Už nikdy nežijte jako otroci

Začnu od problému vztahu dvou konceptů: rovnosti a emancipace. Krátce shrnu dva body, které pro mne idea emancipace zahrnuje. První spočívá v tom, že rovnost není cíl, jehož se má dosáhnout. Není to sdílená úroveň, vlastnictví srovnatelného bohatství ani totožnost životních podmínek, jichž se musí dosáhnout v důsledku historického vývoje a strategického jednání. Místo toho je rovnost východiskem. Tento první princip je neoddělitelně spjatý s druhým: rovnost není sdílenou mírou mezi jednotlivci, ale schopnost, díky níž jednotlivci jednají jakožto držitelé společné moci, která náleží každému. Tato schopnost není daností, jejíž držení by se dalo zkontrolovat. Rovnost musí být předpokládána jako princip jednání, který se dá ověřit jedině samotným jednáním. Ověření však nespočívá v tom, že moje jednání produkuje výsledek rovnosti, nýbrž v tom, že přijímá rovnost jako proces. Jednám, my jednáme, jako kdyby všechny lidské bytosti měly stejnou intelektuální schopnost. Emancipace tak především znamená přistoupit na tento předpoklad: já jsem, my jsme schopni myslet a jednat bez pánů. A jen do té míry, jsme­-li přesvědčeni, že všechny ostatní lidské bytosti jsou vybaveny stejnou schopností. Druhý princip zní – emancipace znamená proces, v němž verifikujeme tento předpoklad. Rovnost není daná, je procesuální. Rovnost není kvantitativní, je kvalitativní.

Společnost vs. individualismus?

Idea emancipace odmítá liberální protiklad mezi svobodou pojímanou jako vnitřní autonomní síla a důstojnost individua a rovností pojímanou jako nátlak, který vytváří kolektiv na jedince. Pro pojem „svobodný“ platí to, co pro pojem „rovný“: neoznačuje vlastnictví, ale podobu jednání a vztah k ostatním. Předpoklad rovných schopností žít bez pánů je principem sdílené svobody, který se staví proti předpokladu, že lidské bytosti mohou rozumně jednat pouze jako jednotlivci a rozumně spolupracovat ve společenství jedině podle principu podřízenosti. „Autonomie“ byla v moderní emancipační politice klíčovým konceptem. Ale musí se chápat správně. Neznamená autonomní moc subjektu zcela nezávislou na externích silách: autonomie představuje formy myšlení, praxe a organizace zbavené předpokladu nerovnosti, hierarchického nátlaku a víry v hierarchie. Představuje protiklad dvou přístupů a jim odpovídajících světů, jednoho založeného na verifikaci nerovnosti a druhého na verifikaci rovnosti. To je obsaženo v konceptu neshody, kterou navrhuji pojímat jako politický konflikt. Neshoda není konflikt sil ani idejí nebo hodnot. Je to konflikt mezi dvěma světy nebo dvěma přístupy.

Právě to mám na mysli, když v analýze neshody používám legendu o ústupu římského plebsu na Aventin. Podle přístupu, který ustavuje nadvládu patricijů, nemůže nastat diskuse mezi patriciji a plebejci, protože plebs nemluví. Pouze vydává zvuky. Předpoklad nerovnosti není pouhá idea, je vtělen do konkrétní reality smyslového světa tak, že plebejci musí nejen dokazovat, že jsou také mluvící lidské bytosti, ale musí vůbec vynalézt celou dramaturgii, aby vytvořili smyslový svět, v němž se dosud nemyslitelná – a dokonce nepostřehnutelná – skutečnost, že mluví, stává vnímatelnou realitou. Idea emancipace nás vede k tomu, abychom o politice přemýšleli ve smyslu konfliktu světů, což je v rozporu s převládající představou, která z ní dělá konflikt sil. Sociální emancipace není volbou společnosti proti individualismu. Samotný protiklad společnosti a individualismu je nesmyslný. Podoba společnosti je vždy zároveň podobou individuality. Důležitá není přítomnost nebo absence sociálních vazeb, ale jejich povaha. Kapitalismus není vládou individuality: kapitalismus organizuje společný svět po svém, je to společný svět založený na nerovnosti a neustálé reprodukci této nerovnosti tak, že se jeví jako reálně existující svět, v němž žijeme, pohybujeme se, cítíme, myslíme a jednáme.

