Klesá hodnota ženy s věkem?

Čtyři roky od vydání poslední novely Macocha, v jejíchž recenzích se nešetřilo superlativy, přišla Petra Hůlová s knihou se zaťatou pěstí na obálce a mnohoslibným názvem Stručné dějiny Hnutí. Hůlová ovšem v mezičase nezahálela – vyplnila ho spoluprací hned s několika divadelními scénami: pro Švandovo divadlo adaptovala Betonovou zahradu (2016), pro MeetFactory připravila pokračování adaptace vlastní novely Strážci občanského dobra 2 (2017), pro Studio Hrdinů hru Buňka číslo (2017) a v koprodukci Studia Hrdinů a HaDivadla vznikla i adaptace zmíněné Macochy (2017). Její snaha využívat přímější formy komunikace s veřejností, než je poněkud introvertní spisovatelský monolog, se otiskla i do komentářů k aktuálnímu společenskému dění, publikovaných v celé řadě médií (Respekt, Hospodářské noviny, Radio Wave, Echo 24). Nepřekvapí tedy, že apelativní je i námět čerstvého beletristického textu, který dovádí ad absurdum feministické požadavky na rovnost pohlaví, jež byly v minulosti častým motivem jejích článků.

Vstříc novosvětu

Autorka představuje dystopii, v níž ženy přestalo bavit, že je první pohlaví vnímá jako bytosti, jejichž „hodnota klesá s věkem“, a v níž ženy díky podzemní organizaci zvané „Hnutí“, charismatické vůdkyni Ritě a několika uvážlivě zacíleným atentátům převzaly veškerou moc nad blíže neurčeným evropským prostorem. Život v tamní, na první pohled nijak vábné společnosti je skrz naskrz institucionalizovaný – v boji s přirozeností to ani jinak nejde. Muži jsou sváženi manželkami do „Institucí“, v nichž jsou během několika fází převýchovy připravováni o libido, především pak o touhu po mladých a krásných ženách. Vypravěčkou je jedna z pracovnic, které muže­-klienty „provázejí“ vzdělávacím procesem, v němž jsou dobrovolně i nátlakem vedeni k tomu, aby chtíč vyměnili za fascinaci duševní krásou. Stereotypizovaná náplň pracovního dne pomáhá přebudovat „starosvět“ v kýžený „novosvět“, kde jsou zrcadla reakční rekvizitou, všichni se oblékají do bezpohlavních teplákovek a make­-up je záhodno nechat si maximálně na doma.

Autorka si usnadňuje práci volbou antihrdinky – oddaná stoupenkyně Hnutí, která to chce dotáhnout až na „sekční“, totiž uvažuje a vyjadřuje se jednoduše, protože to je nevýrazná osůbka, jejímuž životu dal systém s jasnými pravidly konečně smysl. Jenže Hůlová překvapivou volbu rezignovat na svou nejsilnější stránku – schopnost zacházet s jazykem – uplatnila i ve světě, který hlavní postavu obklopuje. Tam, kde by scifista čekal výmluvné novotvary, najdeme jen „Hnutí“, „Instituce“, „klienty“ či „kolegyně“. A náznaky, že svět, v němž se hrdinka pohybuje, je možná ještě umělejší než ona sama, působí příliš kuse na to, aby se dostavil klaustrofobický pocit absolutní vlády ideologie, jenž se od doby románu 1984 snaží napodobit už generace spisovatelů.

Za navracejícími se motivy Stručných dějin Hnutí šustí novinový papír a do nedolepených kulis stačí fouknout, aby se dílo složilo jak domeček z karet. Zatímco v literatuře odkazující na známou realitu stačí pracovat jen na vlastní perspektivě, pro funkční dystopii je třeba vytvořit mnohem víc – především musí být za každým odkazem patrné, že je jen detailem neobsáhnutelného celku. Jak svět řízený Hnutím funguje mimo mantinely pohlavnosti – a jak je vůbec tahle klíčová kategorie definovaná? Zmínky o zmizelém panoramatu New Yorku, řidičkách­-androidkách či vynuceném vegetariánství jsou dílky, z nichž nelze vytvořit celkový obraz. I moment, kdy se dozvídáme, že podobným martyriem jako muži musí procházet i ženy, které lpí na svých plastických operacích a vzrušuje je představa jistého Rogera vlastnícího tryskáč, je bohužel téměř od začátku čekaný. Zkrátka, co mělo být trapné či odporné, je nudné, a co mělo být vtipné – zrovna tak.

Čtenářův diskomfort

„Diskomfort nutně neznamená kvalitu. Diskomfort mi může způsobit i text, který je k uzoufání nudný či strašlivě hloupý.“ Mimo jiné těmito slovy hájila na začátku roku Hůlová na webu iLiteratura.cz provokativnost Zábranského románu Za Alpami (2017) a vysvětlovala, že autor není vypravěč a že kritika začíná až ve chvíli, kdy se zeptáme, jaký typ diskomfortu při čtení autor čtenáři způsobuje. Odpovídám tedy: jestliže sebelítostivé i chvástavé blábolení Macochy s proudem myšlenek přebíhajícím od čerta k ďáblu posléze povolilo a čtenář se ocitl ve světě vychlastaného mozku stárnoucí alkoholičky, nepříjemně blízkém jako nevyžádané objetí, Stručné dějiny Hnutí po stránce využití jazyka, výstavby fikčního světa ani z hlediska sdělení nepřinášejí nic pozoruhodného a navzdory četným pasážím, v nichž se barvitě líčí špekatá břicha, vytahaná rodidla a povadlé penisy, skutečný diskomfort vyvolá až to, je­-li čtenář okolnostmi nucen novelu dočíst. Na novinový komentář provokativní nápad stačí, kniha, jakkoli útlá, si žádá víc.