Petr Král milující

Rovnou přiznávám, že mám k Benátkám podobnou příchylnost jako Petr Král. I proto jsem sahal po jeho knize Láska k Benátkám a chuť na Pordenone s očekáváním. Při četbě jsem měl pocit, jako když se potkají dva kamarádi a jeden z nich popisuje – s láskou a chutí – dámu svého srdce, načež ten druhý zjišťuje, že ji také znal a nemůže na ni zapomenout. Petr Král napsal milostný dopis, v němž jej znovu doceníme jako milovníka krásy ve všech projevech každodennosti. Jeho láska není přechodná známost, ale dlouhý vztah, založený na zbystřeném pozorování fyzického, všedního a přirozeného trvání věcí. Ty však vnímavému turistovi poskytují nevšední až metafyzický zážitek, který autor svým obrazným jazykem často klade do širších souvislostí, v nichž se konkrétní mísí s abstraktním a prchavost s věčností.

Pěší metafyzika

Knihu Láska k Benátkám a chuť na Pordenone, velkou tak akorát, aby se vešla do kapsy, vydalo nakladatelství Pulchra v edici Eseje, ale jako všechny Královy texty je i toto poezie, dlouhá báseň v próze, která po Baudelairově vzoru ospravedlňuje svůj žánr. Autor svou metodu „pěší metafyziky“ zpřesňoval už v knihách Praha (2000), Základní po­­jmy (2002), Zpráva o místech (2008) nebo Medové kuželky (2011), ale nyní jeho psaní dosáhlo mimořádné sevřenosti a emocionální účinnosti. Král objevuje své město na pokračování, téměř vždy s osobou blízkou, která jeho okouzlení nijak nebrání, naopak prožitky umocňuje, takže se ve spojených nádobách párové potulky přelévá dvojí radost, dvojí štěstí. Nemůžeme přitom nevnímat jistou dávku snobismu, ale bez toho to nejde. Patří to k údělu cizince v dočasném ráji, z něhož bude vytržen odjezdem do jiného místa, do další sumy emocí, záchvěvů a prchavých pocitů na­­plnění (i nenaplnění, neboť za každou silnou zkušeností číhají jako doprovodné jevy nostalgie a stesk).

Emocionální rozměr Králova psaní vyvěrá z bezprostředního prožitku místa a atmosféry, jako by autor v duchu diktoval svá pozorování do záznamníku implantovaného pod kůží. Kéž by technologický úprk brzy došel k podobným vylepšením lidské schopnosti dělit se o vnitřní svět s ostatními… Nebo vlastně ne, beru zpět. Tato schopnost by naopak měla zůstat jen některým vzácným mistrům. Jen ať je vše pěkně postaru. Umění by možná mělo být poslední oblastí lidské činnosti, která zůstane v lidských rukou.

Přece jen dandy

Není to příliš dobrodružné putování, ale přesto je navýsost vzrušující. Domorodý život je nahlížen s dychtivou empatií. Pěší metafyzika nemíří vysoko, ale do hloubky, která je nevytěžitelná. Rád bych toto přibližování k nedostižitelnému lokálnímu koloritu někdy porovnal se zápisky básnicky srovnatelně vybaveného domorodce: čeho by si všímal, co by obdivoval, co jiného by ukázal čtenáři a jak.

Magii města posiluje, ba přebíjí magie jazyka. Král skládá své obrazy z mnoha odlesků, podobně jako moře v benátské laguně, v němž se Serenissima neodráží, ale rozhojňuje do proměnlivých střípků, jež pouze naznačují její možnou podobu. Jde o ryze osobní výpověď – ta je ale podána tak cizelovaným jazykem, že dosahuje jisté abstraktnosti, estetizovaného odstupu, který textu dodává další rozměr. Realita je náhle téměř frivolní, lehká jako pápěří. „Bravo, jsi přece jenom dandy,“ píše o sobě Král. „Jdi, přece jen jsi surrealista,“ čteme o chvíli později. Ano, ale surrealista bez doktríny, bez skupiny a bez všech těch okolků, jež tuto denominaci občas činí tak nesnesitelnou.

Není to deník. Král nebanalizuje, nepopisuje, co dobrého si kde dal, až na výjimky cudně zamlčuje detaily soužití se spřízněnými kumpánkami. Je to spíše výzva k cestě – kamkoli, nemusejí to být zrovna Benátky. Nejtěžší je možná sehnat stejně naladěnou duši. Zde nezbývá než tiše závidět. Nejen partnerky na cestách, „mezi nimiž nechyběla téměř žádná z těch opravdu významných“, ale také schopnost učinit ze života cosi nadčasového, ba věčného.

Kratší text Chuť na Pordenone odhaluje ještě více než chůze v atraktivních kulisách Benátek, jak básníkův bdělý pohled uhaduje dvojité dno skutečnosti. Jako by mu pomáhala nějaká droga – droga jazyka, která umožňuje uchovat záblesky města v permanentně okouzlené paměti. V češtině se s podobnou prací se slovem setkáváme jen zcela výjimečně. Stylistická ukázněnost spojená s dlouho tříbeným šestým smyslem pro prchavost chvíle se tak stává opojným zážitkem. O chůzi samotné tu přitom nepadne ani slovo; i zde se Král vyhýbá banalizaci a doslovnosti. Jako by se pohyboval pět centimetrů nad zemí – vše je posvěceno milostí jeho vnitřní senzitivity a jazykové kompetence.

Autor je spisovatel a překladatel.