Před smyslovým svědectvím se svět rovnosti vždy jeví jako svět prozatímní, který se musí znovu a znovu překreslovat, přetvářet spoustou jedinečných, vynalézavých činů, vztahů a sítí, jež mají své vlastní podoby dočasnosti a efektivnosti. Proto je ústup plebsu na Aventin paradigmatický: svět rovnosti je „svět v procesu utváření“, svět, který se zrodil ze specifických průlomů v dominantním přístupu, z porušení toho, jak „normálně“ svět funguje. Zahrnuje obsazení specifických prostorů, vynalezení výjimečných momentů, kdy je samotná krajina vnímatelného, myslitelného a proveditelného radikálně přerámována. Konflikt světů je ve své podstatě nesymetrický.

Práce nezmizela

Tato nesymetričnost se nicméně dlouho zastírala neutrálním termínem, který se zdál být společný jak světu rovnosti, tak i světu nerovnosti a který také zároveň pojmenovával svět a sílu. Tím termínem byla práce – „work“ – se svým dvojčetem „labour“. Na straně jedné je práce pojmenováním síly, kterou kapitalismus shromáždil a organizoval ke svému prospěchu, a reality podmínek těch, kteří jsou kapitalismem vykořisťováni. Na straně druhé to však byla síla, která se mohla přeskupit proti kapitalistické moci, a to jak bojová síla v přítomnosti, tak forma života v budoucnosti. Takovým způsobem se svět práce (labour) zdál být jak produktem nerovnosti, tak i producentem rovnosti. Marxistická tradice na tomto spojení postavila „progresivní“ scénář, podle nějž je nerovnost prostředek, historické stadium, jímž se musí projít, aby se nastolila rovnost. Tvrdilo se, že kapitalismus vyprodukuje nejen materiální podmínky pro svět rovných, kteří budou sdílet společná bohatství, ale také že vyprodukuje třídu, která jej svrhne a zorganizuje ustavení společného světa rovných. Aby mohly dělnické organizace hrát tuto roli, musely, nejdříve v přítomném boji a následně i v budoucí kolektivní výrobě, převzít a internalizovat si ctnost, kterou do nich vnesl kapitalismus – ctnost tovární disciplíny.

Anarchistická tradice odporovala názoru, že nerovnost vyprodukuje rovnost, tím, že zdůrazňovala ustavení svobodných kolektivů pracujících, které budou předjímat budoucí společnost skrze rovnostářské formy organizace a tím, že v přítomnosti ustaví kooperativní práci a další formy života. Ale i tato protipozice se stále opírala o onen „neutrální termín“: o ideu, že práce je i podobou života, kolektivní silou boje a matrixem světa, který měl přijít. Dnes je již jasné, že práce nadále nemůže představovat jednotu síly a světa, jednotu podoby boje v přítomnosti a podoby života v budoucnosti. Bylo toho spoustu řečeno buď o konci práce, nebo o tom, jak se stává čím dál nemateriálnější. Ale kapitalismus se nestal nemateriálním, ani když značnou část jeho produkce dnes představuje vědění, komunikace či informace. Materiální výroba nezmizela ze společného světa, který ji organizuje. Nezmizela, ale byla přemístěna daleko od svých dávných míst ve staré Evropě, do nových míst, kde byla levnější a poslušnější pracovní síla. A nemateriální produkce zahrnuje jak klasické formy extrakce nadhodnoty od málo placených pracujících, tak i formy neplacené práce, kterou poskytují sami spotřebitelé. Práce nezmizela. Byla však roztříštěna, rozervána a rozptýlena do spousty míst a spousty forem existencí, které jsou od sebe navzájem oddělené tak, že už nadále nepředstavují společný svět.

Spolu s tímto ekonomickým rozrušením společného světa přišly legislativní reformy přijímané po celém světě, jež mají z práce (work) opět udělat soukromou záležitost. Tyto reformy nejenom že jednoduše odebraly práva a sociální výdobytky, které byly výsledkem minulých dělnických bojů, ale dělají z práce (work), mezd, pracovních smluv a důchodů pouhé individuální záležitosti, týkající se pracujících jednoho vedle druhého jakožto jednotlivců, a nikoli už jako kolektivu. Práce (work) nezmizela, ale byla zbavena moci, která z ní činila materiálně existující princip nového světa, ztělesněného v dané komunitě. To znamená, že jsme nuceni přemýšlet o emancipaci, rovnosti, která utváří svůj vlastní nový svět, jako o specifickém procesu, který je odpojený od transformace globálního ekonomického procesu. Myslím, že tuto novou situaci i problém, jak se s ní vypořádat, výstižně vyjadřují hesla, jež v různých jazycích rezonovala v nedávných hnutích: „democracia real ya“ (skutečná demokracie teď), „nuit debout“ (probdělé noci), „occupy everything“ (okupuj vše) nebo „Na min zisoume san douli“ (už nikdy nežijte jako otroci). Všechny mají své opodstatnění v nejasném rozhraní mezi logikou konfliktu sil a logikou opozice světů.

