Bílé kápě a hořící kříž

Katarzyna Surmiak­-Domańska začíná svou knihu Ku­-klux­-klan. Tady bydlí láska (Ku Klux Klan. Tu mieszka miłość, 2015) ­příběhem o smrti tří aktivistů Kongresu rasové rovnosti v roce 1964, jenž inspiroval film Hořící Mississippi (Mississippi Burning, 1988). Její líčení smutně proslulé policejní vraždy je až kinematografické. Ostatně polská reportérka se filmové dynamice přibližuje v celé knize. Užívá techniku záběru (na americký rasismus) a protizáběru (na Afroameričany), po kapitolách střídá detaily a celky. Detail zde představuje pastor Thomas Robb, ředitel organizace Knights of the Ku­-klux­-klan, a jeho ­rodina a přívrženci, celek dějiny klanu, a vlastně i dějiny rasismu v Americe. Kniha proto není jen reportáží. Nutnost vypořádat se pro porozumění dnešním přívržencům nadřazenosti árijské rasy s jejich předchůdci a vůbec s mezirasovými vztahy v amerických dějinách rozšiřuje záběr knihy výrazně nad rámec freak show, kterou jinak setkání s Robbem a spol. připomíná. Surmiak­-Domańska se nicméně v některých svých analýzách místy nechává trochu unést a vydává se do poněkud pochybných vod – zvlášť tam, kde uvažuje o proměně mezirasových vztahů v posledních dekádách.

Tři klany

Ku­-klux­-klan založila v Tennessee roce 1865 šestice jižanských veteránů občanské války. Údajně pro zábavu. Název vychází ze starořeckého slova kuklos, které znamená kruh, nonsensová podoba jména je ale úmyslná a vyvěrá ze stejné motivace jako tituly hodnostářů klanu „Velký čaroděj“ či „Velký kyklop“ nebo bizarní přijímací rituály – z touhy jižanských gentlemanů, frustrovaných porážkou a rozkladem předválečného způsobu života, trochu se pobavit. Že zábava v podání poražených elit otrokářských států není tak úplně nevinná, ovšem naznačuje už to, že klan vznikl společně s dalšími skupinami hájícími nadřazenost bělochů, jako byly organizace Southern Cross nebo Knights of the White Camellia. Přes svou popularitu ale neměl tento první Ku­-klux­-klan dlouhé trvání a koncem sedmdesátých let 19. století zanikl.

Druhý Ku­-klux­-klan odstartoval film D. W. Grif­­fitha Zrození národa (Birth of a Nation, 1915), mytologizující historii toho prvního. Nový klan, založený v roce vzniku filmu, měl po deseti letech šest milionů členů a byl čímsi jako celonárodní korporací. Ideologicko­-obchodní propletenec s řadou členů z politických i podnikatelských elit přinesl jako zásadní inovace hořící kříž, prosazování tuhé protestantské morálky a rozšíření nepřátel o Židy a katolíky. Nastalo období největší slávy hnutí, po sérii korupčních skandálů ale přišel úpadek a do konce druhé světové války klan opět zanikl. Třetí verze KKK už nebyla jednotnou organizací, ale fungovala rozdrobená na mnoho skupin bez centrálního vedení a byla spojena hlavně s odporem proti hnutí za občanská práva a rasistickým terorismem. Nejznámějším z jeho zločinů je zavraždění čtyř černých dívek při bombovém útoku na kostel v alabamském Birminghamu roku 1963.

Vedle historie klanů se Surmiak­-Domańska věnuje i historii černé populace v USA a jejího trvalého socioekonomicky ubohého postavení. K nejpůsobivějším stránkám knihy patří ty věnované lynči, což byla hrůzná, ale vlastně nedávná praxe. Autorka ukazuje, že nešlo jen o svévolné, rasismem motivované vraždy konané muži v bílých kápích, ale o veřejné atrakce, jejichž součástí často bylo kruté mučení, včetně kastrace, vydloubávání očí nebo stahování kůže z obličeje. Autorka v souvislosti s lynči mluví o pokrytectví Američanů, třesoucích se při vyslovení jména Ku­-klux­-klan, když přitom obětí lynčů bylo mnohonásobně víc než obětí samotného klanu.

Vidláci a Bible

Ve středu zájmu Surmiak­-Domańské však stojí hlavně ti, kdo se při myšlence na klan strachy rozhodně netřesou, naopak spíš blaženě tetelí. Proto přijíždějí do městečka Harri­son v Arkansasu na sjezd Robbových Rytířů Ku­-klux­-klanu. Harrison je „sundown town“, tedy město, v němž se po setmění nesmí na ulici objevit žádný Afroameričan. Nachází se v takzvaném biblickém pásu na území bývalé konfederace, kde rasismus trvá od občanské války a pro něž je charakteristická obsese evangelikálním protestantismem.

