minirecenze

Maxim Bahdanovič

Přetržený náhrdelník

Přeložil Max Ščur, přebásnil Jan Frolík

Národní knihovna ČR 2018, 124 s.

Výbor z tvorby Maxima Bahdanoviče (1891–1917), jednoho z nejvýznamnějších běloruských autorů počátku 20. století, vyšel díky Slovanské knihovně. Je to událost, neboť překladů z běloruštiny, a zvláště ze starší literatury, máme pořád málo. Bahdanovič navíc byl ve své době pro běloruskou kulturu vpravdě zakladatelskou postavou. Ačkoliv většinu svého krátkého života strávil v Rusku, rozhodl se posílit řady obrozenců a značnou část svého díla vytvořil v běloruštině. Díky svému talentu navíc patřil mezi první autory, kteří do tohoto jazyka uváděli ty či ony klasické básnické postupy, a kromě toho překládal Verlaina, Verhaerena, Puškina či římské klasiky. Útlý svazek dává možnost poznat nejrůznější oblasti básníkovy tvorby, která je s ohledem na to, že zemřel už v pětadvaceti letech, překvapivě pestrá – najdeme tu přírodní i sociální lyriku, básně milostné, historické i hluboce osobní, vždy ale formálně dokonalé. Běloruský překladatel a spisovatel Max Ščur, který básně vybral a přeložil podstročníky, spojil síly s básníkem Janem Frolíkem, jenž jeho podklady zdařile přebásnil. Doprovodné texty pak Bahdanoviče zasazují do běloruského literárního a historického kontextu. Silnou stránkou publikace je grafická podoba – ilustrace běloruské výtvarnice Maryny Žvirbli evokují atmosféru snového neskutečna, typickou pro přírodu této přehlížené země. Jde prostě o knihu příkladnou, která si svou hodnotu podrží po desetiletí.

Miroslav Tomek

Günter Grass

O konečnosti

Přeložil Jiří Stromšík

Atlantis 2017, 178 s.

Günter Grass o sobě ve své poslední knize z roku 2015 prohlašuje, že je „skoro na dně hrnce“. Jak se ukázalo, tato typicky grassovská metafora byla až příliš přesná – ještě v témže roce spisovatel zemřel. Tím spíš lze ocenit nejen schopnost dělat si z blízkosti vlastní smrti legraci, ale také užití citovaného kulinárního příměru. Recepty totiž tento vášnivý milovník jídla zaplnil nejeden ze svých textů. Kniha O konečnosti vznikla po Grassově autobiografické trilogii, z níž zatím v češtině vyšly svazky Při loupání cibule a Příběhy z temné komory. Protože už mu ale podle vlastních slov na epičtější náměty nezbývaly síly ani čas, nejde o ucelené vyprávění, nýbrž o soubor fragmentů a črt – jednotlivé prózy a básně zabírají většinou jednu či dvě stránky, někdy pouhý odstavec. Báseň vždy komentuje nebo rozvíjí to, co je prozaicky probráno na předchozí stránce. Totéž lze říct také o Grassových kresbách. Vyučený kameník a později student sochařství a kresby své texty vždy provázel vlastními ilustracemi a byl stoupencem klasické zobrazovací techniky. Na kresbách v přítomné knížce je však znát, že už mu prsty nesloužily tak jako dříve. Což je pochopitelné u svazku, jehož nejdelší próza se příznačně týká dvojice rakví, které si Grass a jeho manželka nechali vyrobit na míru a uskladnili je ve sklepě. Spisovatelův literární odkaz kniha nijak výrazně nedoplní, je ale melancholickým i černohumorným rozloučením pro ty čtenáře, pro něž Grass něco znamená.

Matěj Metelec

Philippe Lançon

Le Lambeau

Gallimard 2018, 514 s.

Prozaický debut uměleckého kritika deníku Libération Philippa Lançona, nazvaný Le Lambeau (Úlomek), líčí osobní zkušenost autora s atentátem na pařížskou redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo, při němž 7. ledna 2015 bratři Kuachiové zavraždili dvanáct osob. On sám byl vážně zraněn v obličeji a musel podstoupit sérii operací čelisti. Coby „zraněný z války v mírové zemi” se vypořádává se „zvláštní fikcí, jíž je náhlá přemíra reality”. Samotný útok zabírá několik desítek stran, většina knihy popisuje proces fyzického uzdravování, ale hlavně psychické následky. Předchozí život se autorovi zdá „brutálně cizí”, ale uvědomuje si, že zásadní je „zapomenout toho co nejméně”. Zaujme erudovanost a stoický tón vyprávění i filosofické úvahy podobné těm Montaignovým. Kniha se tak řadí mezi „postpostmoderní” romány, které se vracejí od formy k obsahu. Lançon líčí „varovná znamení” před tragickou událostí i náhody, které ho osudového dne dovedly do redakce. Opakovaně v knize zmiňuje Michela Houellebecqa, jehož Podvolení vyšlo den po útoku. Slavný kolega ho mimochodem k osudné události až groteskně doprovází: když ráno 7. ledna zapne rádio, slyší ho, jak unaveným hlasem mluví o nebezpečí islámu pro republiku. Atentátníci si tou dobou připravují zbraně. V redakci pak kolega Lançonovi navrhne, aby příští sloupek napsal o Houellebecqovi. Pak už jde všechno ráz naráz, stejně jako v Houellebecqově Platformě. Netřeba dodávat, že když konečně vyrazí do společnosti po dlouhém pobytu v nemocnici, narazí na Houellebecqa…