Okupovaný prostor

„Occupy“ a „okupace“ jsou nejvýmluvnější příklady této nejasnosti. Přicházejí z historické tradice dělnických bojů. „Sit­-in strikes“, tedy stávky, při nichž pracující okupovali pracoviš­tě, dělaly v minulosti z konfliktu sil zároveň demonstraci rovnosti. Nejen že stávkující blokovali mechanismus vykořisťování, ale také přitakávali kolektivnímu vlastnictví pracoviš­tě a výrobních prostředků a z místa určeného pro práci (work) a poslušnost udělali místo svobodného sociálního života. Nové „okupace“ přebírají tento princip transformace funkce určitého prostoru. Ale tento prostor již nadále není důvěrně známým prostorem definovaným v rámci distribuce ekonomických a sociál­ních aktivit. Již to není prostor konkrétního boje mezi Kapitálem a Prací (Labour). S tím, jak se Kapitál čím dál více stává silou rozmísťování, která ničí místa, kde by se mohl odehrát konflikt, probíhají okupace na místech, která jsou dostupná: jsou to budovy, jež nahodilosti realitního trhu nechaly prázdné, nebo ulice běžně určené k cirkulaci jednotlivců a zboží – a někdy k demonstracím a protestům. Proces okupace transformuje tyto prostory určené k cirkulaci osob, zboží a hodnoty na místa, kde lidé zůstávají, a už jen tím, že tam zůstávají, deklarují svoji opozici vůči kapitalistické moci cirkulace a rozmísťování.

Slovo „okupace“ je pořád stejné a týká se převrácení normálního používání prostoru, ale proces okupace již není konfliktem sil o převzetí strategického místa v procesu ekonomické a sociální reprodukce. Okupace se stala konfliktem světů, formou symbolického ústupu, který se zhmotňuje a symbolizuje v místě stranou. Occupy Wall Street se odehrálo v parku vedle centra finanční moci, jež zničila továrny, které byly v předchozích dobách místem, kde se odehrávaly dělnické okupace. Španělské hnutí Indignados během předvolební kampaně vytvořilo shromáždění, která se prezentovala jako místa „skutečné demokracie teď“ a postavila se proti zastupitelské kastě, která reprodukovala sebe samu. V marxistické tradici byla „skutečná demokracie“ budoucí materiální rovností, která se stavěla proti buržoazní „formální demokracii“. Byla budoucím příslibem, který nastane v důsledku převzetí státní moci a organizace kolektivní výroby. Teď však znamená formu vztahů mezi lidskými bytostmi, které je třeba praktikovat v přítomnosti teď a tady, a to jak navzdory hierarchickým systémům reprezentace, tak i mimo ně. Skutečná demokracie se v jistém slova smyslu stala mnohem formálnější než „formální demokracie“ stigmatizovaná marxistickou tradicí. Nejen že ztotožnila princip rovnosti s formou shromáždění, kde všichni jednotlivci měli stejná práva, ale prosadila řadu pravidel, jako třeba stejný čas pro promluvu všech a moc jednotlivců blokovat rozhodnutí většiny.

Okupace se stala pojmenováním ústupu. Ale tento ústup již není akcí nějaké specifické komunity, která by si nárokovala práva. Spíše se jeví být materializací aspirace na společné, jako kdyby společné bylo cosi ztraceného, něco, co se musí rekonstruovat prostřednictvím specifických aktů, při nichž se shromažďuje množství anonymních jednotlivců, kteří veřejně předvádějí svoji rovnost se stejnými ostatními ve společném světě. Proto se ústup, být stranou, vyjadřoval paradoxními termíny a zejména divným sloganem, který přijala mnohá shromáždění jako potvrzení skutečné demokracie: „Konsenzus místo vůdců.“ Zdá se paradoxní postulovat konsenzus jako určitou ctnost nesourodých shromáždění na okupovaných místech. Lze namítnout, že neshoda spočívá především v ustavení jiných forem komunity založených na horizontalitě a participaci. Problémem demokracie není ani tak počet lidí, kteří se mohou shodnout na tom samém, jako spíše schopnost vynalézt nové formy kolektivního uspořádání, které by počítalo se schopností každého.

