Současné problémy spojené s nízkou dostupností bydlení v Česku mají mnoho příčin – jednou z nich je privatizační diskurs, jinou dlouhodobá výchova k vlastnickému bydlení. K uvažování o družstevním nebo komunitním bydlení dnes potřebujeme především odvahu a představivost.
V posledních letech jsme byli svědky hypotečního úvěrového večírku, po kterém musí přijít vystřízlivění. Vyjádřeno číselně, objem hypotečních úvěrů vzrostl mezi lety 2013 a 2017 téměř o polovinu, na 1498 miliard korun (pro srovnání: výdaje státního rozpočtu pro rok 2017 byly 1309 miliard korun). Podle konvenční ekonomické zákonitosti, která říká, že snižování úrokových sazeb provází nárůst objemu nových i stávajících úvěrů, se tedy musí zvyšovat ceny nemovitostí a nájemného. A to se skutečně děje – podle údajů Českého statistického úřadu se ceny novostaveb i starších bytů v posledních dvou letech zvýšily o téměř 30 procent. Kdo se hypotečního večírku nezúčastnil a nezajistil si nákup vlastní nemovitosti, je dnes chycen v pasti stoupajících nájmů a hůře dostupných úvěrů. Situaci v krajských městech a zejména v Praze přitom ještě zhoršuje nárůst krátkodobých turistických pronájmů a obecně tendence považovat bydlení spíše za investici než za domov.
Bydlení, věc soukromá
Současný stav je běžně vysvětlován zjednodušujícím poukázáním na nedostatek nové výstavby, případně i na levné úvěry. Takové vysvětlení nás ale odvádí od původních příčin dnešního stavu. Dnešní situace je totiž také důsledkem dlouhodobé absence koncepční a reálně uskutečněné politiky bydlení na státní i lokální úrovni, která by vyvážila současný systém, jenž preferuje vlastnické bydlení a vede k chápání nájemního bydlení jen jako přestupní nebo konečné stanice – v závislosti na sociální pozici domácnosti. Trvající dualita vlastnictví a nájmu způsobuje nerovnosti mezi těmi, kteří na vlastnické bydlení dosáhnou například díky mezigenerační finanční výpomoci, a těmi, kteří žijí v prekarizovaných soukromých nájmech. Systém, ve kterém je preferováno a zvýhodňováno vlastnické bydlení, nicméně nevznikl přirozeně a není výsledkem pouhé „racionální volby“ rodin nebo jedinců, kteří uvažují o řešení bydlení. Naopak, jako klíčový se ukazuje vliv historické zkušenosti, institucionalizovaná podpora vlastnického bydlení a specifický diskurs ovlivňující způsoby porozumění tomu, jak řešit otázku bydlení.
V devadesátých letech 20. století se zdála privatizace státního bytového fondu nevyhnutelná. Byla odůvodněná narativem o univerzální nutnosti privatizovat veřejný majetek a specificky představou o tom, že lidé žijící v privatizovaných bytech budou „lepší hospodáři“. Na jednu stranu se řadě lidí naskytla možnost zajistit si výhodně bydlení a získat majetek, který jim poskytl určitou nezávislost. Na stranu druhou se vytvořila vrstva neprivilegovaných, kteří byt neprivatizovali nebo vstupovali na nově utvářený trh bydlení až po privatizaci. Ti už měli na výběr jen nejistý nájem, anebo drahý úvěr. Zároveň se rozvinula státní podpora vlastnického bydlení formou příspěvku na stavební spoření nebo daňového zvýhodnění hypotečních úvěrů, které od přelomu tisíciletí postupně expandovaly a etablovaly se jako jeden z hlavních způsobů financování nákupu nemovitosti. Sektor obecních a také družstevních bytů se tak v průběhu privatizace postupně rozpouštěl. V politickém diskursu se bydlení ustavilo jako věc soukromá, kterou má v první řadě řešit jedinec – a instituce mají intervenovat jen v krizovém případě. Příklady daného přístupu jsou nekonečná příprava zákona o sociálním bydlení a prodlužovaná regulace nájemného, která jen přiživila obecnou averzi k jakékoliv veřejné intervenci v oblasti bydlení.