Surmiak­-Domańska mluví s obyvateli města i návštěvníky sjezdu (ve skutečnosti se jedná o hrstku lidí), od řadových podporovatelů až po elity. Působí dojmem nešťastných příslušníků white trashe, plných strachu ze ztráty svého světa. Věří, že běloši jsou potomci deseti ztracených kmenů Izraele, Židé potomci Chazarů a Afričané potomci Chámovi. Věda i víra jim slouží jako argumenty pro rasismus a neotřesitelnost Pravdy vždy vítězí nad fakty. Jak říká dcera pastora Robba: „Pokud nepochopíme, že celá Bible je o rasách, tak všechno ztrácí smysl.“ Robb sám je následovníkem Davida Dukea, zakladatele Knights Party, který se pokusil změnit image hnutí. Duke namísto tradiční rétoriky white power postavil evangelikální propagaci lásky k vlasti, Kristu a rodině, ovšem s doplňkem bílé nadřazenosti. To je důvod, proč se Robb netituluje tradičně „Velký čaroděj“, ale v duchu firemní kultury si říká ředitel. Je ovšem vcelku zřejmé, že posun od teroru ke konzervativní politice protkané rasismem nestačí. Poslední léta sice klan podle Surmiak­-Domańské zažívá revival, ve srovnání s dobou jeho největší slávy to ale velký dojem nečiní – o pět až osm tisíc členů se dělí asi čtyřicítka samostatných klanů.

Žerty s policií

Když se Surmiak­-Domańska ve svém vyprávění o americkém rasismu přiblíží dnešku, po líčení násilností KKK náhle ostře změní perspektivu a věnuje se případu O. J. Simpsona. Z jejího podání jako by vyplývalo, že se doba změnila, a jestliže dříve odešli od soudu bílí vrazi bez trestu, zde byl kvůli touze odčinit minulý rasis­mus propuštěn vrah černý. Když ale uvážíme, že Afroameričané tvoří jen 13 procent populace, a přitom 40 procent amerických vězňů, je jasné, že v případě O. J. Simpsona sice rasová karta hrála významnou roli, ale sotva by mu pomohla, kdyby nebyl bohatý a slavný.

Dějiny Afroameričanů jsou vůbec zásadní slabinou knihy. Autorka na jednom místě například tvrdí, že byli i „tací, kteří si vybrali oportunistický postoj, a ten časem plynule přešel ze strategie do povahových rysů“. Černí otroci se tak údajně začali podobat svým rasistickým karikaturám – což vlastně není nic jiného než Lysenkova teorie dědičnosti přijatých vlastností. Jedním z důvodů, proč právě tato rovina kulhá na obě nohy, je, že autorčiným hlavním a skoro jediným pramenem pro dějiny Afroameričanů je kniha Wiktora Osiatyńského Kořeny (1981, česky 1988). Ta sice ve své době patřila k tomu nejzajímavějšímu, co se dalo ve východním bloku o tématu číst, z dnešní perspektivy jsou ale hlavně Osiatyńského zdroje z doby před rozvojem postkoloniálních studií a black studies beznadějně zastaralé. Surmiak­-Domańska měla nahlédnout do něčeho novějšího. Občas by ale stačilo, kdyby pozorněji četla svůj hlavní zdroj, nebo aspoň použila Google. V knize se totiž objevují i nesmyslná tvrzení – třeba že Černí panteři byli separatisté, jejichž ideologem byl Malcolm X, který ale zemřel dva roky před založením Black Panther Party a byl nanejvýš jejím inspirátorem. K vyloženě pochybným závěrům autorka dochází, když se zamýšlí nad kauzami posledních let, jako je smrt Michaela Browna a následné nepokoje ve Fergusonu. Nejenže případ zjednodušuje na prosté „policie zastřelila zloděje“, ale úvaha „všichni vědí, že s americkou policií nejsou žerty, je však otázka, jestli je stále rasistická, nebo si prostě jen nebere žádné servítky vůči zločincům“ je v kontextu střílení neozbrojených lidí přece jen až příliš žoviál­ní. Bodycount americké policie zajisté není v pořádku bez ohledu na barvu kůže, vzhledem k rasovému profilování a trvalé chudobě Afroameričanů je ale daleko pravděpodobnější, že terčem budou právě oni (loni se oběťmi americké policie stalo 457 bělochů a 223 černochů). Je také příznačné, že v komentovaném výčtu příkladů se Surmiak­-Domańska vyhne smrti dvanáctiletého Tamira Rice, kterého policisté zastřelili, když si hrál na hřišti s airsoftovou replikou zbraně.

Autorka sice v knize mluví o trvalém socioekonomicky podřadném postavení Afroameričanů, když ale dojde na současnost, jako by na něj a jeho důsledky náhle zapomněla. Zmíněné pasáže, jež lze vysvětlit snad jako nepodařenou snahu o vyváženost, knihu zbytečně devalvují. Jako by se Surmiak­-Domańska až příliš upjala k bílým kápím, jež ji do Spojených států přivedly, a nedokázala bez nich vidět strukturální rasismus, který v americké společnosti stále přetrvává.