O zákonu o sociálním bydlení se sice už hodně dlouho mluví a byl mnohokrát přepracován, ale k jeho schválení stále nedošlo. Ještě horší je, že podoba současného návrhu by žádné výrazné zlepšení patrně nepřinesla, naopak by mohla situaci sociálně znevýhodněných zhoršit.
Zákon o sociálním bydlení se stal v roce 2017 pro část levice, experty na sociální vyloučení a některé sociální pracovníky jednou z největších nadějí spojených s končící vládou Bohuslava Sobotky. Naděje ovšem vystřídalo zklamání, když vláda po neshodách v koalici ČSSD, ANO a KDU-ČSL zákon neprosadila. Odbýt tento neúspěch s tím, že příště třeba návrh projde, bohužel dost dobře nelze. Ve své stávající podobě totiž zákon může situaci tisíců českých rodin rozmístěných dnes na ubytovnách v nevyhovujících bytech a často i v prostorách, které k bydlení ani nejsou zkolaudované, ještě zhoršit. Bohulibě znějící slůvko „sociální“ totiž vůbec nemusí znamenat, že finální podoba zákona skutečně pomůže těm, kterým by pomoci měla.
Podle angažovaných odborníků, kteří se v roce 2017 sdružili v iniciativě Mít svůj domov, tvořené několika neziskovkami lobbujícími za zákon o sociálním bydlení, mohlo přijetí zákona v té podobě, v jaké byl předložen za Sobotkovy vlády, vyřešit několik vzájemně provázaných problémů sociálně znevýhodněných a vyloučených občanů. Ze zkušeností terénních sociálních pracovníků totiž vyplývá, že mizerné podmínky bydlení a nejistota s ním spojená jsou klíčovým prvkem při reprodukci chudoby. Naopak standardní nájemní bydlení v obecním bytě může velmi rychle vést ke zlepšení situace sociálně vyloučených rodin. Prekérní bydlení na sebe váže další negativní jevy, například špatnou docházku do školy a špatné výsledky.
Začalo to privatizací
Příčiny problémů s bydlením, které nakonec vedly až k současnému neutěšenému stavu, je třeba hledat už v devadesátých letech, kdy se začaly privatizovat bytové fondy. Privatizace bytů byly často náhodné, nesystémové a zdaleka nebyly pro všechny. Od roku 2006 se spustila deregulace nájemného, což vedlo k dalšímu vytlačování sociálně slabých na okraje měst a do ubytoven. O potřebě zákona o sociálním bydlení mluvil už v roce 2007 ombudsman Otakar Motejl. Ve svých zprávách zdůrazňoval, že je třeba v této věci přesně definovat povinnost měst a obcí a také vymezit minimální standard bydlení. Toto vymezení nám chybí dodnes – a tak například ve Slaném žijí lidé v budově bývalé továrny, a přitom mohou čerpat doplatek na bydlení, k čemuž je v případě nebytových prostor potřeba speciální povolení stavebního úřadu.
Jako první si dala za cíl prosadit zákon o sociálním bydlení vláda Mirka Topolánka. Měl být připraven v gesci Ministerstva pro místní rozvoj, ale z přípravy sešlo. Už v té době se objevil silný odpor ze strany Svazu měst a obcí. Ty dlouhodobě odmítají převzít odpovědnost za bydlení sociálně slabých občanů. Asi nejbizarnějším momentem v historii přípravy zákona představuje takzvaná Čunkova varianta. Vsetínský senátor a tehdejší člen vlády proslul přemístěním Romů z centra Vsetína na okraj do provizorních obydlí, kde dodnes žijí. Čunkův návrh obsahoval kastování lidí podle „sociální úrovně“, a v podstatě tak rozšiřoval vsetínský model segregace na celou republiku.
Zatímco se zákon odsouval, náklady na bydlení rostly a problém se stal natolik velkým, že se v roce 2013 všechny strany vládní koalice shodly na potřebě zákon připravit a schválit. Ani ony ho ale neprosadily – do značné míry opět kvůli Svazu měst a obcí.
Řešení, nebo šetření?
