Budoucnost je invalidní

Zabýváte se tématy, jako jsou invalidita, zdraví, feminismus, ekologie, dekolonizace nebo bílý šovinismus a jeho dopady na nenormativní těla. Jak se ve vaší práci prolíná osobní s politickým?

Osobní je vždycky politické a představuje zkrátka to, čím jsem. Žít v mém těle znamená být feministkou a Indonésankou, která se chápe jako invalidní a zároveň sama na sobě poznala, že ekologie a životní prostředí jsou silně provázány s otázkami invalidity. Kdybych vyrůstala jinde, asi bych tyto zkušenosti neměla. Jsou to ale zároveň moje neurózy – přemýšlím nad těmito tématy ve světě, který chci měnit. Někdy je ale prvním krokem ke změně prostě jenom reflexe a rozhovor o daném problému. Interdisciplinárním umělcům a spisovatelům dává umění spoustu možností, jak různé otázky zkoumat zcela novými způsoby.

Vyrůstala jste v Indonésii, vzdělání jste získala ve Spojených státech a v současnosti žijete ve Velké Británii. Jak se to odrazilo ve vaší intelektuální cestě?

Všechny zkušenosti nás jakožto umělce nějakým způsobem formují a je na nás, jak s tím naložíme. Jako dítě jsem částečně vyrůstala ve Spojených státech a zdálo se normální mít pocit, že jsem doma všude a nikde. Propojení globálního trhu, kapitalismu, ekologie a feminismu díky tomu vnímám velmi osobně, protože zatímco se v Jakartě topím ve všem tom smogu, znečištění a záplavách, v Londýně zase vidím konzumerismus, který klimatickou změnu vytváří a zhoršuje záplavy, jež pak zažívám v Indonésii. Jedním z důvodů, proč jsem vděčná za to, že jsem Indonésanka, je fakt, že jsem díky tomu získala možnost promlouvat k ostatním. Což je zajímavé, protože v mnoha ohledech není můj hlas zrovna privilegovaný: jsem žena, nejsem Evropanka a jsem invalidní.

Ve své knize Indigenous Species, kterou jste představila i v Praze, velice komplexně analyzujete invaliditu, environmentální témata, feminismus a domorodé kultury. Mohla byste nám o knize říct něco víc?

Původně se jednalo o performance mluvené poezie, ale nakonec jsem se rozhodla z ní udělat knihu. Nejdříve jsem ji chtěla vytisknout v Braillově písmu, aby ji mohli číst zrakově postižení lidé. Dnes je dostupná ve formátu pdf, takže pokud máte software na převod textu do řeči, můžete si ji nechat přečíst. Existuje ale také verze pro vidoucí – podotýkám, že považuji za důležité ji takto nazývat. Jedná se o dlouhou báseň, vyprávěnou indonéskou dívkou, která byla unesena a nachází se na lodi se svým únoscem. Její hněv na něj je jen částí rozhořčení nad tím, co se děje s jejím domovem, deštným pralesem, z něhož pochází, a s jejím lidem. V básni sledujeme pouť této dívky.

Zaujalo nás gesto předání slova unesené dívce, jež se tak stane aktivní postavou a vymaní se z pasivní role, kterou si normálně s uneseným člověkem spojujeme. Samotná báseň je zajímavou kombinací nezápadní racionality a emocionální reakce na krizi a nespravedlnost…

To byl můj záměr. Když zažíváte krizi, když jste uneseni, panikaříte. Není to racionální, protože tělo není zvyklé na to být pod takovým stresem. Většina barevných žen se proto může snadno stát obětí fyzického nebo sexuálního násilí. Jejich příběhy neznáme, a pokud ano, dostanou tyto ženy nálepku obětí. Pokud se vám podaří před něčím uniknout, budete chápáni jako oběť, a nikoli jako člověk, kterému se podařilo přežít. Chtěla jsem, aby se čtenář dostal do hlavy ženy procházející krizovou situací a uvědomil si její sílu. Ačkoliv má svázané ruce, představuje pro svého únosce hrozbu.

Kombinace různých typů útlaku ve výsledku násobí zranitelnost oběti, nicméně vaše postava se dovolává své síly. Podobně radikální je tvrdit: „Jsem sice invalidní, ale se svou pozicí se nemusím smířit. Jsem jenom vedena k tomu, abych se cítila zranitelná a iracionální.“

Ano, jsem sice invalidní žena, ale cítím se velmi silná. A přesto jsem často žádána, abych mluvila o tom, jak je moje tělo vůči jiným tělům zranitelné. Společnost je prostoupená ableistickými představami a situace se mění jen velmi pomalu. Lidé mě automaticky litují, ale já mám pokaždé chuť jim říct: „Strčte si svou lítost někam!“ Občas někdo vysvětluje moji situaci způsobem: „Pochopte, je to zdravotně postižená žena…“ Já ale dokážu mluvit sama za sebe. Má se mnou být zacházeno jako s dítětem jen proto, že jsem invalidní? Když se člověk věnuje aktivismu spojenému se zdravotním postižením, je součástí komunity, kde se s ním zachází s respektem a empatií, ale nikoli se soucitem. Sama jsem předtím, než jsem se stala invalidní, také byla soucitná, a nikoli empatická. Jenže zrakově postižení nebo hluší mají své vlastní kultury a jazyky. Někoho to možná šokuje, ale někteří neslyšící jsou rádi, že jsou hluší.

V jedné debatě jste zmínila, že se díky klimatické změně rychle mění globální zdravotní situace a zdravotně postižení lidé jsou nejrychleji rostoucí menšinou na světě. Přesto se zdá, že tváří v tvář blížící se katastrofě má navrch mýtus zdravého člověka.

Apokalypsy už se dávno dějí. To je případ deštného pralesa nebo třeba kolonialismu, který představoval apokalypsu pro barevné lidi. Líbí se mi představa, že budoucnost je bezbariérově přístupná a invalidní. Zdravotně postižení lidé by daleko lépe věděli, jak v ní žít naplněné životy, tedy skutečně blahobytně, a nikoli jen po vzoru ableistického zdraví. Jako zdravotně postižení musíme neustále vyjednávat se svým okolím, abychom přežili. Já například trpím chronickými bolestmi a únavou. Každý den musím řešit, jak daleko mohu dojít, kde jsou východy z dané budovy, jestli je tam výtah, a neustále tak myslím o krok dopředu. Je to vyčerpávající, ale získávám tím obrovské schopnosti. I když jste zdravotně postižení, neznamená to, že váš život nestojí za to – pořád můžete prožít šťastný život plný lásky. To je něco, co se bude muset stále víc lidí naučit, už jen kvůli stárnutí populace, a každý by to měl pochopit. Apokalypsy mohou nastat, ale nemusí znamenat konec světa.

Z angličtiny přeložil Martin Vrba.