Proč nemáme romské fotografy?

Když v roce 2002 romský fotograf, literát a vý­­tvarník Andrej Pešta adresoval Muzeu romské kultury dopis, v němž mu nabídl darem své práce, skromně se představil nikoli jako autor tisíce snímků, ale jako tvůrce několika uměleckých děl a bývalý redaktor. Následujícího roku pracovníci muzea po několika návštěvách u Pešty doma v Borové u Letovic získali archiv fotografií čítající téměř tisíc pět set negativů. Pešta je věnoval muzeu jako doklad činnosti Svazu Cikánů­-Romů a brněnského periodika Románo l’il. Nejspíš si vůbec neuvědomoval, jak zásadní výpovědí se jeho autobiografické fotografie stanou. V roce 2009, dříve než muzeum zahájilo zpracovávání jeho fotografií, Andrej Pešta ve věku osmdesáti osmi let zemřel.

Světy Andreje Pešty

K výstavě Peštova fotografického díla byl externě přizván fotograf a teoretik Tomáš Pospěch, který spolu s kurátory muzea výstavu rozvrhl po vzoru autorovy tvorby do tematických celků, tedy „světů“ Andreje Pešty. Místnost v přízemí představuje první snímky ze sjezdů Svazu Cikánů­-Romů a výjezdů na Slovensko, jež vznikly pro zmíněné periodikum Románo l’il. Ty nejranější se vyznačují kruhovým obrazem a nepříliš velkou kvalitou, jelikož je autor pořizoval na kinofilmový nebo boxový fotoaparát s jednoduchým objektivem. Poté si pořídil Flexaret s klasickým formátem 6 × 6, s nímž pořídil většinu snímků. Můžeme na nich vidět situace ze života Romů, které fotografy vždy lákaly: od svateb, schůzí a hudebních vystoupení až po nuzné podmínky v osadách nebo smuteční pohřební sešlosti. Po čtyřech letech činnosti byl ovšem roku 1973 Svaz Cikánů­-Romů normalizujícím vedením ČSSR rozpuštěn a Andrej Pešta, angažovaná postava romského obrození, se uchyluje z Brna do ústraní moravského venkova.

Další tvorba tak má čistě autobiografický charakter. Již v průběhu svého života v Brně zaměřoval Pešta svůj Flexaret i na své známé, rodinu, všední den. Spolu s těmito fotografiemi se v druhé výstavní místnosti nacházejí také jeho další výtvory, v zásadě lidového charakteru: naivní olejové malby, malovaný porcelán či výrobky z pivních zátek. Zastoupena je tu také autorova časopisecká literární tvorba a básně. O Peštově životě zároveň hovoří jeho vnuci v dokumentu doplněném o groteskní animace fotografií. Součástí instalace jsou i plakátové reprodukce monumentálních formátů na stěně, jež podtrhují autobiografický charakter snímků. Záměrná neučesanost instalace přitom sama o sobě evokuje Peštův fotografický deník.

Exotický objekt zájmu

Jak procházíme expozicí a nahlížíme do Peštova života, vidíme před sebou činorodého člověka, neobyčejně zapáleného do všech svých zálib a profesí. Byl mimo jiné řidičem, zámečníkem či zedníkem, vedl romský pěvecký kroužek, psal a maloval. Se stejným zaujetím se pustil i do fotografování – přestože techniku fotografie nikdy nestudoval, nesledoval dobové fotografické výstavy či periodika ani nebyl členem žádného z mnoha amatérských fotografických klubů. Kompozice na střed a úsměvy do fotoaparátů evokují výzvu: „Děti, nehýbejte se, fotím.“ Smyslem Peštovy práce bylo bez větších uměleckých ambicí zaznamenávat a uchovávat vzpomínky. Ale Pešta míří fotoaparát také sám na sebe. Nejčastěji jej můžeme spatřit na pracovním výjezdu nebo u některé z jeho vášní, ať už to byl rybolov, auto, zahrada, jezírko či děti a přátelé. Předsudek o lenosti a nepracovitosti Romů vyznívá při pročítání jeho deníku zcela nemístně. I to bylo ostatně cílem výstavy. Jak podotýká ředitelka muzea Jana Horváthová: „Andrej Pešta je příkladem svérázného životního příběhu, jakých se v romských reáliích bez vědomí veřejnosti skrývá spousta a jaké se dennodenně bez našeho vědomí odvíjejí dál.“

Stereotypy o neúspěšné menšině se snažil nabourat již fotografický projekt Roma rising: Romské obrození (2005). Americký fotograf Chad Evans Wyatt mezi lety 2001 a 2004 nafotil desítky portrétů Romů, kteří i přes všudypřítomnou diskriminaci a nedůvěru dokázali uspět ve většinové společnosti a stali se lékaři, právníky či vlastníky firem. Wyatt vystoupil ze zaběhlých kolejí i svým ojedinělým přístupem k fotografování Romů. Z jeho portrétů – stejně jako z rodinných snímků Peštových – čiší klid a jsou vzpomínkou na konkrétní osoby, nikoli zachycením etnika jako celku. Přitom většinu fotografů po celé 20. století lákala naopak kulturní a etnická odlišnost Romů, jejich exotičnost a chudoba, ale také nespoutaná živelnost či nemožnost zapustit kořeny.

Bez předsudků

Příkladem toho je paralelně probíhající výstava Josefa Koudelky v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Koudelka zvěčňoval na sněhově bílém fotografickém papíru krásu snědých tváří Romů z čistě estetických důvodů. V dokonalých, až divadelních kompozicích zachycoval nejen krásu a exotičnost, ale i patos a jistou dávku stereotypů. Byl v roli pozorovatele pohlížejícího na romskou komunitu jako na celek. Samozřejmě nalezneme v minulosti i autory, kteří se dokázali včlenit do komunit romských osad a sledovat osudy Romů zevnitř, jako například etnografka Eva Davidová. Andrej Pešta byl ovšem sám Rom, a byl tak schopen ve svých fotografiích přesáhnout hranice dosavadního způsobu zobrazování svého etnika. Přetrvávající limity přitom nejsou primárně věcí fotografie, ale předsudků – znázorňujeme Romy tak, jak si představujeme jejich životy a jak je máme rádi: bavící majoritu tancem, hudbou a svou spontánností.

Většina Peštových fotografií nám oproti tomu umožňuje nahlédnout do života Romů, aniž by se držela stereotypního obrazu lidí žijících na okraji společnosti. Za jeho fotografickou činností stál všeobecný zájem o umění a také angažovanost v boji za zlepšení životních podmínek lidí v rámci Svazu Cikánů­-Romů. Obávám se nicméně, že nedokážu zcela odpovědět na otázku, kterou jsem si položila v názvu. Je jisté, že z období, kdy vznikly Peštovy fotografie, dosud neznáme žádného dalšího romského fotografa. Tomáš Pospěch přišel s tezí, že je to důsledek určité netradičnosti fotografického média. Není nicméně příliš pravděpodobné, že by v dané době skutečně žádný jiný český Rom nefotografoval. Můžeme tedy jen čekat na výsledky budoucí badatelské práce, která nám může poodhalit více z historie fotografie, ale také romské menšiny. Její obraz se vytvořil poměrně rychle, jeho proměna je však proces náročný a zdlouhavý. A to platí jak pro obraz v přeneseném slova smyslu, tak pro ten fotografický.

Autorka je historička umění.