Alan Beguivin

Hanna Krall

Srdcový král

Přeložila Helena Stachová

Absynt 2018, 136 s.

„Tohleto mu nikdy neříkej. Že přežil díky tobě,“ radí jedna ženě druhé. Na tom by nebylo nic příliš pozoruhodného, kdyby věta nevystihovala hlavní téma románu o skutečném příběhu polské Židovky Izoldy, která během druhé světové války zachraňuje svého manžela. Jednou ho dostane z varšavského ghetta, jindy se za ním vydává do koncentračního tábora v Mauthausenu. Její muž je oním titulním „srdcovým králem“, kvůli kterému Izolda zažije zatčení, útěky, transporty, souložení se strážníky, rozhovor s Mengelem a počítání mrtvých v Osvětimi. Kniha z edice Prokletí reportéři neplýtvá patosem, natož přehršlí slov či moralizování. Autorka Hanna Krall dokazuje, že titul „legenda polské reportáže“ jí nenáleží náhodou. Výslednou podobu textu si přitom musela vyvzdorovat na hlavní hrdince, která podle doslovu toužila po velkolepějším díle. Minimalistická forma ovšem zachycuje složitý a nejednoznačný svět. Vytahuje na světlo zasutou vzpomínku na dobu, kdy největším problémem nebyli Židé, protože řešení už existovalo. Zachycuje rozporuplnou situaci Židovky přeživší holocaust, jejíž děti nyní na hranicích rozdělují Palestince. Gestapo, Osvětim, transporty i ghetto zde nakonec slouží jako kulisa k osudu mimořádně odvážné ženy, která přes pragmatismus všedního přežívání na konci příběhu trne, pro koho to vlastně všechno dělala. Protože „když jste Židovka, zemřete samozřejmě také, ale bez viny“.

Vojtěch Ondráček

Bratři Lumièrové

(Lumière! L’aventure commence)

Režie Thierry Frémaux, Francie, 2017, 87 min.

Premiéra v ČR 26. 4. 2018

Film Bratři Lumièrové je zvláštní útvar. V podstatě jde o kurátorský výběr 108 filmů bratrů Lumièrových prezentovaných v restaurovaných kopiích ve špičkové obrazové kvalitě a doprovozených komentářem. Autorem výběru i komentáře je programový ředitel festivalu v Cannes a především filmový historik, který se Lumièry dlouhodobě zabývá, Thierry Frémaux. Právě Frémauxův komentář skvěle pomáhá oživit prastaré pohyblivé obrazy, k nimž si mnoho dnešních diváků obtížně hledá cestu. Frémaux je zjevně poučený novějšími historickými bádáními o raném filmu a snímcích Lumièrů obzvlášť, protože se vyhýbá většině klišé, která jsou s nimi spojená. Komentář například zdůrazňuje, že velká část jejich filmů byla předem inscenovaná, a nelze tedy tvrdit, že šlo o „první dokumentární filmy”. Frémaux věnuje velkou pozornost formální stránce snímků a přesvědčivě ukazuje Lumièry jako „poslední velké vynálezce, ale první velké tvůrce” v dějinách kinematografie, jejichž snímky byly pečlivě promyšlené, co se týče prostorové i časové kompozice záběru. Probírá však také význam jejich filmů jakožto archivů historických lokací, produktů společnosti přelomu 19. a 20. století i atrakcí, nad nimiž první diváci žasli způsobem, jaký si dnes nedovedeme představit. Frémauxovo doprovodné slovo nám tak umožňuje uvědomit si a částečně překonat propastné rozdíly mezi světem, v němž filmy Lumièrů vznikaly, a současností.

