Víra a vzdor

Ačkoli před dvěma lety na debutovém albu Julien Baker probleskávala místy naděje, ve výsledku dominovala agónie a sebedestrukce. Tehdy dvacetiletá zpěvačka a kytaristka z Memphisu na Sprained Ankle přiznala, že by si přála zpívat o něčem jiném než o smrti, přesto její touhu přehlušila poetika absolutního psychického a fyzického dna, která v závěru desky vrcholila voláním po ukončení existence. V devíti písních vytvořila vyzrálou studii deprese, drogové závislosti, sexuality, víry a existenciální krize. Původně je ale neplánovala vydat jako album, jejich účel byl katarzní, a jelikož se nehodily do repertoáru její indierockové kapely Forrister, nepočítala s tím, že by je v budoucnu mohlo slyšet více lidí. Blízkému příteli se ale zalíbily natolik, že jí nabídl nahrání desky v richmondském studiu, kde působil v létě 2014 jako stážista. Souhlasila, a za tři dny bylo sedm skladeb včetně veškerých minimalistických aranží hotových, dvě další přidala posléze a celou nahrávku v zimě téhož roku nabídla zdarma ke stažení na Bandcampu.

Popisy sebedestrukce

DIY přístup byl pro Julien Baker samozřejmý už od dětství. Ještě nebyla ani teenagerka, když ji otec začal brát na hardcoreové koncerty a otevřel jí dveře do lokální punkové scény. Ta jí učarovala – fascinovala ji atmosféra koncertů v natřískaných obývácích, v nichž neexistuje bariéra mezi interpretem a publikem a všichni rovnocenně řvou do mikrofonu. „Punk učí stejné převracení moci jako gospel, zjistíte, že skutečně cool věc, kterou můžete s mikrofonem udělat, je odvrátit ho od vlastních úst,“ poukazuje zpěvačka na společný komunitní aspekt dvou na první pohled neprostupných světů.

V obou se totiž ocitla: byla vychovávána ve víře v Boha v protestantské rodině, a dokonce v dětství hrála po kostelech s křesťanskou kapelou. I když jí ale doma nevštěpovali striktní doktrínu a její coming out v sedmnácti letech rodiče přijali bez jakýchkoli výhrad, konzervativismu „biblického pásu“ úplně neunikla. Někteří její přátelé byli kvůli homosexualitě vyhozeni z domova nebo posláni na převýchovu a ona sama se potýkala s krizí identity. Přispěla k ní interpretace víry, podle níž je v člověku, který se cítí „nenormální“, něco inherentně špatného a zkaženého. I to mělo svůj podíl na depresi a úzkosti, s níž se písničkářka stále potýká a kterou v mládí řešila alkoholem a drogami.

Právě tuto vnitřní krizi mapuje Sprained Ankle, intimní kolekce křehkých melodických balad, plných naturalistických popisů vlastní destrukce („vyčistím si vnitřnosti tvým kuchyňským bělidlem“). V roce 2015 se alba chopil nezávislý label 6131 Records, zmasteroval ho a následně oficiálně vydal. Z talentované hudebnice se stal během okamžiku fenomén na nezávislé scéně. New Yorker, New York Times, Pitchfork a celá řada dalších médií desku chválila a zařazovala do žebříčků nejlepší hudby roku. Baker předskakovala kapelám jako Decemberists nebo Paramore, získala si početnou základnu fanoušků a pro mnohé z nich se stala katalyzátorem vlastních životních strastí.

Během nespočtu koncertů a turné, na kterých ji publikum často doprovázelo zpěvem, si Julien Baker prý uvědomila, jaký mají její texty i hudba na posluchače dopad a že se s nimi sami identifikují. To ji dovedlo k přehodnocování. Smyslem písní bylo původně vtisknout určitou formu vlastnímu emocionálnímu chaosu, nyní ale začala zkoumat další kroky, jak se s těmito pocity vyrovnávat bez poraženecké stagnace. Posun na novém albu vychází z uvědomění, že selhávat a utápět se v sebelítosti může být ve výsledku pohodlné a vede to k fetišizaci smutku.