Zdůrazněním tohoto paradoxu však nechci tato hnutí zlehčovat. Někteří proti tomuto pacifismu konsenzuálních shromáždění postavili nutnost násilných akcí, které přímo konfrontují nepřítele. Ale o „konfrontaci se samotným nepřítelem“ se dá přemýšlet a může se praktikovat různými způsoby a většina podob přímých akcí, které oponovaly těmto pacifistickým shromážděním – například ničení bankomatů, výloh obchodů nebo veřejných úřadů –, měla stejný charakter: byly také spíše symbolickým vyjádřením opozičních světů než strategickými akcemi v boji o moc. Jiní zase kritizovali především tento nedostatek strategie; říkali, že tato hnutí nemohou nic změnit na kapitalistické nadvládě, a znovu volali po poučení z avantgardních organizací, které usilovaly o převzetí moci. Ale taková odpověď není schopna řešit paradoxy emancipace. Strategický světový názor, který za ní stojí, si myslí, že nerovnost přinese rovnost. Tuto strategii přijaly komunistické strany a socialistické státy 20. století a všichni dobře víme, jak dopadly. Nerovnost produkuje jen nerovnost, a to neustále. Navíc tento strategický světový názor ztratil základy, na kterých spočíval, a především realitu work/labour jako společného světa.

Svoboda jako způsob jednání

Teď čelíme nesouměrnosti mezi procesem rovnosti a procesem nerovnosti. Rovnost neutváří svět stejným způsobem jako nerovnost. Rovnost působí takříkajíc v mezidobích dominantního světa, v superpozici k „normálnímu“ – hierarchickému – běhu světa. A jedním z hlavních aspektů této nesouměrnosti je především skutečnost, že proces rovnosti ruší samotné odloučení prostředků a cílů, na němž se zakládá strategie nerovnosti produkující rovnost. Právě to v samé podstatě znamená svoboda. Svoboda není záležitostí volby učiněné jednotlivci. Je to způsob konání. Svobodné jednání nebo svobodný vztah nacházejí realizaci v sobě, v potvrzení schopností, a ne ve vnějších výsledcích. V hierarchických společnostech minulosti byla svoboda privilegiem nepočetné kategorie lidských bytostí, „aktivních mužů“, v kontrastu vůči všem, kteří byli podrobeni říši nutnosti. V moderní době se svoboda demokratizovala. Nejdříve v estetické oblasti s Kantovou a Schillerovou kategorií svobodné hry, která má cíl a smysl sama o sobě a potenciálně patří každému. Mladý Marx postoupil ještě o krok dál a ze svobody učinil samotnou definici komunismu, který srovnal s koncem dělby práce: komunismus, psal Marx v pařížských rukopisech, znamená humanizaci lidských smyslů; je to stav, v němž se tato schopnost rozvíjí pro ni samotnou a nevyužívá se jako prostředek, jak si vydělat mzdu na živobytí. A Marx to ilustroval na příkladu komunistických dělníků, kteří se v Paříži setkali, aby především diskutovali své společné zájmy, ale dělali to takovým způsobem, aby se těšili ze svých nových sociálních schopností.

Je pravda, že Marxova analýza se zakládala na identifikaci práce jako základní lidské schopnosti. Když už práce nadále nemůže hrát tuto roli, může se úkol vytvářet svět, v němž se cíle jednání neliší od zvolených prostředků, zdát sám o sobě paradoxní. Svobodná a rovná společenství již nemohou spoléhat na daný empirický substrát. Musejí být utvářena jako objekty vůle. Na druhé straně se ale tato vůle nemůže nadále postulovat s ohledem na vztah prostředků a cílů. Tento obrat globální touhy po jiné formě lidských vztahů nejlépe ilustrovalo hnutí Occupy Wall Street tím, jak mnohonásobně rozšířilo používání slovesa „occupy“ a udělalo z něj signifikant globální konverze k jinému způsobu obývání světa: „occupy language“ (okupuj jazyk), „occupy imagination“ (okupuj imaginaci), „occupy love“ (okupuj lásku) a nakonec „occupy everything“ (okupuj vše), což má nejspíš znamenat asi toto: změňte způsob, jakým jednáte se vším a se všemi existujícími formami sociálních vztahů. Tajemný slogan „occupy everything“ nachází nejlepší překlad v řeckém sloganu „Na min zisoume can douli“ (Už nikdy nežijte jako otroci). Tento slogan není jen výzvou ke vzpouře proti intenzifikaci kapitalistické vlády, ale také k vynalézání takových způsobů jednání, myšlení a takových forem života, které čelí těm, jež neustále produkuje a reprodukuje logika nerovnosti, logika kapitalistické a státní dominance.

