Přeformulovat soukromé a veřejné

V programových prohlášeních posledních vlád, včetně té současné, se objevily přísliby, že stát bude usilovat o dostupné nájemní bydlení pro všechny, že se bude řešit situace osob v bytové nouzi, že vláda bude podporovat přístup nízkopříjmových skupin k bydlení a podobně. Zdá se tedy, že se na bydlení pohlíží jako na základní právo. Projevují se ale tyto proklamace v praxi?

Myslím, že tato problematika má dvě roviny. Jednak se ona prohlášení v praxi příliš neodrážejí. Neexistuje žádná centrální bytová politika, která by reagovala na divokou privatizaci bytového fondu v devadesátých letech nebo na to, že v posledních deseti letech na trh s bydlením vstoupily velké nadnárodní společnosti. Druhá rovina se váže k představě, že bytová politika vyřeší všechny problémy s bydlením, což je tak trochu mýtus. I když vznikne funkční legislativa, problémy nezmizí. To vidíme ve státech, kde třeba existuje legislativně zakotvené právo na bydlení, ale jeho vymahatelnost je slabá nebo skoro žádná. David Madden a Peter Marcuse v knize In Defense of Housing [Na obranu bydlení, 2016] v kapitole nazvané právě Mýtus bytové politiky upozorňují, že stát intervenuje jenom tam, kde je to pro něj výhodné, a málokdy klade důraz na reálné potřeby lidí. Což je samozřejmě dvojsečná argumentace, protože jejím výsledkem může být třeba současná neoliberální politika, kdy není regulované v podstatě nic. Nicméně legislativa sama o sobě málokdy něco vyřeší, už proto, že bývá kompromisní, dojednává se v nějaké koalici a bere v potaz různé zájmy a nátlakové skupiny. Přesto musím zdůraznit, že je velmi důležité, aby u nás konečně vznikl zákon o sociál­ním bydlení.

Co jiného by tedy mělo působit kromě legislativy?

Nemělo by se zapomínat na organizování zespoda a samosprávné aktivity. Mohou to být lokální družstva nebo komunitní či participativní sousedství. Je dobré mít oporu v legislativě, ale vedle toho je potřeba rozvíjet místní iniciativy, což je vlastně také politika, ale v trochu jiné podobě. Ovšem z hlediska občanské iniciativy je u nás docela rozvinutý lobbing, zejména kolem zákona o sociálním bydlení, ale téměř zcela tu chybějí sousedské iniciativy, které jsou neméně důležité. A také přímé akce s mobilizačním potenciá­lem, dávající lidem zkušenost, že se věci mohu proměňovat, že na ně můžeme mít vliv.

Když ale vezmeme v úvahu, jak rychle rostou ceny bydlení ve velkých městech (třeba v Praze meziročně stouply o 13 procent), o jaké vlastně půjde sousedství? Nestane se nakonec bydlení ve městě luxusem pro ty bohatší?

Ano, dnes dochází k vymísťování – ti, kteří si najednou nemohou dovolit bydlet v rozšiřujících se centrech měst, jsou vytlačováni do jiných částí. Bylo by dobré podobné procesy vizualizovat, abychom viděli, čemu vlastně čelíme. Nejsem si vědoma, že by třeba pro Prahu existovala nějaká studie, která by ukazovala, kde jsou ta místa, odkud byli lidé vymístěni, protože už nezvládli uplatit nájmy, a kam se přesouvají. Bez toho je složité se situací nějak pracovat. I participativní územní plánování vyžaduje nějaký základ, je důležité vědět, kde se které jevy dějí. Pak se teprve můžeme do hloubky věnovat tomu, proč se dějí, jaké jsou jejich konkrétní mechanismy, jakou skupinu lidí postihují a podobně.

Lze tedy s tímto trendem něco dělat?

Já vidím příležitost právě v organizování se zdola. Je důležité rozpoznat instituce a struktury, které z daného stavu profitují a udržují ho. Podle autorů, jako jsou Costas Lapavitsas nebo Nancy Fraserová, žijeme v době financializovaného kapitalismu, tedy v éře finančních institucí, bank a investičních společností, jejichž konání je posvěcovano vládami. Čí zájmy stát ve skutečnosti hájí? Pokud stojí za bankéři a velkými firmami, pak logicky není možné, aby došlo k regulaci soukromého trhu s bydlením. V současnosti stát říká, že je to sféra, do které nemůže vkročit, a přitom jsou tím významně zasaženi jeho občané. Je proto zapotřebí přeformulovat naše chápání soukromého a veřejného.

