Toužíme po vydařeném životě

Vaše romány lze číst jako autorské mýty. Platí to také o posledním románu Hlavní město, za který jste nedávno získal Německou knižní cenu. Co vás na mýtech tak fascinuje?

Nefascinují mě ani tak mýty, jako spíš příběhy – pokud chceme něco pochopit, uděláme z toho příběh. To, o čem dnes mluvíme jako o Evropské unii, se jeví jako jedno velké abstraktum: cosi tam někde v Bruselu, kde se za skleněnými fasádami skrývají obrovité ­byrokratické aparáty a kde se tisíce úředníků zabývají tím, že musí něco vymyslet. Ve skutečnosti se však jedná o projekt stvořený lidmi. Ti měli nápad a začali na něm pracovat. A podle mě je nutné ukázat, co je to za lidi, aby toto abstraktum získalo nějakou vlastní tvář.

Lze tedy říct, že dění spjaté s Evropskou unií je neustálá produkce příběhů?

Jistě! A pokud je čtenář pozná, pak pochopí, že zažíváme revoluční období, neboť ještě nikdy v dějinách nenastala situace, v níž by se jeden subjekt pokoušel ekonomické podmínky a hospodářské zájmy členských států daného sdružení vzájemně protkat tak, aby vzniklo společné dílo. Výsledkem je mír, jehož základem je respektování lidských práv. Pokud dochází k jejich zpochybňování, může z toho vzniknout ohromný malér. Ten ostatně hrozí nejen Maďarsku či Polsku, ale také České republice.

Co vás na tom zajímá jako spisovatele?

To, že se poprvé v dějinách nějaká skupina politiků shodla na tom, že lidská práva jsou základem jejich politiky – o tom lze vyprávět spoustu příběhů. Co dělají lidé, kteří pracují pro evropské instituce? Jakým způsobem celý tento projekt obhajují? Jak jej postrkují kupředu? Jak reagují na vzestup nacionalismu uvnitř některých členských zemí? To jsou příběhy, které v sobě obsahují i mnoho napětí či protichůdných dějů.

Často mluvíte o tom, že je nutné zbavit se koncepce národního státu. Co vám na něm tak vadí?

Národní stát ještě nikdy negarantoval lidská práva. Než na troskách habsburské monarchie vznikly středoevropské národní státy, spojoval různé národnostní či jazykové skupiny jednotný právní řád, společná územní správa a jednotný hospodářský trh, který fungoval díky společné měně. Takové uskupení poskytovalo ochranu i menším skupinám obyvatelstva, a to právě skrze tu propletenost a sounáležitost jednotlivých skupin.

Proč tedy podle vás došlo k rozpadu habsburské monarchie?

Nacionalisté to nevydrželi a celou koncepci vyhodili do povětří. Od chvíle, kdy se kvůli nim monarchie rozpadla, nezažil ani jeden z národů, které původně spadaly pod její jednotnou správu, jediný den naplněný větším bezpečím, jistotou, stabilitou a prosperitou než za doby monarchie. Různé války vystřídal fašismus a pak stalinismus. Bezpečí, jistota, prosperita, blahobyt se vrátily až ve ­chvíli, kdy se jednotlivé národní státy opět sešly uvnitř Evropské unie. Historická zkušenost nás tedy učí, že existence národních států s sebou přináší jen problémy.

Pokud by opravdu došlo k zániku národních států, s čím se budou lidé nadále identifikovat?

Tím, co lidi stmeluje, jsou regiony, tedy kulturní celky, které se utvářejí již od středověku a fungují také jako správní jednotky. Já nejsem Rakušan – možná Dolnorakušan, ale především Vídeňák. Opravdu nemám nic společného třeba s horalem z Tyrolska nebo s ředitelem hotelu v Korutanech. Všichni sice máme stejný pas, ale považovat to za projev identity je opravdu groteskní.

Může takové uvažování fungovat i v celoevropském kontextu?