Myslím, že tento požadavek nachází odpověď v invenci takzvaných svobodných sociálních prostorů – které obzvlášť v sociálních hnutích v této zemi [v Řecku – pozn. překl.] nabírají na určité přesvědčivosti. Pojetí svobodných sociálních prostorů je podle mého názoru významné z toho důvodu, že zpochybňuje tradiční protiklad mezi nutností přítomnosti a utopiemi budoucnosti nebo mezi krutou ekonomickou a sociální realitou a luxusem „formální demokracie“. Ti, kdo otevírají takové prostory, to zcela jasně nedělají jen proto, aby reagovali na uspokojení potřeb, vyloučení a nouzi v důsledku intenzifikace kapitalistické nadvlády. Nechtějí jen poskytovat přístřeší, jídlo, zdravotní péči, vzdělání a umění těm, kdo byli těchto možností zbaveni, ale také a především chtějí vytvářet nové způsoby společného bytí, myšlení a jednání. Můžeme z toho načrtnout obecnější definici: svobodný je takový sociální prostor, v němž je zpochybněno samotné oddělení sfér aktivit – materiální produkce, ekonomické směny, sociální péče, intelektuální produkce a směny, umělecké aktivity, politického jednání a tak dále. Je to prostor, v němž shromáždění mohou praktikovat formy přímé demokracie, každý má stejné právo nejen promluvit, ale také se podílet na kolektivním rozhodování o konkrétních záležitostech. Tímto způsobem se politické jednání stává zároveň i semínkem jiné formy života. Politické jednání již není nástrojem pro přípravu budoucí emancipace, ale procesem invence forem života a způsobů myšlení, v nichž rovnost prosazuje rovnost.

Tato věta po nás žádá změnit všechny formy organizace života a způsoby myšlení, které jsou determinovány logikou nerovnosti, logikou kapitalistické a státní dominance.

Samozřejmě víme, že tato semínka nového sociálního života jsou neustále vystavena vnitřním problémům a vnějším hrozbám. Tato „již přítomná budoucnost“ je vždy také nejistou přítomností. Ale myslím, že je nesmyslné považovat nejistotu těchto svobodných sociálních prostor za důkaz jejich marnosti, dokud globální revoluce nepřevezme moc a nezničí kapitalistické pevnosti. Tento typ uvažování je způsob, jak zabudovat pevnosti do našich hlav, jak tam rýsovat kružnici nemožnosti tvrzením, že se nic nezmění, dokud se nezmění vše. Emancipace byla vždy způsobem, jak uprostřed „normálního“ běhu času vynalézat jiný čas, jiný způsob společného obývání smyslového světa. Emancipace vždy byla způsobem, jak žít v přítomnosti v jiném světě, namísto odkládání jeho možnosti do budoucnosti. Emancipace připravuje budoucnost jen do té míry, že kutá v trhlinách přítomnosti a dělá z nich rýhy. Dělá to tak, že zesiluje zkušenosti jiných forem bytí, žití, jednání a myšlení. Svobodné sociální prostory, které vytvářely nedávná sociální hnutí, jsou dědictvím formy, jež vytvářela dělnická hnutí minulosti, zejména anarchistické hnutí, ať již v podobě výrobních kooperativů nebo různých forem populárního vzdělávání. Ale v současnosti již nemůžeme nadále sdílet přesvědčení, která udržovala formy sebeorganizace v minulosti. Již nemůžeme spoléhat na předpoklad, že kapitalismus produkuje podmínky svého vlastního zničení a že práce představuje organický svět budoucnosti, že je jejím zárodkem, jímž je těhotný starý svět. Více než kdy v minulosti se svět rovnosti zdá vždy být provizorním produktem specifických invencí. Naše přítomnost nás pobízí k tomu, abychom znovuobjevili, že historie rovnosti je autonomní historií. Není vývojem strategií predikovaných na základě technologických a ekonomických transformací. Je konstelací momentů – někdy dnů, někdy týdnů, někdy let –, během nichž se vytvářejí specifické dočasné dynamiky, obdařené tu větší, tu menší intenzitou a trváním. Minulost nám nezanechala žádná poučení, jen momenty, které musíme rozšiřovat a prodlužovat, jak jen to jde.

Autor je filosof.

Z anglického originálu Democracy, Equality, Emancipation in a Changing World, předneseného 27. 5. 2017 na Mezinárodním antiautoritářském festivalu v Aténách a poté publikovaného na blogu Versobooks, přeložil Arnošt Novák. Text byl redakčně upraven.