Jak se hraje keno

Poslední dny (Les derniers jours, 1936) se v celku díla Raymonda Queneaua tváří poněkud nevinně. Nenajdeme v nich třeskutý jazykový humor pozdějších autorových próz, na který už si publikum patrně zvyklo. Sám jsem byl překvapen, jak se příznivci Queneaua na jednom čtenářském serveru shodovali v tom, že tohle není ještě ten opravdový autor Zazi v metru (1959, česky 1969) a Modrých květů (1965, česky 1992). Pokusím se to v několika málo větách vyvrátit, protože si naopak myslím, že právě v Posledních dnech už Modré květy začínají pučet. I zjevné jazykové a stylis­tické hříčky jako by teprve rašily, ovšem z už velmi propracovaného kořenového systému, který se skrývá pod povrchem.

Doopravdy, nebo jenom jako?

Tématem knihy je zdánlivě banální historie univerzitních studií jednoho mladého spisovatele a jeho kolegů propletená s několika paralelními životními osudy postav starší generace, odehrávající se skoro přesně před sto lety. Na první pohled je zřejmé, že jsou tu staří a mladí, dvě generace, které se míjejí. Jedna život končí, druhá začíná. Jenže přes všechny rozdíly je něco zásadního spojuje. Starý profesor Tolut hořekuje nad tím, že celý život učil zeměpis, aniž by vycestoval z Le Havru. Trýzní ho představa, že tak dlouho učil něco, co je zcela virtuální, nic než slova. Jenže líčení filosofických studií autorova alter ega Vincenta Tuquedenna jako by spělo k analogickému zjištění. Queneau tyto paralelismy ztvárňuje i syntakticky: třináctá a patnáctá kapitola začínají v podstatě stejnou větou, jen poprvé je subjektem Vincent a podruhé Tolut. Generace přecházejí jedna v druhou v neustálém kolotoči.

Pozoruhodná stavba textu se dá dobře ukázat na detailech – například na zmínkách o popravě vraha Landrua. K ní dochází v roce 1922, což je datum, které pevně zasazuje příběh Vincenta a jeho studií do historického kontextu. Ve výloze knihkupectví pak hlavní postava vidí Joyceova Odyssea, který vyšel ve stejném roce. Queaneau tím nenápadně vtahuje do hry Joyceův Potrét umělce v jinošských letech (1916, česky 1930) – Vincent, který se rovněž zabývá scholastickou filosofií, jako by říkal: tohle je zase můj portrét, takhle to bylo, než jsem se rozhodl stát spisovatelem. A zároveň si dává závazek přečíst třicet dva svazků Fantomase. Hříčka na tyto motivy Oblý a Pelech (vyšlo posmrtně v roce 2008, česky 2009), byla jedním z prvních Queneauových literárních experimentů. Landruův příběh se zase skoro nepostřehnutelně zrcadlí v epizodě, kde si postavy pletou, zda jeden z mladíků odjel do Brazílie, nebo do Argentiny. Právě tyto dvě země totiž Landru při výsleších zaměňoval. Text Posledních dnů je tedy jako tkanina. Zdálky vypadá hladká a možná i fádně jednobarevná. Jenže čím jste blíž, tím víc zjišťujete, že to je pečlivě utkaná textura mnoha vláken a mnoha barev. A to je podle mě i podstata Queneauovy hry: říká, že je to všechno doopravdy, postavené na faktech, a zároveň že je to jenom jako.

Polyhistor číšníkem

Tím opravdovým se mi už v Posledních dnech zdá být jakési kolo dějin, které se explicitněji projeví až v Modrých květech – kolo, na kterém se odehrávají stále tytéž příběhy, generaci co generaci. K takovému čtení vybízí třeba postava číšníka Alfréda, kolem níž jako by se celý text točil. Alfréd je astrolog, který chce dopředu spočítat výsledky dostihů, aby sám vyhrál, a zároveň dává svému okolí předpovědi. Cyklické a spočitatelné pohyby planet tu určují osudy lidí, kteří se potácejí ve svých osudech jako koule na kulečníku, jejž postavy pravidelně hrají v Alfrédově kavárně. Alfréd popisuje svou pozici v příběhu takto: „Já stojím pevně ve středu podšálků a lahví aperitivu a lidé se točí kolem mne; kolem dokola, jako roční období a měsíce.“

Knihu by šlo číst i jako literární zhmotnění Queneauovy četby a studia ve třicátých letech – žádná zmínka o knize nebo citát zde prostě není jen tak. V Alfrédovi pak můžeme zahlédnout i jakousi reinkarnaci polyhistora a hazardního hráče Girolama Cardana. Je to sofistikovaná intelektuální hra, která vám nedá nic zadarmo a k níž se musíte doslova pročíst. Sem tam budete tápat a zastydíte se, že něco neznáte, ale i Vincent se nad seznamem titulů přečtené scholastické literatury přiznává, že je vlastně všechny nečetl. Psaním Posledních dnů jako by Queneau bilancoval a procházel obdobným přechodovým rituálem jako jeho postavy, ať už dospívají nebo umírají.

Jak tedy hrát keno? Návodný je třeba Queneauův citát z Goetha: „Chceš­-li v nekonečno vejít,/ v konečném hleď se sejít./ Chceš­-li potěchu z celku mít,/ musíš celek v nejmenším zřít.“ Vincent chce v nekonečno vejít a vchází v něj skrz konečný literární text společně se svým autorem. Do míst někde mezi Parmenidovým jsoucím, které jest, a nejsoucím, které není.

Autor je komparatista a student biologie.