Neměly by přitom hrát významnou roli místní samosprávy, které stojí mezi státem a lidmi?

To je pravda, obce jsou zásadní, protože jsou blízko potřebám místních lidí. Zároveň ale často tvrdí, že nic nezmohou, že jsou příliš malé. Přitom jde často jen o rozhodnutí přistoupit na jiné pojetí politiky. Je otázka, do jaké míry jsou u nás radnice zvyklé stavět svou politiku na informacích a spolupráci s obyvateli nebo odborníky.

V posledních dvou letech Česká republika prodělala největší růst cen bydlení v Evropské unii. Proč se to děje zrovna u nás?

Souvisí to s tím, kam kapitalismus expanduje. V roce 2008 byly objektem expanze realitního trhu země jako Španělsko nebo Kypr. Dnes se přesouvá do zemí, které byly v oblasti bydlení téměř netknuté. Nám se totiž poslední krize přinejmenším v oblasti bydlení do velké míry vyhnula. Také jsme měli donedávna velmi výhodný systém hypoték a dostupné hypotéky mají v důsledku vliv na růst cen nemovitostí. Navíc dnes existují konzultantské firmy, které pro nadnárodní společnosti zmapují a zanalyzují situaci a jsou schopny říct, kam se vyplatí investovat. Třeba firma Deloitte dělá každoročně mezinárodní srovnání, v jakých segmentech se vyplatí investovat: u České republiky se ukázalo, že má výhodné podmínky pro hypotéky a investice do nemovitostí včetně nájemného bydlení. A protože jsme na tak velký příliv kapitálu nebyli připraveni, je jednoduché tu dosahovat velkých zisků. Otázka je, jaké to bude mít důsledky v následujících letech.

Aktuálně je v Praze údajně až 18 tisíc bytů zapojených do sítě Airbnb a 30 procent bytů slouží jako investice nebo ke krátkodobým pronájmům. Jak to ovlivňuje trh s bydlením?

Tyto faktory tlačí ceny nahoru a zmenšují v dané lokalitě nabídku bydlení. V důsledku je bydlení pro lidi nedostupné. A ovlivňuje to i strukturu měst nebo čtvrtí, které se gentrifikují.

Jakým způsobem vzdorují podobným platformám v jiných městech?

Třeba tak, že podrobí provozovatele Airbnb povinné licenci, přičemž licencí se vydá jen omezený počet. Ve vzestupu Ainrbnb se mimochodem také projevuje financializace. Původní myšlenka byla, že si člověk, který žije ve velkém bytě a nezvládá platit nájem, přivydělá tím, že část bytu pronajme. Potom se toho ale chytly firmy, které pronajímají celý byt, celé patro nebo dokonce celý dům, čímž v podstatě tu myšlenku zneužily a v rámci kapitalistické logiky byznysu ji dovedly do extrému.

Není problém v tom, že řada lidí sice nerada vidí Airbnb ve svém městě, ale když vyjedou do zahraničí, sami této služby využívají? Jak tomu čelit?

Je možné rozhodnout se nevyužívat Airbnb. Nejsem si ale jistá, jestli je spravedlivé přenášet zodpovědnost pouze na klienty. Je to podobné jako s leteckými společnostmi, které nabízejí levné letenky. Třeba i chcete jet vlakem, protože si uvědomujete environmentální dopady létání, ale vzhledem k tomu, že cesta vlakem je násobně dražší, spousta lidí na ni prostě nemá peníze. S Airbnb je to podobné. Ten, kdo má čas, zdroje a příležitosti, si může dovolit prověřit si poskytovatele ubytování a pak se rozhodnout jít spát do hotelu. Ne všichni ale mají tu možnost, spousta lidí ani nemá šanci se k podobným informacím dostat.

Někteří antropologové a sociální demografové si všímají, že se vedle vyloučených lokalit, kde se koncentrují ti nejchudší, rozmáhá i opačný jev, reprezentovaný třeba takzvanými gated communities, v nichž se naopak ti nejbohatší uzavírají před světem. Existuje něco podobného i u nás?

