Muži v bílých slipech

Česká taneční platforma, každoroční přehlídka nejzajímavějších děl v oblasti současného tance, se konala tradičně na začátku dubna za účasti mezinárodní poroty a dalších odborníků ze zahraničí. Součástí letošního ročníku byly i debaty o „postsovětském těle“, nicméně vzhledem k tomu, že se naše prostředí jakékoli závislosti na postsovětské estetické rekonvalescenci dávno zbavilo, se zaměření diskusí proměnilo a pozvolna vyvstalo téma těla ve středoevropském prostoru – středoevropského prožívání a exprese tělesnosti.

„Středoevropské tělo“ se na současné taneční scéně nejvlastněji vyjadřuje prostřednictvím takzvaného fyzického divadla. Vzpomeňme na Poláky Tadeusze Kantora a Józefa Szajnu, na Jerzyho Grotowského a jeho četné následovníky – skupiny Gardzienice, Teatr Ósmego dnia, Węgajty, Teatr Pieśń Kozła a další. Vzpomeňme na Maďara Josepha Nadje, na tuzemské Studio pohybového divadla v Praze sedmdesátých až devadesátých let a dnes třeba na Farmu v jeskyni či Spitfire Company.

Výrazným představením, které na letošní České taneční platformě nabídlo model fyzického divadla, bylo vítězné Soma (2017) mladého slovenského choreografa Martina Talagy. Mezi základními významovými odstíny po­­jmu tělo, které staří Řekové rozlišovali pojmy sarx, sóma a pexis, je sóma výrazem označujícím schopnost tvarovat se, vyvstávat z plochy a procházet metamorfózami. Toto tělo však ještě není plně oduševnělé, jde o tělo – sit venia verbo – instinktivní, jehož vědomí je tápavé, probuzené jen zčásti.

Urputnost hmyzu

Tomu odpovídá Talagův přístup k performerům (Anton Eliáš, Radim Klásek a Marek Menšík): pracuje s jejich těly jako sochař a přetváří je v nečekané exponáty. První výjev představení je pohledem zezadu na dvě na zemi schoulené postavy. Nevidíme hlavy, a proto nevnímáme individualitu tanečníků, nečteme jejich vůli, pouze obnaženou hmotu a tvary, vidíme, že jsou oblečeni do bílých slipů. Anonymita vede diváky k interpretaci, že postavy jsou objekty – němá, jakkoli živá hmota. Jejich anonymizovaný, bezhlavý pohyb je pak vnímán spíše jako intuitivní než intencionální, třebaže mu neschází důsledná, byť nevysvětlitelná logika pohybu a urputná rozhodnost hmyzu. S absencí hlavy přichází divák o obvyklý odkaz, ke kterému by se vztahoval a který by ho orientoval v tom, co se děje. Stává se kořistí absurdity. Bez hlavy se záměry živé hmoty čtou hůře. Pohyb po těle „leze“, je z těla „vypuzován“, dere se jako motýl z larvy. V těchto zvláštních rolích dostali tanečníci netriviální úkoly.

Bílý galerijní prostor Veletržního paláce tlumí pokusy o divadelní interpretaci a vrací nás k chápání těl jako exponátů. Martin Talaga si dává od první minuty záležet na ozvláštněné podobě těl – postrádáme nejenom hlavu, ale nemůžeme se dopočítat ani údů, tvary jsou absurdní a ve své absurdnosti i dosti děsivé. Nejsou to však exponáty nehybné, nýbrž záludně pohyblivé a metamorfózující. A právě metamorfóza je motiv hluboce středo­­evropský. Byl přítomen už v místních pověstech o vampýrech a vlkodlacích a je i v Kafkově Proměně (1915), generálním mýtu střední Evropy. Fyzické divadlo ve střední Evropě má metamorfózu v genech.

Odvaha nehrdinů

Až spatříme tváře aktérů, až se vztyčí, zůstanou nečitelné, netečné, jako naprogramované. Obnažená tělesná hmota – ať vědomá či nevědomá – s sebou ale nese svou zranitelnost. Ta je nepřekonatelným způsobem vystižena a umocněna bílými slipy, do nichž jsou tanečníci oblečeni. Muž ve slipech není Hrdina. Slipy jsou hanbatější než nahota (která hrdinská být může).

Na současné taneční scéně nejsou novinkou. Objevily se jako taneční kostým společně s poslední vlnou současného tance a vynořením mužského tanečníka v ní. Bílé spodky začaly být frekventované v devadesátých letech – sloužily tenkrát tak trochu jako jakási zpovědní uniforma. Velmi působivé byly totiž při konfesivních tanečních představeních, zejména při scénických coming outech homosexuálů, kteří tenkrát začali důrazně, upřímně a smutně o sobě promlouvat. Ikonické bylo představení Nigela Charnocka (člena skupiny DV8 Lloyda Newsona) v one man show Hell­-Bent (1997). Bílé spodní prádlo performerů odstiňovalo i scénu myšlenek na sebevraždu z představení Requiem (1987) pražského Studia pohybového divadla: skupina performerů v prádle sedí na židlích, každý uzavřený do své samoty, zahleděný do nicoty hlediště, v ruce břitvu. Pomalým pohybem krouží břitvou kolem svého zápěstí – co kdybych třeba…

Melancholie i sebeironie

Martin Talaga dnes, o dvacet let ­později, nehledá v nahotě bílých spodků žádnou tragiku, spíše mu jde o postmoderní absurditu a šálivou paletu možných interpretací jevištních metamorfóz. Dociluje efektu relativně jednoduchými prostředky, když třeba zamění paže jedné z postav párem nohou z vitrínového manekýna (jak zdánlivě prosté), a čtvernohé zvíře z imaginárního bestiáře se hned rozeběhne prostorem – je to čistá trefa do podvědomí publika. Jako vzdálené echo se nám vybaví kentauří proměny tanečníků Sashy Waltz v představení Körper (Tělo, 2011).

Inscenace Soma má rovněž svou skupinovou verzi. Pózující a proměňující se seskupení mladíků v bílých slipech mění poněkud náladu představení hraného v triu. Zde se nerodí tvar, už jsou to hotové živé sochy, které si však stále zachovávají rozpornost vlastní existence. Působí kolektivní energií, motiv proměny chybí. Je to depozitář, v němž sochy těkavě čekají na své sokly. Trio, které vyhrálo letošní Českou taneční platformu, je naopak obsažnou, výtvarně působivou a pohybově originální zprávou o mužském těle, které prochází metamorfózami a je podrobeno detailnímu průzkumu ze všech stran a úhlů.

Jak se tedy sub specie Talagovy vítězné choreografie jeví středoevropské tělo? Je stoudné a zdrženlivé, jakkoli někdy překvapivě upřímné, poněkud provinilé, se sklonem k melancholii. Nepostrádá však sklon smát se pod fousy a silný smysl pro sebeironii. To vše je s neomylnou intuicí vyjádřeno subtilními detaily choreografie, jakož i ambivalentním „oblečením“, které sice kryje krajní nahotu, ale je i zahanbující, trapné. Resumé: středoevropské tělo má problém s identitou všelikého druhu a má vlkodlačí komplex.

Autorka je taneční publicistka.