Deník

3. prosince 2016

Společně s přítelem jsme v kavárně o něčem diskutovali a vášnivě při tom gestikulovali, když si kousek od nás přisedly tři osoby. V úplné tichosti si objednaly čaj a každá po jednom chlebíčku. Když dojedly, usmívaly se, vůbec nic neříkaly a byly očividně šťastné.

Vpisuji sem tento vjem ani ne tak pro tu samu skutečnost, ale proto, jak si ji po několika hodinách přebral můj mozek. Vidím totiž celou tuto situaci stylizovanější, v sytých barvách, postavy mají nekonkrétní tváře a nepatrně zpomalené pohyby. Důkaz toho, jak mozek pracuje nezávisle. Nabízí alternativu pro pocit okamžiku, který má být z nějakého důvodu zapamatovatelný. Troufám si dokonce tvrdit, že má přesnější formu.

4. prosince 2016

Obávám se, je­-li všechno skutečně tak, jak to vidíme, slyšíme nebo cítíme. Například včera ve všech ulicích Jihlavy, kterými jsem procházel, byla cítit marihuana. Točil jsem se jak korouhev, ale nikde nikdo. Přemýšleli jste někdy nad tím, do jaké míry může být vlastní duch pro váš maloměstský život nebezpečný?

16. prosince 2016

Sleduji La Grande Bellezza a přesně v duchu tohoto filmu mi na červenou zeď pokoje přilétl motýl Aglais urticae. Vypnul jsem film, přinesl vodu s cukrem, nakrojil banán a společně jsme povečeřeli.

Na netu jsem se dozvěděl, že tento druh žije samotářsky a před přezimováním se věnuje pouze sání nektaru. Tuším, že si budeme rozumět. „Vibrace poezie se nedá popsat vulgárností slov.“

18. prosince 2016

Jsou knížky, které vás nepustí dovnitř. Silou ani vůlí nic nezmůžete, je to jakýsi třetí rozměr odporu. Až jednou přečtu Muže bez vlastností, budu zcela jistě mužem s jinými vlastnostmi.

17. ledna 2017

Vy, kteří píšete nebo kreslíte, znáte asi ten pocit hrůzy z prostoru bílého papíru nebo čistého monitoru. Když berete do rukou tužku nebo usedáte ke klávesnici, máte hlavu plnou konkrétních nápadů, vhodných obratů, paralel, vizí – a pak, těsně před tím sklonem, je najednou všechno mnohem abstraktnější. Myšlenku pohltí prázdnota a prázdnota je jako domek obílený vápnem. Vtahuje a svléká. Bílá barva je nebezpečná, ani ne tím, jak pohlcuje, ale tím, jak odhaluje, přesněji – prozrazuje.

24. ledna 2017

Adam mi napsal, že jsem morous. Vyhledal jsem si tedy vhodnou literaturu a něco si o tomto pojmu nastudoval.

Morous přežívá v lidové tradici, kde se vypravuje, že tato bytost utlačuje lidi a že se takové obludě také říká můra. Pochází z odvozeného slova „morousovati“ – celé noci bdíti, po nocích choditi. Bloumá jako duch, stín, modla, bludná ovce i páv… Morouse jako bytost zlou, s nevlídnýma, uhrančivýma očima pod srostlým obočím, poznají všichni na první pohled.

Tak! Snad je teď všem dostatečně jasné, že já rozhodně morous nejsem.

13. února 2017

Můj syn by mohl mít sedmnáct. Mohl bych mu napsat dopis, odeslat mu novou knížku nebo kresbu. Vsunout mu do obálky stočenou tisícovku, jako to do dnešních dnů dělá moje máma. Jenomže mládí je tak krásně nezodpovědné, že bych se asi žádné odpovědi nedočkal. Ale co kdyby jednou jeho syn… Třeba objeví můj dopis adresovaný otci (bez tisícikoruny) a odpoví mi, nebo se rozepíše o tom, co ho těší, co ho baví, koho má rád. Myslím si, že mám velkou naději. Naději, kterou mnoho rodičů ani nepozná!