Myslím, že ano. Nedávno jsem se setkala například s developerským projektem KKCG Real Estate v Praze. Jednalo se o řadové rodinné domky, ale s recepcí u vstupu do areálu a polosoukromým hřištěm a parkem. KKCG Real Estate Karla Komárka se dohodla s městskou částí, že tu oblast revitalizuje, ale učinila to v důsledku jen pro ty, kdo si mohli dovolit zaplatit asi 80 tisíc korun za metr čtvereční. Paradoxem je, že Komárek, který začal podnikat v nemovitostech, zároveň založil Nadaci Proměny, díky níž se obyvatelé mohou ucházet o granty na oživení a rozvíjení veřejného prostoru. To je trochu výsměch, když na druhé straně vydělává stamiliony na tom, že veřejný prostor svými developerskými projekty gentrifikuje. Takovým způsobem se ovšem veřejný prostor ztrácí. Když jde město do partnerství s developery, ti nevyhnutelně stavějí tak, aby se jim to vyplatilo. Místo toho by město mělo konečně vstoupit do partnerství se svými obyvateli.

V Brně už dva roky běží projekt Rapid Re­-housing, užívající metodu housing first a bojující s bezdomovectvím. Oč vlastně jde a jaké jsou dosavadní výsledky?

Projekt sliboval, že zabydlí rodiny, které by se běžně k bydlení nedostaly, protože jsou dlouhodobě v bytové nouzi. Šlo o rodiny, o nichž panovala široce sdílená představa, že nemají šanci zvládnout bydlení a patří maximálně do azylového domu, ale ještě spíše do ubytoven. Jiná alternativa pro ně neexistovala. Brněnský projekt měl dokázat, že i tyto rodiny nájemné bydlení zvládnou, a že jejich problém tedy netkví v osobní nedostatečnosti, nýbrž pouze v tom, že pro ně byty byly nedostupné. Nyní už víme, že minimálně 80 procentům zúčastněných se povedlo si bydlení dlouhodobě udržet. A patrně to bude ještě vyšší procento z padesáti rodin totiž z programu zatím vypadly pouze dvě. Bezesporu tedy jde o velký úspěch.

Když pomineme samotné bydlení, jak se nová sociální situace projevila v životě dotčených rodin?

Původně jsme předpokládali, že se v rodinách stabilizuje ekonomická situace, což se zatím neprokázalo. Stejně tak se zatím ne­­ukázalo, že by se k rodinám postupně vracely děti z ústavní péče. Na to běží projekt příliš krátkou dobu. Zabydlení mělo ale nesporně příznivé dopady na psychické i fyzické zdraví všech členů rodin. Je potvrzeno, že se u nich zlepšil spánek, snížil počet zranění, hospitalizací i četnost užívání antibiotik. Zároveň se zvýšila celková spokojenost s vlastním životem, ale i pocit důvěry vůči ostatním lidem. V současnosti získáváme data, z nichž zjistíme, zda se dětem zmenšila absence ve škole. Celkově lze konstatovat, že jde o jasné zlepšení kvality života.

Brněnský projekt dokonce získal první cenu za nejlepší počin v oblasti řešení bytové nouze v rámci Evropské unie. Lze tudíž očekávat, že se rozšíří i do dalších měst v České republice?

Součástí projektu je poradní a expertní skupina, která je složena z lidí z neziskového sektoru a zástupců obcí, kteří usilují o vznik funkčního sociálního bydlení a mohou se brněnským přístupem inspirovat či se z něj poučit. V poslední době se přístup housing first rozhodly testovat Liberec a Praha 7. V Brně se chystá akční plán, který by do programu zahrnul dalších sto rodin. Zároveň ministerstvo práce a sociálních věcí realizuje pilotní projekt testující různé druhy podpory v sociálním bydlení, což poběží do roku 2020.

Leccos lze tedy realizovat i bez zákona o sociálním bydlení…

To ano, ale nemělo by to sloužit jako argument, že vlastně žádný zákon nepotřebujeme. Vidíme, že se něco sice dělat dá, ale většina obcí a měst se nezapojuje. Pouhé příklady nestačí. Pokud obce samy nezačnou řešit bytové problémy svých občanů, dál se nedostaneme.

Z čeho pramení strach Svazu měst a obcí ze zákona o sociálním bydlení a z přístupu housing first, který považují za příliš radikální?

