tento posměšný, negativně se vymezující přístup začíná mezi americkými komiky rašit vlídnější, sjednocující alternativa. Představuje ji komička a performerka Sarah Silvermanová, která od října loňského roku na internetové televizi Hulu vysílá pořad I Love You, America. Jak už název napovídá, herečka si klade za cíl propíchnout sociální a politické bubliny, vymanit se z rozdělujících škatulek a oslovit Američany nezávisle na jejich rase a náboženském nebo politickém přesvědčení. Nekonvenční formát přitom slučuje standupové výstupy, rozhovory s hosty a reportáže z moderátorčiných cest po Spojených státech. V prvních epizodách Silvermanová navštěvuje konzervativní Louisianu a Texas, později jeden z jejích liberálních kamarádů stráví noc v protijaderném bunkru.
Především v hereččiných monolozích vychází najevo, jak je těžké s tímto pozitivním, světu otevřeným přístupem dělat skutečně zábavnou komedii. Nedávný výstup věnovaný nacionalistickým náladám – a tomu, že zdravý patriotismus není totéž – například Silvermanová začíná předstíranou rozvahou, zda raději nevěnovat čas povídání o tom, proč mají pelikáni tak velké zobáky. S tématem nesouvisející vtip má poté zřejmě korunovat chvíle, v níž komičku, hovořící o svém strachu z rasismu a xenofobie, přeruší zmatená asistentka vezoucí na jeviště tabuli s obrázkem pelikána. Princip „hlavně nikoho neurazit“ tak sice vzhledem ke konkurenčním pořadům má svůj smysl, ale současně – aspoň v tomto případě – ústí v krotký, hodně rozpačitý humor. Snaha o konstruktivní překonávání předsudků je navíc stále vedená primárně z liberálních pozic, takže zůstává velkou otázkou, zda Silvermanová dokáže se svou láskyplnou show skutečně oslovit širší, demograficky různorodé publikum.
Důkaz, že jít zcela apolitickou cestou se i dnes nadále vyplácí, nakonec přináší The Late Late Show Jamese Cordena. Známý speciál Carpool Karaoke, ve kterém britský moderátor s vybranou popovou hvězdou krouží autem po losangeleských silnicích a zpívá s ní její hity, vyhrál před rokem cenu Emmy. Díl se zpěvačkou Adele se nadto s více než 170 miliony zhlédnutí na YouTube stal jedním z nejsledovanějších videí pocházejících z late-night show. Když si Corden loni v létě přizval na sedadlo spolujezdce tehdejší dosluhující první dámu Michelle Obamovou, naplno se ukázala osvobozující apolitičnost jeho konceptu. Jak prezidentova manželka mezi prozpěvováním hitů od Beyoncé nebo Stevieho Wondera sama přiznala, šlo pro ni o vzácnou chvíli, kdy mohla opustit protokol a poslouchat v autě oblíbené písničky. Bezstarostný prostor, který Corden umně vytváří, je namísto klasického zpovídání celebrit na studiové sedačce místem plným spontaneity a autenticity – dokonalým únikem z tíživé přepolitizované reality. Přestože to tedy při pohledu na novinové titulky může vypadat, že se moderátoři talk show rozhodli bez výjimky militantně bránit hájemství liberálních hodnot, ve skutečnosti je jejich nabídka rozmanitější – od kuriózních vlasteneckých pokusů až po ryzí, ničím nerušený eskapismus.
Autor je filmový publicista.