Než bude pozdě
Kromě těchto institucionálních podmínek však existují i další – řekněme kulturní – aspekty, které v české společnosti utvrzují obraz vlastnického bydlení jako ideální řešení. Představa o tom, že bydlení v nájmu je nevýhodné a nejisté, se v nově vyrůstající generaci (aktuální třicátníci a dvacátníci) často spíše než přímou zkušeností s privatizací bytů a nejistými nájmy rozšířila výchovou v rodině. Ta nemusela mít charakter intencionální „výchově k vlastnictví“ ve stylu explicitních rodičovských rad typu: „Kup si raději byt.“ Spíše jde o kontinuální vytváření představy o tom, co je v kontextu bydlení správné, a vytváření diskursivních nástrojů pro to, jak se v souvislosti s bydlením rozhodovat. Především v rodinách vlastníků se automaticky předpokládá, že dospělí potomci převezmou štafetový kolík a pomocí úspor, hypotečního úvěru nebo rodičovského daru či půjčky si také pořídí vlastnické bydlení.
Další významnou doménou, kde se diskursivně konstruuje vlastnické bydlení jako normální a nevyhnutelné, jsou média. V mainstreamovém mediálním diskursu je jasně patrná tendence vykreslovat vlastnické bydlení jako tu „nejlepší investici“ a hypoteční úvěry jsou představovány jako stále úspěšnější a výhodnější nástroje k dosažení bydlení, aniž by se diskutovalo o rizicích nebo nevýhodách. Média dokonce apelují, aby si lidé pořídili hypoteční úvěr, než „bude pozdě“, a na rovině emocí vzbuzují v lidech kombinaci strachu z velkého úvěru a naděje, že uskuteční výhodný nákup a budou mít jistotu vlastního bydlení.
Jestliže jsme vychováváni k tomu stát se vlastníky a média nás kontinuálně informují o tom, že „teď je ten nejlepší čas vzít si hypotéku a pořídit si domeček“, je opravdu těžké odolávat, zvláště v situaci, kdy jsme stále znovu vybízeni, abychom o dané situaci přemýšleli jako o rozhodování mezi dvěma variantami – vlastnickým bydlením, anebo nájmem. Obecní, družstevní nebo jiné formy bydlení nejsou vůbec zmiňovány. Převládající diskurs tak rezonuje s podmínkami na trhu a vytváří situaci, kdy se „správnost“ vlastnického bydlení neustále potvrzuje jak verbálně, tak reálným vývojem na trhu. Za této situace je obtížné formulovat alternativy a panující systém zpochybňovat. Jenže dané nastavení může fungovat jen určitou dobu. Trhy jsou nestabilní a cyklické a už v současnosti se zdánlivá dostupnost a výhodnost hypotečních úvěrů začíná rozplývat – a s tím také dostupnost bydlení.
Představivost a odvaha
Jak se k této zdánlivě bezvýchodné situaci postavit? Zní to jako klišé, ale potřebné jsou představivost a odvaha. Klíčová je schopnost nabourávat stávající diskurs, přesahovat ho a doplňovat o nové způsoby uvažování a hodnocení různých alternativních forem bydlení. Tyto nové formy by ovšem měly být srozumitelné a přijatelné pro ty, kteří mohou daný systém svým jednáním měnit – tedy pro zájemce o bydlení. Jinak se zdánlivě přirozenou preferenci vlastnického bydlení nepodaří překonat. Schopnost představit si jako uskutečnitelné družstevní, komunitní nebo jiné způsoby bydlení by měla být rozvíjena zdola a měla by rezonovat nejen v úzce zaměřených fórech, ale i v mainstreamových médiích. Jen opakované nabourávání diskursu může změnit realitu bydlení v dnešním Česku.
V této souvislosti je nutná odvaha těch, kteří budou nové způsoby bydlení testovat a zkoušet – a to nejen jakožto obyvatelé, ale i jako realizátoři. Příkladem odvážných institucí mohou být Brno, Liberec nebo Praha 7, které se snaží řešit novým způsobem otázku sociálního bydlení. Je však třeba jít ještě o krok dál a aktivizovat další veřejné instituce, aby řešily otázku bydlení jako prioritní. Konkrétně se nabízí možnost institucionální podpory pro družstva, komunity nebo jednotlivé domácnosti při podávání žádostí o různé dotace, pronájem obecních pozemků nebo kreativní formy garantovaných úvěrů. V řadě případů se návrhy nabourávající dnešní diskurs budou setkávat s nepochopením a neporozuměním, ale i tím mohou posouvat hranice možného a představitelného. Jinak se budeme dále propadat do propasti nevyváženého systému bydlení spojeného s intenzivní komodifikací a financializací a uspokojivé bydlení nadále nebude právem pro všechny, ale privilegiem pro některé.
Autor je sociolog, působí v Sociologickém ústavu AV ČR a dokončuje doktorandské studium na FSV UK.