Tvůrčí duo Tim a Eric si vytvořilo svůj specifický prostor na vyšinutých okrajích americké televizní zábavy. V nonsensových skečích plných infantility nechávají Tim Heidecker a Eric Wareheim rozpouštět své identity v koktejlu toho nejstupidnějšího entertainmentu.
Když Tim jednoho dne přijde do dřevěné klubovny na stromě, zjistí, že jeho kamarádu Ericovi zhrubl hlas, pod nosem mu raší knír, obličej má posetý uhry a z kalhot mu trčí chomáče chlupů. Eric právě dosáhl puberty a najednou má jiné plány než si hrát s Timem v jejich doupěti, na kterém zvenku visí nápis Holkám vstup zakázán. Aby Tim zachránil jejich přátelství, rozhodne se požít přípravek jménem Man Shake, jehož výrobci slibují, že konzumentům po něm naroste extra husté pubické ochlupení. Má to ale jeden háček – k výrobě Man Shake potřebuje pár chlupů od svého kamaráda.
Bizarnost celé zápletky, která vypadá, jako by ji napsalo perverzní dvojče Jaroslava Foglara, ještě umocňuje její zpracování. Tim a Eric jsou dospělí muži po třicítce a celé video masivně využívá nejlacinější analogové i digitální efekty, jaké by se dnes do svých filmů zdráhal dát i lecjaký amatérský filmař. Na mnoha úrovních budovaná nepatřičnost je základním principem komediálních skečů autorské dvojice Tim Heidecker a Eric Wareheim, které lze sledovat v nočním programovém bloku Adult Swim na kanále Cartoon Network.
Hry na identitu
Současná progresivní americká televizní zábava je do značné míry založená na reprezentování určitých kolektivních identit, obvykle těch, jež jsou vnímány jako menšinové a upozaďované. Ženské stand-up komičky vedou kritický dialog se stereotypními představami o tom, jak by se ženy měly chovat, autorská dvojice Keegan-Michael Key a Jordan Peele ve své sérii skečů Key & Peele (2012––2015) tematizuje pozici Afroameričanů v současných USA. Dokonce i starší komik Dana Carvey pojmenoval svůj comeback do žánru stand-upů Dana Carvey: Straight White Male, 60 (Dana Carvey: Heterosexuální bílý muž, 60 let, 2016) a v anotaci pořadu na Netflixu se uvádí, že v něm vypráví o tom, jaké to je, být tatínkem mileniálů (což je další mediálně exponovaná kolektivní identita). Humor podobných performerů je zpravidla hodně intimní a autobiografický, ale zároveň se k privátním zkušenostem vztahuje právě přes stereotypy o skupinách, do nichž jsou jednotlivé osobnosti zařazovány. Pořady Tima a Erica do této skupiny zvláštním způsobem patří i nepatří.
Jeden z komické dvojice, Eric Wareheim, hraje v televizním seriálu Master of None (od roku 2015), který do tohoto trendu dokonale zapadá. Americký komik indického původu Aziz Ansari v něm představuje herce Deva Shaha, který je prezentován jako jeho alter ego. Jednotlivé epizody pak divákům zprostředkovávají zkušenosti amerických Indů v showbyznysu i v soukromém životě. Některé problémy Shah sdílí s řadou diváků stejné generace bez ohledu na rasu a někdy i pohlaví, jiné jsou zase specifické pro příslušníky etnických menšin nebo konkrétně Indů. Pozoruhodné je také zdvojení identity hlavního představitele/hrdiny. Shah je uveden jako autobiografická postava – je to fiktivní persona vytvořená podle toho, jak chce Ansari na veřejnosti sám působit. Stejným způsobem si vlastní veřejné alter ego vytváří například i Louis C.K., ale i stand-up komici, kteří se ovšem tváří, že prostě jen bez obalu mluví sami o sobě.
Postava Arnolda, kterou v Master of None hraje Eric Wareheim, je jedna z mála bílých heterosexuálních figur v sérii. Zároveň je to nepraktický, obsedantní, infantilní samotář, velké dítě existující v obřím dospělém těle. Můžeme ho považovat za ztělesnění mýtu o dětinských mileniálech (přestože Wareheim i Heidecker se narodili v roce 1976, takže k této generaci vůbec nepatří). Podobně jako Shah ve vztahu k Ansarimu je ale Arnold také civilně pojatou projekcí toho, jakou image si Wareheim ve svých pořadech buduje. Wareheim a Heidecker také vystupují ve svých skečích často pod vlastními křestními jmény jako duo Tim a Eric. Jenže zatímco pro Ansariho, Louise C.K., Peela nebo Ali Wongovou je zásadní vytváření dojmu autenticity a bezprostřednosti, Heidecker a Wareheim naopak se svými personami divoce a fantasmagoricky experimentují.
