Dívčí surreálna

Margarita Karapanou nás ve své první próze zavádí zpět do času dětství. Nečekejme ovšem retrospektivní skladbu barevných idealizovaných střípků – Kassandra a vlk (I Kassandra kai o Lykos, 1976) nás nutí znovu zažít cosi, co se vymyká světu dospělých, vrací nás do světa, který se s okolní realitou tu více, tu méně míjí a je plný bizarních obrazů. Jsme přitom odkázáni na porozumění dané, ale také omezené dětským rozhledem. Nevinnost a naivitu Kassandřina pohledu ovšem doprovází temná, pro většinu z nás již dávno zapomenutá a vytěsňovaná pudovost.

Alenka, Valérie, Kassandra

Z mnoha příběhů, v nichž se osamělá dívka ocitá v nepochopitelném či snovém prostředí, vytanou na mysli aspoň ty nejznámější – Carrollova Alenka v říši divů (1865, česky 1931) nebo Nezvalova Valérie a týden divů (1935). U rozvržení „dívka versus surreál­­ný svět“ ale podobnosti končí. Na rozdíl od Alenky a Valérie, které se pohybují kdesi ve snových dimenzích, je Kassandřiným prostorem svět aktuální, jehož podivnost vzniká pouze perspektivou dítěte, jež postrádá schopnost viděné vřazovat do patřičných kategorií. Surreálnost knihy je tak daná nespolehlivostí Kassandřina vyprávění: divný není svět, v němž se Kassandra nachází, ale způsob, jakým se na něj společně s dětskou hrdinkou díváme. Vypravěč tu není přívětivým průvodcem, který dříve nebo později čtenáři osvětlí alespoň základní obrysy příběhu a zobrazovaného prostoru.

Karapanou svůj text vystavěla ze samostatných krátkých útvarů, které na sebe navazují jen volně – je na čtenáři, aby jednotlivé obrazy poskládal do kompletního příběhu. Fragmentárnost a nelogičnost dětské perspektivy, na niž se ale chtě nechtě musíme spoléhat, ovšem čtenáři orientaci v příběhu vůbec ne­­ulehčují. Nejsme si tak nikdy zcela jistí, co se opravdu děje, a co je pouze výplodem dětské obrazotvornosti. Kassandra je v neustálém střetu se světem dospělých, který pro ni se svými konvencemi zůstává zcela nepochopitelný, a její okolí naopak nedokáže uchopit divokou bohatost jejího vnitřního světa. Stěžejním tématem knihy je tedy jakýsi návrat do doby před přijetím konvenční morálky a sebekontroly. Jsme vyzváni k výletu do „předetického“ univerza plného pudů, sexuality a zvláštní imorality, jež stojí proti společenským normám a vědomému světu dospělých. V tom Karapanou do jisté míry připomíná surrealisty obdivující blázny a děti jako narušitele pořádku a subverzivní činitele.

V říši Id

Trhlina mezi Kassandřiným vnímáním světa a realitou vzniká z nepochopení nejrůznějších vazeb a důsledků lidských činů – jako když se Kassandřin strýc pokouší oběsit a dívka mu při jeho „hře“ pomáhá. S Kassandrou se tak čtenář mnohdy dostane dál, než se mu může líbit. Jedním z nejtemnějších obrazů je umučení Půjčeňátka, zvířátka, které Kassandra raději zbaví života, než aby se ho po týdnu vzdala. Celá situace přitom podléhá zvláštní logice: zvíře je na konci týdne připraveno v košíku k vrácení, jen mrtvé. Stojíme zde před jakousi esencí psychoanalytického Id s jeho radikální dvojznačností, jak o ní mluví Slavoj Žižek. Dětská nevinnost a zároveň pudové zlo zde pracují v nekonfliktní součinnosti. Soud o „zkaženosti“ daného jednání do tohoto mikrosvěta vnášíme až my. Fatálně se tato mentální rozvolněnost střetává s realitou dospělých v poslední kapitole, kde jde příznačně o nástup do školy. Budeme­-li číst celou knihu se zřetelem k surrealismu, končí Kassandřino vyprávění až děsivě, když ji rodinná kuchařka utěšuje: „Zvykneš si, zvykneš si.“ Dětství končí, začíná čas ohýbání představivosti a myšlení do podoby konvenující okolí.

Vykročíme­-li od knihy k jejímu společenskému kontextu, bylo by jistě zajímavé zohlednit, jak Kassandra a vlk zasáhla do řecké společnosti sedmdesátých let – ta byla vždy poměrně konzervativní, zároveň však kniha vyšla jen několik let po volbách, které ukončily vládu vojenské junty. Je tedy škoda, že širší kontext řecké literatury a historie není přiblížen třeba v doslovu, podobně jako příčiny, pro něž se právě tato kniha v Řecku stala moderní klasikou.

Autorka je bohemistka.