Antonín Tesař

Zhang Xiaogang a Wang Guangyi

The Reunion of Poetry and Philosophy

GHMP, Dům U Kamenného zvonu, Praha, 7. 2. – 13. 5. 2018

Asi každá výstava ve střední Evropě, která si klade za cíl prezentovat tvorbu umělců z Dálného východu, si musí nejprve položit praktickou otázku: jak se v koncepci instalace vyhnout orientalistickým klišé a stereotypizující exotice? Otázka se stane ještě naléhavější, pokud dospějeme k rozhodnutí, že by se předmětem naší pozornosti měly stát dvě velké postavy současného čínského umění (přičemž ani jednou z nich není už patřičně pozápadněný Aj Wej­-wej), na nichž se má poukázat na jeden z bytostných rozporů čínského výtvarna. Galerie hlavního města Prahy se společně s kurátorem Lü Pengem v romanticky pojmenované výstavě The Reunion of Philosophy and Poetry rozhodla usouvztažnit intimní lyrickou malbu Zhanga Xiaoganga s konceptuálnějšími a politicky angažovanými pracemi Wanga Guangyiho. Orientalistické předsudečnosti se sice vyhýbá, ale pouze za tu cenu, že nám zprostředkovává setkání s patřičně stravitelnou podobou čínského umění. Oba umělci jsou ostatně ve své domovině i na západ od ní dobře zavedenými jmény, mimo jiné i proto, že počátek jejich tvorby lze situovat už do osmdesátých let. Nepřekvapí ani to, že i když snad obsah jejich děl vypovídá o svébytné čínské zkušenosti (ať už existenciální nebo politické), umělecká forma, kterou si oba autoři volí, je silně poznamenaná euroamerickými vlivy. Spíše než o sjednocení poezie a filosofie se tedy jedná o docela jednostranné sjednocení Východu se Západem.

Martin Vrba

Lenka Horňáková­-Civade

Marie a Magdalény

CD, OneHotBook 2017

Prorazí­-li český spisovatel v zahraničí, je třeba to považovat za úspěch. Výtvarnice Lenka Horňáková­-Civade se ve své nové francouzské domovině prosadila svou prvotinou, do češtiny jí samotnou přeloženou jako Marie a Magdalény. Autorka za román obdržela v roce 2016 cenu Renaudot des lycéens, tedy jednu z odnoží Renaudotovy ceny, jejíhož vítěze vybírají středoškolští studenti. Jak napovídá název, knihu o čtyřech generacích žen žijících v Československu 20. století pojala dost symbolicky. Marie je matkou rodu a zároveň nositelkou „selské“ moudrosti. Její dcera Magdaléna je první vypravěčkou románu (v audioverzi knihy se její role ujala Valérie Zawadská) a také první z řady nemanželských dětí. Narodila se za krize koncem dvacátých let a za Vítězného února 1948 se stala matkou Libuše, posléze další vypravěčky (v podání Terezy Bebarové), dítěte zrozeného z krátké lásky služky a velkostatkáře. A nakonec tu je Eva (v podání Lucie Pernetové), zplozená na konci srpnových dnů roku 1968 při ještě kratším románku Libuše s ruským vojákem. Spisovatelka zkrátka těží z proměnlivosti českých dějin minulého století – podobně jako dnes mnoho jiných autorů. K tomu přidala romantiku a postavy charakterově pevných žen vzdorujících často bezcharakterním mužům – v případě Magdalény je to nejprve její nápadník­-komunista a poté manžel, chromý tyran. Přes francouzský úspěch je jasné, že toto téma je už poněkud otřepané a v tomto případě navíc až moc zlehka uchopené.

Jiří G. Růžička

The Breeders

All Nerve

CD, 4AD 2018

Dějiny popkultury jsou přeplněné mylnými interpretacemi, jejichž síla mnohdy nabývá intenzity křivd. Letošní album skupiny The Breeders nám dává příležitost jednu takovou křivdu napravit. Jde mýtus, že Kim Deal zanechala v dějinách popmusic stopu především díky působení v kapele Pixies. S tím souvisí názor, že Breeders jsou pouhým derivátem slavnějšího předobrazu. Breeders ovšem nebyli založeni proto, aby klonovali Pixies, ale naopak aby nabídli odvážnější indierock, který si Pixies nikdy nedovolili hrát. Svoboda Breeders spočívala i v rozhodnutí hrát tišší písně, které se odklonily od explicitně hlučných devadesátých let a které se dají charakterizovat atraktivní metaforou „udušeného vzteku“. Ještě důležitější je, že ani dnes, na svém pátém albu, se Breeders nestali kopií své minulosti, ani nepůsobí jako „rodičovský doprovod“ současných dívčích kapel či písničkářek typu Dum Dum Girls nebo Courtney Barnett, jež se k Breeders hlásí. Albu All Nerve se podařilo dosáhnout rovnováhy, o níž ženský indierock vždy snil – spojuje osobní „sebevystavení se“ s provokativním performativem, vztek s melancholickou zpovědí. Tlumený noiserock prostupuje emocionální zpěv, který není pouze vokální výplní, ale naopak oním „sebevystavením se“. Breeders tak dokážou posluchače stále hluboce zasahovat – což je schopnost, kterou si Kim Deal udržuje od momentu, kdy se rozhodla, že se nenechá omezovat očekáváními spjatými s Pixies. Od momentu, kdy začala řvát tiše.

Benjamin Slavík