Ovšemže ano. Jako obyvatele Vídně mne toho daleko víc spojuje třeba s obyvateli Prahy nebo Bratislavy, která ostatně leží od Vídně jen pár desítek minut cesty. Obyvatelé měst mají obecně daleko víc společného mezi sebou než s lidmi, co žijí na venkově, neboť jsou tu kulturní prostory, jež se vyvíjely odlišně. Na Evropu je lépe nahlížet skrze středověké mapy, na nichž se dá ještě jasně vidět, kde jsou které kulturní oblasti. Jazyky, krajové odlišnosti, to je bohatství Evropy. A právě Evropská unie může vytvořit rámcové podmínky, jež budou pro všechny tyto oblasti stejné a pomohou jim se rozvinout. Proti společnému právnímu rámci přece nelze vůbec nic namítat. Proč vlastně máme různé daňové nebo penzijní systémy? I kdyby neexistovala Evropská unie, stejně by docházelo k propojování hospodářství jednotlivých zemí vlivem globalizace. Vzájemné propojování nelze zastavit. Tak proč nezajistíme také globalizaci lidských práv, aby měli všichni pro hledání vlastního životního štěstí stejné podmínky?

Vraťme se ještě k literatuře. V jednom rozhovoru jste řekl, že romány můžou tvořit most mezi intelektuálem a politikem. Jak si představujete svého ideálního čtenáře?

Takový čtenář je zvědavý a chce se dovědět, jak vlastně vzniká okolní realita, z čeho je poskládaná, co ji tvoří. Uvedu příklad: když se buržoazie hospodářsky rozmohla a převzala postupně i politickou moc, objevil se v literatuře realismus. Buržoazie totiž chtěla vědět, jak vypadá všední život. A tak ­vznikl třeba román Wilhelma Raabeho nazvaný Kronika Vrabčí uličky, ve kterém autor zkrátka jenom popsal, jací lidé žijí v jedné ulici jednoho malého města. Co si myslí, co dělají, jaké mají starosti, jak se pokoušejí řešit problémy. A kdo to četl? Ti, kteří chtěli vědět, jaký je vlastně život, který musejí žít. Dnes se zase ptáme, jak žijí ti, kteří mají pracovat na vytvoření evropského společenství. Ne­­umím si představit, že v Evropě existuje byť jen jediný člověk, kterého to nezajímá. Žijeme v období, kdy se lámou epochy, střídá se útlak a uvolnění, ale státy a lidé jsou pořád v sevření nacionalismu. Znáte to ostatně z vlastní historie. Když Česká republika vstoupila do Evropské unie, mnozí vůbec nepochopili, co to vlastně znamená. Ale zajímá je to. Základní otázka všech příběhů je tedy stále stejná jako ve zmiňovaném Raabeho románu: jak funguje život a kde lze najít štěstí?

Myslíte, že za stále vzrůstající oblibou extremistických hnutí stojí u některých lidí právě pocit, že se jim nedostává ani štěstí, ani důstojnosti?

Jsem téměř stoprocentně přesvědčen, že tenhle pocit nemají. Ale mají jiný důležitý pocit: vidí, v jakém blahobytu žijí ostatní, a domnívají se, že od života dostali příliš málo. Najednou si přijdou jako v kleštích – na jedné straně jsou ti, kteří mají o tolik víc než oni, na straně druhé pak vidí lidi, o nichž se domnívají, že by je mohli připravit i o to málo, co mají. Z toho vyrůstá agresivita a touha po silném národním státě.

Baví vás ještě pořád psát?

Nejvíc mě baví pozorovat, snít, sbírat informace, fantazírovat… V těchto fázích tvůrčí krize nehrozí. Ta přichází až během psaní, kdy stále pochybujete, jestli jste dostatečně precizní, snažíte se vyhýbat klišé, neustále text přepisujete… Je to takové zástupné štěstí. Říkám zástupné, protože pokud se mi povede napsat zdařilý příběh, pak mě těší, že jsem dokázal zprostředkovat příběh lidí, kterým se vydařil život – po tom přece toužíme všichni. A také po lásce, která nemusí být všeobjímající, ale měla by se opírat o respekt k lidskosti a lidským právům.