14. února 2017

Ještě se to nepřehouplo, ale nastane doba, kdy se to spustí, takové „urvi, co můžeš“, doba, kdy se nebude hledět doleva doprava a člověk se bude rvát o základní potřeby, jako jsou voda, jídlo, kousek tepla. Existence, v níž důstojnost bude nadbytečná. Toto mě napadá při pohledu na Antarktidu, kde se zvětšuje prasklina v ledovcovém šelfu. Odlomením ledovce vznikne jedna z největších plovoucích ker a bude se rozpouštět a rozpouštět. A co dál? Co ještě popřeme pro svoji vlastní pohodlnost?

Nějakou zvláštní shodou náhod mi do tohoto obrazu zní Within od Daft Punk – fňukající roboti se dotazují: „Prosím, řekněte mi, kdo jsem…“

16. února 2017

Depeche Mode se v nové písni ptají: „­Where’s the Revolution?“ Na Facebook jsem zavěsil tento ostřejší status: „Tak co, zvedneme konečně své tlusté prdele, oprostíme se od chytrých telefonů & Facebooku a něco skutečného provedeme? Ti dědkové to sami nedají! Běda, jak to tady někdo lajkne! Očekávám obsáhlý manifest! Pište do mé schránky Divadelní 4, Jihlava.“

Ticho, samozřejmě.

Zhruba každých dvacet let přichází s novou generací nový odpor, zvrat, rebelie, revoluce. Současná generace postrádá nejen rebely, ale i názor, třeba mylný, ale názor. Vidíme to v politice i kultuře. Mladí jsou nudní i ve svém vlastním prostoru, který nazvali Facebook. Poslední generační masa konzumuje, přežvýkává přežvýkané a jediné, na co se zmohla, jsou tepláky. Jednoho dne se probudila a navlékla si tepláky!

18. února 2017

Já a moje nálady… To, co by mělo povznášet, mě strhává na kolena. Biblické písně Antonína Dvořáka mě uvěznily v depresi. Večer mě čeká zkouška s kapelou. Nejraději bych ji odvolal. Ale copak se mohu odvolat na Dvořáka?

„Zvuč, moře, i to, což v něm jest,/ okršlek světa, i ti, což na něm bydlí./ Řeky, rukama plesejte,/ spolu s nimi i hory, prozpěvujte./ Plesej, pole, a vše, což na něm,/ plesej, země, zvuč, i moře,/ i což v něm jest.“

Snad mě kluci večer rozplesají a rozezvučí vše, co ve mně ještě k rozezvučení je.

4. března 2017

Sedmnáct stupňů Celsia a jihlavská ZOO se může posrat. Fronta dvaceti aut čekajících, až se uvolní místo k zaparkování. Před kasou asi sto lidí, cca hodina a půl ve frontě s cizími lidmi. A to jen proto, aby se živočich­-člověk mohl podívat na zvíře v kleci! Tygr běhající zblble dokola to asi nevnímá v kontextu, ani žirafa z nadhledu. Dovést sem dítě je demoralizující. Vrcholem lidského cynismu je vegetariánská restaurace v zoologické zahradě.

6. března 2017

Zruinovat se kvůli poezii, to mi bude sloužit ke cti. Tuším, že parafrázuji Oscara Wildea, ale jistý si tím nejsem.

30. března 2017

Bezkontaktní práškové mytí. Auta stojí ve frontě a chtějí být krásná. Muži ve sportovním šusťáku mluví o výsledcích Dukly. Mačkají kelímky od kávy, rozhlížejí se a házejí je do trávy. Odbarvené ženy odhazují cigaretové nedopalky na zem a pak je zašlapují. Pitbulové tvoří pitoreskní stíny. Auta s třpytivým úsměvem vítají své pány, dámy a psy, po nichž vždycky někde zůstane nějaké hovno. A pak se tak trochu vulgárně rozplynou nad tetelící se vozovkou… Jaro v mnoha podobách!

13. června 2017

Byl jsem svědkem telefonického rozhovoru, v němž se asi čtvrt hodiny řešilo, co se bude snídat, co se bude podávat k obědu a jak propečený bude steak k večeři. Po pěti minutách jsem to chtěl vzdát a vzdálit se. Ale něco hodně zvráceného uvnitř mi našeptávalo – zůstaň. V tom dialogu byla absolutní angažovanost. Byl obscénní i obskurní. A byla v něm láska, ta nižší, ale byla. Věnovat tolik pozornosti roastbeefu je prostě maso!