„Zase se budeme stěhovat,“ volali mi snad poosmé Červeňákovi, kteří bydleli se třemi dětmi tu na ubytovně, tu v azylu, tu v nějakém předraženém bytě v rozpadajícím se domě. Stěhování byla hračka, protože nic neměli. Naložila jsem všechny jejich věci do osobního auta a přestěhovala je do dalšího nejistého bydlení. Ani jsme to nemuseli obracet. Několikrát zaplatili kauci nějakému podvodníkovi, který zneužil jejich zoufalé situace a pak jim byt nepronajal. Bránit se neuměli, soudit se nemohli a možná ani nevěděli, že je to možné. Nebyla to jediná rodina, které jsem pomáhala se stěhováním. Jiné romské kamarádce jsem jednou vypomohla s hledáním bytu. Přišla jsem k ní a ona brečela, že celý den telefonuje, a když řekne, že jsou Romové, tak ji ani nepozvou na prohlídku bytu. Jméno sice měla české a neměla přízvuk, ale chtěla se vyhnout tomu, že přijde na prohlídku zbytečně. Nabídla jsem se, že to chvíli vezmu za ni. Začala jsem postupně obvolávat nabídky jejím jménem a nestačila jsem se divit. Všechno bylo v pohodě, dokud jsem neřekla, že „jsme Romové“. Někteří realitní makléři se mi do telefonu omlouvali, že oni proti Romům nic nemají, ale jejich klienti si dali jasné podmínky. Jiní mi to radši hned položili. Telefonovala jsem několik hodin, až jsem sama měla slzy na krajíčku. Styděla jsem se. Bylo to koncem devadesátých let a bydlení jsem tehdy vnímala jako romský problém. Podílela jsem se coby romistka na tvorbě nejrůznějších koncepcí sociálního bydlení. Diskutovalo se o vzniku ubytoven a chudinských ghett. Výsledek je dostatečně známý: dvacet let poté řešíme to samé.
Uplynulo jen pár let od mých jízd autem a telefonátů a také já jsem si založila rodinu. Stěhovali jsme se během sedmi let pětkrát. Nevýhodou bylo, že naše věci se rozhodně nevešly do osobního auta. Červeňákovi a jejich další příbuzní mi několikrát pomohli zabalit všechny krámy do banánovek. Byla jsem jim vděčná. Bydlení jsem pořád považovala za romský problém.
S přibývajícími dětmi se ukázalo, že nevadí jen etnicita, ale i děti jako takové. Inzeráty s dovětky jako „zvířata ano, děti a cizinci ne“ jsem přeskakovala jako pro nás nevhodné. To, že žijeme z průměrného platu a rodičovského příspěvku a nemůžeme si v Praze jen tak zaplatit komerční nájem v normálním bytě, jsem vnímala jako naše vlastní selhání. A kamarádi, kteří bydleli v privatizovaných bytech, kde nájem neplatili, mi to jen potvrzovali. Málo se snažíme, to dá rozum.
Dnes bydlím v krásném velkém bytě v centru města u neuvěřitelně hodné paní majitelky. Za bydlení dáváme zhruba třetinu našich příjmů. Jiní to ale tak idylické nemají. Nájmy stoupají a bydlení se stává nedostupným pro čím dál větší počet lidí. V minulé vládě nebyla ze strany sociální demokracie dostatečná politická vůle prosadit zákon o sociálním bydlení a zákon, který chystá současná vláda, je výsměch. Jeho hlavní idea je jasná: zaonačit to tak, aby bydlení bylo co nejvíc zásluhové. Aby se snad nenašel někdo, kdo by státní pomoci zneužíval. Pomáhat chceme přece jen těm, kteří se do nouze dostali, aniž by dělali v životě chyby. Není těžké pochopit, co za tím je. Společnost pořád vnímá bydlení primárně jako romský problém. A nemůžeme přece dopustit, aby cikáni jen tak „dostali“ byty. Nic podstatného se nezměnilo. V situaci, kdy stát vydává miliardy na příspěvky a doplatky na bydlení a kdy náklady na bydlení představují neúměrnou zátěž pro rozsáhlé skupiny obyvatel, je takový rasismus až směšný. My všichni, kdo jsme celé ty roky přemýšleli o potížích s hledáním bydlení jako o romském problému, nebo jsme je přinejlepším vnímali jako záležitost chudých a sociálně vyloučených, jsme dělali velkou chybu. Pomáhali jsme vytvořit svět, v němž není místo pro nižší střední vrstvy a jejich potíže. Neomlouvá nás ani to, že jsme se zastávali těch úplně nejslabších s vědomím toho, jak odporná je diskriminace. Jak ale nazvat to, co se děje teď?
Už je celkem jasné, že nedostupnost bydlení může přejít v katastrofu. Stát i obce se přitom chovají, jako by se nic nedělo. Pořád ještě se rozprodává obecní majetek a případný zákon o sociálním bydlení nebude nedostatek bytů řešit. Tvářit se, že vlastně nemusíme dělat nic, dnes už není chyba. Je to čiré šílenství.
Autorka je redaktorka internetového deníku Alarm.