Přitom jde o vyloženě reformní přístup. Důvodem onoho strachu je prostě neoliberální ideologie, představa, že bez práce nejsou koláče a člověk si musí bydlení především zasloužit. Mezi obyvateli, kteří vedle sebe žijí, tak dnes často neexistuje žádná solidarita. Odráží se v tom vývoj, kterým naše země prošla, skutečnost, že se v posledních 27 letech klade důraz především na individuální svobody. Pak je tu také aspekt diskriminace: část rodin zasažených bytovou nouzí, i když nejde zdaleka o všechny, je romského původu, a ty nemají šanci dostat se k bydlení na trhu.

Podle dostupných údajů stále roste počet lidí bez domova a také lidí, kteří jsou ztrátou bydlení bezprostředně ohroženi. V čem se současné postindustriální bezdomovectví liší od toho z minulosti?

Pro postindustriální bezdomovectví je typické, že plošně postihuje nejrůznější skupiny, včetně střední třídy, která v minulosti ztrátou bydlení ohrožena nebyla. Vede k tomu více důvodů – na jedné straně deregulace a privatizace a na straně druhé otevření obchodu s bydlením mezinárodním trhům prostřednictvím globalizace. V devadesátých letech neměli všichni stejnou výchozí pozici, a i když byly byty levné, ne všichni si je mohli dovolit. Tehdy se vytvářela a upevnila nerovnost, která se pak už jen prohlubovala komodifikací bydlení a neexistující bytovou politikou. Rodina ze střední třídy, která si zařídila v devadesátých letech družstevní bydlení, má dnes již dospělé potomky, kteří už jen těžko mohou dosáhnout na vlastní bydlení, a jsou tedy často v horší pozici než jejich rodiče.

Velká finanční krize z roku 2008 začala jako krize hypoteční. Nevzniká dnes nová realitní bublina? A pokud ano, co se stane, až praskne?

Někteří ekonomové mluví o horizontu maximálně pěti let, ale mohou to také být dva či tři roky. Pravděpodobně dojde k tomu, že budou zasaženi lidé s hypotékami, protože ty byly v minulosti relativně dostupné. Je třeba říct, že v roce 2008 banky v Česku s hypotékami ještě neobchodovaly, nepřeváděly je do dluhopisů a nezastavovaly je u dalších společností. Je ale otázka, zda s tím od té doby nezačaly, což je velmi pravděpodobné, protože je to současný trend. Ve Spojených státech nebo ve Španělsku to vedlo k zabavování nemovitostí a vystěhovávání lidí na ulici. Znamenalo by to zasažení střední třídy, tedy mnohem masivnější problém, než prožíváme nyní. Zvláště pokud by se přidala politika škrtů, snižování doplatků a příspěvků na bydlení a podobně.

Mohla by se po prasknutí hypoteční bubliny města vrátit z rukou spekulantů zpět jejich obyvatelům?

To záleží na tom, zda se budeme radikálně organizovat kolem tématu bydlení a zda budeme patřičně připraveni. Požadavek na změnu statu quo by musel být většinově podporován. Nicméně třeba ve Spojených státech, ale především ve Španělsku minulá krize vedla k vzedmutí občanské organizovanosti. Stačí si připomenout španělské Indignados a aktivistické skupiny, které okupovaly zabavené byty a nemovitosti a prostě si je braly zpět. Půjde o to, jaký se prosadí narativ – zda se opět podaří lidi uvěznit v pocitu, že si za vše mohou sami, nebo zda se podaří naopak poukázat na nefunkční struktury, které nás do krizí přivádějí.

Z toho, co říkáte, se zdá, že dnešní města jsou tu často spíš pro developery nebo turisty a až poté pro své obyvatele.

Přesně tak to vypadá. Na prvním místě je zisk. Nějaké snahy o zvrácení této situace ale přece jen vidíme. Je však potřeba, aby se o změnu snažili různí aktéři. Podle jedné typologie existují při dosahování sociální změny různé role. Jsou to třeba „advokáti“, tedy lidé, kteří dané myšlenky prosazují na odborné a politické úrovni, pak „helpři“ v podobě neziskovek, „rebelové“, kteří by měli dělat radikální akce, a nakonec organizátoři spojující všechny tyto role. V Česku chybějí především poslední dvě skupiny, takže tu k mnoha průnikům zatím nemůže docházet. Nezapomínejme ale, že podobné sociální boje nejsou ničím novým a docházelo k nim i v minulosti. Na začátku 20. století probíhaly například takzvané rent strikes, při kterých se nájemníci organizovali a odmítali platit předražené nájmy. Je zkrátka na co navazovat a další generace budou zase navazovat na nás. Sociál­ní změna se vždy odehrává v procesu.