Neumětelství a infantilita
Prvním rozsáhlejším společným projektem Tima a Erica byl seriál Tom Goes to the Mayor (Tom jde za starostou, 2004–2006), surreálná animovaná satira o snaživém novousedlíkovi Tomu Petersovi a jeho spolupráci s psychopatickým starostou městečka Jefferton na různých, většinou destruktivních zlepšovácích. Seriál zapadal do profilu značky Adult Swim svým nonsensovým humorem a záměrně primitivní kreslenou animací. Na poměry dvojice šlo ještě o celkem klasický seriálový formát – Heidecker hrál Toma a Wareheim starostu.
Bizarní poetika komediální dvojice se naplno rozvinula až v následující sketch show se záměrně maximálně sebestředným názvem Tim and Eric Awesome Show, Great Job! (Úžasná show Tima a Erica, skvělá práce!, 2007–2010). Pásmo absurdních, volně propojených skečů, které kopírují a zároveň destruují schémata televizního vysílání, může připomínat klasický Monty Pythonův létající cirkus (Monty Python’s Flying Circus, 1969–1974). Má ovšem několik specifických vlastností. Awesome Show se jednak vyžívá v archaických audiovizuálních formátech a postupech, které vypadají okatě uměle a v lepším případě i neumětelsky (VHS obraz, green screen, morfing).
Druhou zásadní charakteristikou je zmiňovaná infantilita. Ta ale nemá prakticky nic společného s roztomilostí, která bývá s dětinskostí spojována. Humor Tima a Erica je sice v mnoha případech založený na nemotornosti, zkratkovitém uvažování a neobvyklých asociacích, ale zpravidla je také spojen s různými nechutnostmi (vedle fekálií, soplů či zvratků je obzvlášť oblíbeným prvkem zkažené jídlo), excentrickým vizuálem (od castingu přes kostýmy po rekvizity), předváděním se a obsedantní podivínskou vlezlostí některých figur (na ní staví například prakticky celá postava dr. Stevea Bruleho, kterého hraje John C. Reilly). Časoprostor Tima a Erica je zónou obývanou ztracenými existencemi, které občas podnikají dobrodružné výpravy do „normálního“ světa (pravidelně to dělá zmíněný dr. Steve Brule ve vlastním seriálu Check It Out! with Dr. Steve Brule, To se na to podívejme! s dr. Stevem Brulem, od roku 2010). Ze všech těchto prvků ostatně Wareheim skládá i své skvělé hudební videoklipy, jako Wishes (2013) pro Beach House, Bubble Butt (2013) pro Major Lazer nebo HAM (2014) pro Mr. Oiza.
Implodující autenticita
Třetím význačným znakem Awesome Show je právě způsob, jakým se v pořadu prezentují Heidecker a Wareheim. Zatímco v běžných sketch show ústřední komikové hrají různé fiktivní postavy, tvůrci a protagonisté Awesome Show často vystupují pod vlastními jmény. Řada skečů se točí kolem všedních situací, jako je narozeninová oslava, vztah obou komiků k jejich otcům nebo bojové sporty, které každý z nich ve volném čase provozuje. Každodennost ale vždy velice záhy imploduje pod tlakem schémat performativní televizní show založené na oslovování anonymního publika a nepřirozeně generované zábavě. Skvělou zkratkou tohoto principu je skeč uvozující třetí epizodu první řady. Tim se v něm zeptá Erica, jak se měl o víkendu, na což Eric odpoví, že nic moc. Tim pak řekne, že on se naučil nový kouzelnický trik, a hned nato se pomocí jednoduchého stop triku doprovázeného generickým zvukem promění v kočku. Podobným způsobem Tim a Eric ještě mnohokrát divákům připomenou, že jejich sebeprezentace před kamerami je přesným opakem bezprostřednosti a autenticity.
Po ukončení Awesome Show v roce 2010 se Heidecker a Wareheim pustili do projektů, ve kterých tento princip téměř úplně opustili. Zmíněný seriál Check It Out! with Dr. Steve Brule je založený na jedné z fiktivních figur z Awesome Show (které často hráli významní komici včetně Boba Odenkirka, Zacha Galifianakise nebo Marie Bamfordové). V roce 2013 Adult Swim odvysílal první sezónu seriálu Tim & Eric’s Bedtime Stories (Příběhy na dobrou noc od Tima a Erica). Jde o surreálnou variaci na slavnou The Twilight Zone (Zóna soumraku, 1959–1964), jejíž každá epizoda přinášela uzavřený příběh, v němž se středostavovská realita potkávala s dotekem nadpřirozena. Bedtime Stories ale překlápějí tento koncept do vysloveně absurdních vyprávění, v nichž doktor specializující se na odstraňování prstů u nohou dostane chuť odstřihnuté články pojídat nebo trojice „kluků ze záchoda“ si pozve do svého příbytku na veřejných toaletách dámskou návštěvu. Wareheim a Heidecker hrají v některých epizodách fikční postavy a své identity ponechali jen v názvu celého seriálu.
V současné konstelaci amerických zábavných pořadů vystupují Tim Heidecker a Eric Wareheim jako figury, které jsou zároveň výstřední i symptomatické. Jejich excentrický humor stojí stranou emancipační agendy mnoha současných komiků, zároveň ale dokonale zapadá do nenápadných her s vlastní identitou, jež jsou pro dnešní osobnosti televizní zábavy typické.