Jsem šťastná, že tu jsem

Sprained Ankle bylo obnažením a přiznáním vlastní zranitelnosti. Šlo o nutnou předehru k loňské desce Turn Out the Lights, která už vyšlapává cestu k léčbě, třebaže ­Julien Baker optimismem hodně šetří. „Možná nakonec všechno dobře dopadne./ I když vím, že ne, musím věřit, že to tak bude,“ opakuje v závěru úvodní skladby Appoint­ments. To se odvíjí i od jejího progresivního pojetí víry. „Nevěřím tomu, že Bůh stvořil člověka proto, aby byl na hovno,“ řekla jí pastorka episkopálního kostela, který začala hudebnice před pár lety navštěvovat. To ji změnilo, protože do té doby se nedokázala oprostit od „normálnosti“ jako konceptu, o nějž je třeba usilovat a v jehož světle je pak jakákoli deviace nutně něco méněcenného. Baker ale nyní odmítá totalitu binárních opozic jako normální/nenormální nebo dobré/špatné a jejich implicitní hodnotící charakter, s nímž operují mnohá náboženství, a jednoduše připouští, že i lidské vlastnosti, které blednou ve srovnání s představou o božské dokonalosti, nemusí nutně vyústit v pocity existenciálního studu: „Je možné akceptovat své chyby, a přitom se necítit rozbitá nebo odporná.“

Potýkala­-li se v dětství s nějakým problémem, univerzálním řešením byla modlitba a víra v to, že Bůh poslouchá a postará se. Alespoň jí to tvrdilo okolí, přiznává v magazínu The Observer. Právě tento pasivní přístup byl ale jedním z důvodů její deziluze, protože člověka a priori staví do role bezbranného chybujícího tvora, odkázaného na vyšší moc. Strohá Happy to be Here začíná jako sebelítostný nářek, ale ke konci zpěvačka prohlásí, že se nedokáže schovat před „ponižující milostí“ Boha, čímž přímo pojmenovává tento tradicí uchovávaný vztah, který z podstaty vzbuzuje v člověku vinu, a dává najevo, že na něj nehodlá nadále přistupovat. Zřejmě i proto má na koncertní akustické kytaře samolepku s nápisem „Resistance is our culture“ (Odpor je naše kultura) a kousek od ní obrázek Ježíše.

Upřímnost překračuje žánry

Baker na Sprained Ankle psala poezii kapitulace, již zasadila do vyššího teologického kontextu. V závěrečné Go Home jen korunovala dramatický popis bezcennosti mladého člověka unaveného životem, který chce ukončit své momentální utrpení: „Bože, chci odejít domů.“ Vyznění poslední písně nového alba, Claws in Your Back, je přesně opačné: zpěvačka v poslední minutě doslova křičí, že změnila názor a chce zůstat. Jde o logické vyústění jejího vnitřního růstu. V něm se snoubí zodpovědnost vůči posluchačům, jež pro ni spočívá v tvorbě umění, které je užitečné a upřímné, jak říká v rozhovoru pro Face Culture; poznání, že přítomnost smutku a utrpení nutně neznemožňuje radost a naději na změnu; a přístup k víře, který člověka nestigmatizuje za to, že se nějakým způsobem odchyluje od normality.

Obě alba zaznamenávají kontinuální příběh. Převažující introspekce Sprained Ankle, jež se místy objevuje i na Turn Out the Lights, je nutným předpokladem zdravých mezilidských vztahů, jejichž podstatou je to, že člověk rozumí sám sobě a pečuje o své duševní zdraví. Baker je očividně na dobré cestě, protože se nezaklíná happy endy a snaží se porozumět a realisticky postavit ke své osobní situaci. Tím, že dává nahlédnout do svého vnitřního boje, a zároveň ukazuje, že se z něj dokáže poučit a často se mu i zasmát, jak je vidět na koncertních záznamech, pomáhá sama sobě a tisícům dalších.

Když před pár lety coby začínající sólistka předskakovala kalifornské kapele Touché Amoré, nevěřila, že by hardcoreoví fanoušci mohli tolerovat její tklivé písně. Byli z nich ale nadšeni a jeden z návštěvníků ji ubezpečil, že „upřímnost překračuje žánry“. Punk se nezakládá na póze, ale na upřímnosti, a i proto je Julien Baker pořád punk.

Autor je publicista a překladatel.