Jedním z argumentů při prosazování zákona o sociálním bydlení je ukončení takzvaného obchodu s chudobou. Na nemorálnosti tohoto byznysu, založeného na zneužívání dávek ve velkém, se totiž vzácně shodnou politici všech stran. Tato obecná shoda ale zároveň naznačuje, že si pod správným řešením problému každý dost možná představuje něco jiného. Je zde například vidina výstavby nových bytových domů, kam by se nastěhovali lidé žijící v nevyhovujících podmínkách a kde by se pak zavedl pořádek, jenž je v aktuálním návrhu zákona kontrolován jakýmisi „vrátnými“. Kromě toho současný návrh zákona operuje s pojmem „finanční a morální kompetence“ – zákon by se měl týkat občanů s nedostatkem těchto dvou schopností. Protože ale bydlení s podobným režimem spoustě lidí nevyhovuje, hrozí, že by se obchod s chudobou nevyřešil a jen by se prohloubila ghettoizace. Do systému různých nevyhovujících druhů bydlení by vedle azylových domů a ubytoven přibyl další článek.
S tím souvisí i jiné úskalí, které by mohlo znamenat výrazné zhoršení situace sociálně vyloučených. S prosazováním zákona je spojená představa o šetření na dávkách, které by bylo možné, pokud by se podařilo potřít obchod s chudobou. To sice může být správná úvaha, ale zároveň často vede k tomu, že politici chtějí šetřit na dávkách ještě dříve, než se zákon vůbec schválí. V roce 2015 tak díky takzvanému Stanjurovu přílepku k novele zákona o hmotné nouzi získaly obce pravomoc rozhodnout o tom, kdo má nárok na doplatky na bydlení. Jeden muž z ubytovny na Ostravsku pak spáchal sebevraždu. Stanjurův přílepek byl nakonec zrušen, ale nahradila ho možnost, aby obce vyhlásily takzvané bezdoplatkové zóny.
Když není cesty ven
Zachovávat stávající stav bez zákonné normy s tím, že by mohlo být ještě hůř, ovšem nikam nevede. Život na ubytovnách, ze kterého často není cesty ven, je sociální problém, jehož následky pro rodiny postupně jen narůstají. I když se situace liší město od města, na spoustě míst je pouze otázkou času, kdy se celé rodiny ocitnou na ulici, načež se radnice rozhodnou věc vyřešit tím, že je vypudí ze svého území. Lidí na ubytovnách je přitom stále víc. Mezi lety 2011 a 2015 se počet příjemců doplatku na bydlení v jiných prostorách, než jsou byty (tedy typicky v ubytovnách), ztrojnásobil. Obchod s chudobou se svým způsobem postupně zprofesionalizoval a podnikatelé se začali specializovat. Tento trend potvrzuje i skutečnost, že do tohoto byznysu začali investovat i zahraniční podnikatelé, kteří skupují nemovitosti například v Ústeckém kraji.
Dobrým příkladem jsou tak nakonec jen politiky několika málo měst. Nejvíce se mluví o brněnském projektu Rapid Re-housing, který získal několik evropských ocenění. Ale obdobné projekty spouštějí i další města, například Liberec a brzy snad i Ostrava. Městská politika má určitou výhodu v tom, že může počítat s doplatky na bydlení, které nejsou v její gesci, a lokální politici tedy nepodléhají tlaku na těchto sociálních výdajích šetřit. Naopak si mohou říct, že čerpat doplatek do městské kasy za smysluplné bydlení je lepší než ho nechávat provozovatelům nevyhovujících ubytoven. I tato úvaha je ale bohužel pro spoustu starostů příliš složitá a přednost dávají represi a zavádění bezdoplatkových zón.
K jedné věci se ale zatím neodhodlalo žádné české město. Krize bydlení se totiž výrazně zvětšila s deregulací nájemného. Proto by se právě o regulacích nájemného mělo začít opět mluvit. Neregulované tržní bydlení je totiž problém pro všechny nájemníky a nejde zdaleka jen o lidi na okrajích. Regulace a smysluplná politika bydlení by pomohly všem.
Autor je redaktor internetového deníku Alarm.